Článek
Velitel výcvikového prostoru Böhmen na Benešovsku, SS-Brigadeführer Alfred Karrasch, měl syna a dceru. Na tom by nebylo nic zvláštního. Pozoruhodný je ale právě osud Karraschova syna Horsta, který sloužil od roku 1940 jako námořní důstojník. Padl do zajetí ve věku 21 let v hodnosti poručíka po potopení nákladní ponorkyU-1059 dne 19. března1944. Horst Karraschzastával na ponorce funkci druhého strážního důstojníka a současně důstojníka torpédového a spojovacího. Ponorka pod velením nadporučíka Güntera Leupolda byla při své první bojové plavbě s většinoupoměrně nezkušenou posádkou potopena uprostřed Atlantiku dvěma americkými palubními letouny, TBF Avenger a FM Wildcat z americké eskortní letadlové lodi USS Block Island (CVE-21).
Ponorka U-1059
Ponorka U-1059 byla jednou ze čtyř vyrobených ponorek typu VII-F, a první zařazenou do služby. Dalšími byly U-1060, U-1061 a U-1062. Jejich výrobcem bylaloděnice Friedrich Krupp Germaniawerftv Kielu. Jednalo se o nákladní ponorku o hladinovém výtlaku 1100 tun (oproti 500 tunám standardního typu VII-C),plném výtlaku 1200 tun a celkové délce 77,63 m. Trup byl totiž prodlužen o 12 metrů: Za řídící místností se nacházel malý, dva metry dlouhý přepravní prostor, a přímo za ním další, dlouhý deset metrů, kam se nakládala dopravovaná torpéda. Těch se do skladu vešlo až 22. U-1059 jich tam naložila pouze 11 (osm elektrických a tři na stlačený vzduch), zbylý prostor vyplnily náhradnídíly k ponorkám, díly k vysílačkám a další zásoby. Dalších 16 torpéd ale ponorka vezla ve standardních úložných prostorech na přídi i zádi, v torpedometech i v tubusech na svrchní palubě. Prodloužení trupu také umožňovalo větší kapacitu nádrží nafty: 260 kubíků oproti standardním 136 kubíkům typu VII-C.
Problematickáplavba
Ponorka U-1059 typu VII-F neslačíslo polní pošty M-43973, volací znak XYG a ve znaku měla štít s bojovým kohoutem. Původně jí velel nadporučík Herbert Brüninghaus, ale vzhledem k jeho setrvalým zdravotním problémům se žaludkem byl koncem září 1943 vystřídán nadporučíkem Güntherem Leupoldem, který dříve sloužil na U-355. Do služby byla ponorka zařazena 1. května 1943, a až do 30. ledna následujícího roku procházela náročnými testy, zkušebními střelbami a výcvikem. Pak čekala ponorku první bojová plavba. Byla převelená od 5. ponorkové flotily v Kielu ke 12. ponorkové flotile v malajském Penangu, která operovala v Indickém oceánu a v Pacifiku. Tato nevelká flotila byla vzhledem k povětrnostním podmínkám jejího působiště přezdívána Gruppe Monsun.
Než ponorka vyrazila, korvetní kapitán Oskar Moehle, velitel 5. flotily, tlumočil Leupoldovi zvláštní ústní rozkaz velitele ponorkového loďstva. Pokud by ponorka potopila nějakou loď, všichni trosečníci mají být v rámci totální války eliminováni. Leupoldovi se ale podobný rozkaz příčil. Při rozhovorech s dalšími veliteli ponorek zjistil, že se na to dívají podobně, a že takový rozkaz splnit nehodlají.
Loď vyjela z Kielu 4. února 1944 krátce po šesté ráno s rozkazem plout s nákladem torpéd a strojních dílů na německou ponorkovou základnu do Penangu, posádka byla vybavena tropickými uniformami. Nebylo běžné, aby ponorky vyplouvaly na misi v pátek, a posádku nijak netěšilo, že oni jsou výjimkou. Z Kielu je vyprovázely dvě minolovky.
Záhy posádka zjistila, že 3,7 cm protiletadlový kanon nefunguje. Před týdnem vystřílel na cvičení bez problémů sto ran, ale během ponorů se něco pokazilo. 6. února v devět ráno ponorka dorazila do Kristiansandu, kde zůstala do 9. února do dvou odpoledne. Opakované pokusy zprovoznit kanón nebyly úspěšné. 10. února v osm ráno ponorka přijela do Bergenu, kde opět stála do poledne 12. února. Kanón byl dopraven na břeh, kde jej konečně opravili zbrojíři. Podle mínění posádky byl tento typ kanónu zcela nevhodný pro instalaci na ponorce, protože jeho subtilní konstrukce špatně odolávala tlakům při ponoru.
Na U-1059 byly setrvalé problémy s kompresory, po čtyři dny se pak ponorka z tohoto důvodu nebyla vůbec schopná ponořit. Třebaže ponorka obdržela několik hlášení o spojeneckých konvojích v okolí a o napadení jiných ponorek letadly, velitele to nepřimělo k opatrnosti. Velitel Leupold byl teprve třiadvacetiletý, posádka mu přezdívala Bejby. Podle jeho výpovědi byl antinacistického a nadšeně amerikanofilského smýšlení, ale o tom si můžeme myslet, co chceme, stejně jako američtí vyšetřovatelé. Podle posádky byl ale Leupold naivní a příliš nezodpovědný pro velení ve válce. Leupold ráno 19. března k překvapení posádky, která nevěděla o plánovaném setkání se zásobovací ponorkou, prudce změnil kurs k západu. Do setkání ale zbývaly ještě čtyři dny. Velitel tedy ponorku západně od Kapverd na oceánu již potřetí zastavil a opět lehkomyslně dovolil 18 mužům z posádky koupel v moři. I on sám si koupel dopřál. Koupele, koncerty ašachové turnaje na palubě a další frivolní aktivity byly podle posádky pod Leupoldovým velením běžné.
Stejnou plavbu do Penangu měla absolvovat i U-1062 pod velením námorního nadporučíka Albrechta. Po 17. březnu přestala podávat hlášení a mělo se zato, že byla ztracena. To ale nebyla pravda, ponorka dosáhla Penangu 19. dubna a potopena byla až při zpáteční plavbě 30. září u Kapverd. Celá posádka zahynula. U-1061 při stejné misi do Penangu pravděpodobně doplula v polovině května. Během války absolvovala pět misí a vzdala se až v květnu 1945 v Kielu. Poslední z nákladních ponorek, U-1060, absolvovala šest zásobovacích plaveb s torpédyz Kielu do Norska. V říjnu byla napadena britskými letouny a poškozena. Po útoku najela na mělčinu ostrova Fleina. O dva dny později se stala terčem úspěšného útoku Liberátorů československé 311. peruti pod velením Josefa Pavelky a Aloise Šedivého. Útoky završily dva britské Halifaxy. Ponorka byla zničena, přičemž zahynulo 12 námořníků.
Na U-1059byly setrvalé problémy s kompresory, po čtyři dny se pak ponorka z tohoto důvodu nebyla vůbec schopná ponořit. Třebaže ponorka obdržela několik hlášení o spojeneckých konvojích v okolí a o napadení jiných ponorek letadly, velitele to nepřimělo k opatrnosti. Velitel Leupold byl teprve třiadvacetiletý, posádka mu přezdívalaBejby. Podle jeho výpovědi byl antinacistického a nadšeně amerikanofilského smýšlení, ale o tom si můžeme myslet, co chceme, stejně jako američtí vyšetřovatelé. Podle posádky byl ale Leupold naivní a příliš nezodpovědný pro velení ve válce. Leupold ráno 19. března k překvapení posádky, která nevěděla o plánovaném setkání se zásobovací ponorkou, prudce změnil kurs k západu. Do setkání ale zbývaly ještě čtyři dny. Velitel tedy ponorku západně od Kapverd na oceánu již potřetí zastavil a opět lehkomyslně dovolil 18 mužům z posádky koupel v moři. I on sám si koupel dopřál. Koupele, koncerty ašachové turnaje na palubě a další frivolní aktivity byly podle posádky pod Leupoldovým velením běžné.
Koupel v moři se konala i den předtím, 18. března. Během ní vyhlásil velitel cvičný poplach. Podle přeživších napáchal výcvik ale spíš škody, protože když byl den nato poplach vyhlášen při útoku letadel naostro, trvalo dlouhé drahocenné vteřiny, než si námořníci uvědomili, že se nejedná o cvičení.
Útok
Třetí hlídka pod velením ubytovatele Hartmanna měla na ponorce službu od šesti ráno. Asi v 9.20 hlásil Hartmann, že svítání je neobyčejně krásné, a po jedné nebo dvou minutách vydal velitel Leupold povolení k desetiminutovému koupání. Dodal ale, aby v tom krásném počasí dávali všichni pozor na letadla. Poté se stroje zastavily. Kromě Leupolda skočil do vody druhý strážní důstojník Karrasch, vrchní inženýr Kamphausen, lékař dr. Adomeit a pomocný strojník Krietsch, který dokonce směl kvůli plavání přerušit službu. Celkem do vody naskákalo 18 námořníků.
Task Group 21.16 byla skupina válečných lodí, určená k vyhledávání a ničení německých ponorek. Sestávala z letadlové lodi Block Island, torpédoborce Corry a eskortních torpédoborců Bronstein, Thomas, Breeman a Bostwick. Odva dny dříve potopila ponorku U-801, přičemž většinu posádky zachránila. Skupina prohledávala prostor, kde správně předpokládala, že dochází k doplňování paliva. V 8.26 ráno, deset minut po rozbřesku, spatřily hlídkující Avenger a Wildcat z letadlové lodi Block Island nehybnou ponorku, obklopenou cachtajícími se muži. Od jejich mateřské lodi byla ponorka, nacházející se v pozici 13.10 severní šířky a 33.44 východní délky, vzdálena asi 60 mil.
Kolem půl deváté Leupold vykřikl: „Letadla!“ Všichni plavci šplhali rychle na palubu, s výjimkou jednoho z přeživších, Bohnsacka, který se rozhodl raději plavat od lodi. Inženýr a doktor sešplhali dolů, ale Karrasch se místo toho, aby pomohl mužům, obsluhujícím protiletadlové kanony, rozhodl zvýšit své šance na přežití tak, že se ukryl na žebříku ve věži. Leupold i Karrasch vypověděli, že motory nastartovaly a ponorka se během útoku začala rozjíždět, ale jiní přeživší to popírali.
První zaútočil palubními kulomety Wildcat, následovaný Avengerem, který shodil hlubinné nálože. Wildcat útok opakoval, a jeho pilot zpozoroval na palubě ponorky jasný záblesk. Ubytovatel Hartmann čekal, až se všichi muži vrátí na palubu, ale čekal příliš dlouho. Byl jeden z prvních, kterého skosila palba Wildcatu, a Leupold byl těžce raněn do hlavy a do kolene. Druhé letadlo shodilo hlubinné nálože, jedna z nich dopadla na palubu na zádi, kde vybuchla, druhá explodovala těsně pod hladinou na pravoboku, v blízkosti skladu torpéd.
Posádka opětovala palbu, ale moc toho vypálit nestihla. Vystřílela asi jeden buben (18 ran) z 2 cm kanónu a jeden nebo dva klipy (po pěti ranách) z 3,7 cm kanónu. Loď přes obrannou palbu padla za oběťpřekvapivému útoku palubními kulomety a dvěma (nebo třemi)hlubinnými náložemi. Jedna ze skříněk s pohotovostní municí začala hořet, trup praskal a záď mizela pod vodou. Ponorka serozlomila a zádí napřed se během jedné a půl minuty potopila. Po několika vteřinách se pod vodou ozvala exploze, kdy zřejmě vybuchly baterie. Nafta, unikající z nádrží, vydávala syčící zvuky. Na hladině zůstalo 15 – 16 přeživších, většinu z nich smetly exploze z lodi. Jeden z nich se chytil volně plavajícího torpéda, ostatní se plácali ve velké skvrně nafty.
Útočící Avenger vzápětí spadl do moře v podstatě přímo mezi přeživší německé námořníky a plavající torpéda z nákladu. Stalo se tak buď vlivem nezvládnuté ostré zatáčky, nebo následkem úspěšné obranné palby ponorky. Vtom se prameny liší, Američané se přikláněli k tomu, že šlo o nehodu, přeživší námořník z obsluhy 3,7 cm kanónu byl přesvědčen, že Avenger zasáhl a sestřelil. Pilot, podporučík N. T. Dowty a druhý z letců zahynuli, praporčík M. E. Fitzgerald havárii přežil a byl později z moře vyzvednut poté, co se jeho gumového člunu několik hodin přidržovali někteří z Němců. Několik z nich do doby vyzvednutí z moře Američany nepřežilo, protože neměli vesty ani jiné záchranné prostředky a podle pilota útočícího Wildcatu, podporučíka W. H. Colea, kolem kroužil žralok. Z ponorky bylo nakonec asi po dvou hodinách zachráněno torpédoborcem USS Corry jen osm námořníků, včetně velitele Leupolda a Horsta Karrasche. Kromě jednoho byli všichni zranění. 47 námořníků při potopení ponorky zahynulo.
Task Group 21.16 si na konto připsala celkem šest potopených ponorek. Ani letadlová loď Block Island ale svému osudu neunikla. 29. května 1944 jí třemi torpédy potopila ponorka U-549. Byla to jediná americká letadlová loď, potopená v Atlantiku.
Vyšetřování
Potopení ponorky tedy přežilo pouhých osm mužů: nadporučík Günther Leupold (23 let), poručík Horst Karrasch (21), bocman Georg Hollender (22), námořní desátník Walter Bohnsack (20), námořní desátník Gernot Bub (19), námořní desátník Bgen Grünewald (21), spojařský svobodník Horst Göpel (19) a námořní svobodník Otto Spitzer (19).
Bylo běžnou praxí po akcíchdokumentovat, co přesně se stalo a jakým způsobem. Aktéři z obou stran byli vyslechnuti, zajatci samozřejmě podstatně důkladněji. Nešlo jen o zdokladování proběhlé události a o zlepšení případných nedostatků do budoucna, ale podobné výslechy dodávaly i mnoho informací o konkrétním typu ponorky a její konstrukci a slabinách, výrobních kapacitách a podmínkách nepřítele, způsobu výcviku nebo zásobování, systému velení a vojenské praxe, ale i o náladě v jednotlivých jednotkách a v Německu vůbec. Zajetí a výslechy trosečníků z U-1059 byly pro spojence důležité tím, že šlo o první zajatce z ponorky tohoto unikátního typu.
Vyšetřovatele zajímalo všechno, počínaje informacemi o ponorkových základnách, aktivitou a vytížením loděnice, výrobou ponorky, jejím vybavením a nautickými vlastnostmi, pokračuje délkou a průběhem testů a cvičení před zařazením do aktivní službya konče zkušenostmi z provozu a mezilidskými vztahy v posádce. Podle svědectví německých námořníků byl typ VII-F neuvěřitelně nemotorný, na rozbouřeném moři extrémně špatně řiditelný. Při rychlostech nad 16 uzlů ponorka silně vibrovala. Posádka navíc soudila, že část lodis velkým skladem torpéd není dostatečně pevná, a byla by první částí tlakového trupu, která by se při útoku zhroutila. To se pravděpodobně skutečně stalo.
Vyšetřovatele samozřejmě zajímalo cokoli o dalších ponorkách, jejich velících důstojnících a misích, které absolvovaly. Jeden ze zajatců podal poměrně detailní informace o tzv. Walterově člunu, pokusné miniponorce V-80, poháněné turbínou na bázi vodíku a peroxidu, jejíž prototyp viděl při zkouškách, a o němž pak hovořil s přítelem, pracujícím v loděnici. Zdaleka ne tak podstatnou informací byla výpověď o skutečnosti, že nově vyrobené ponorky nesmí na bojové plavby na věži vozit jejich znamení, štít se znakem. Starší lodi si znak sice údajně ponechat mohly, ale válečná kvalita barev už byla tak špatná, že po několika ponorech nebyly znaky k rozpoznání. Nezkušenost posádky U-1059 podle vyšetřovatelů vyplývala třeba ze skutečnosti, že kromě důstojníků bylo pouze 5 dalších mužů nositeli ponorkové spony, pro jejíž udělení bylo třeba sloužit na ponorce na moři nejméně 62 dní. Ze všech 55 mužů bylo pouhých devět nositeli Železného kříže II. třídy, a pouze jeden kříže I. třídy.
Vyšetřovatelé výslechy zjistili nejen nepraktičnost a zásadní slabiny nákladního typu VIIF, ale ifaktickou lehkomylsnost a nezodpovědnost velitele Leupolda, díky které byla vlastně ponorka ztracena. V podobném duchu se přeživší zmiňovali o palubním lékaři, dr. Adomeitovi. Ten nebyl v posádce nijak oblíben, částečně i proto, že lehkomyslné velitelovy aktivity podporoval. Potopení ponorky nepřežil. O Horstu Karraschovi se ostatní přeživší v čele s velitelem vyjadřovali, že byl nejméně oblíbeným důstojníkem na lodi, a že byl zbabělec. O tom svědčila i skutečnost, že se místo boje prostě schoval ve věži. Leupold vypověděl, že ho mrzí, že ze všech jeho důstojníků se zachránil zrovna zbabělec Karrasch.
Další osud Horsta Karrasche se prozatím nepodařilo objasnit. Je možné, že se po válce vrátil do Mnichova, kde poklidně žili jeho rodiče. Stejně tak je možné, že dal jako mnozí váleční zajatci před rozbitým Německem přednost zemi, ve které byl do konce války internován. Paradoxem je, že Horstův otec, generál SS, který se již záhy dozvěděl, že jeho syn je živ a zdráv v americkém zajetí, kde se mu zřejmě nedaří špatně, nese přinejmenším velitelskou odpovědnost za povraždění devíti amerických letců, sestřelených dne 19. dubna 1945 nad Benešovskem. Letci byli za jeho přítomnosti vyslýcháni na velitelství SS, večer odvedeni ven a strážní jednotkou postříleni u silnice pistolemi do týlu. Poté je esesáci zahrabali na nedalekém poli a hrob zamaskovali kupou hnoje. Těla byla nalezena a exhumována až v lednu 1947. Kdo vydal přímý rozkaz k vraždě vojáků ve věku Karraschova syna se nikdy nezjistilo, opakované pokusy o vyšetřování nevedly k cíli.
Zdroje:
Report on the Interrogation of Survivors from U-1059 sunk 19 March 1944.
List of all U-boats, U-1059. https://uboat.net/boats/u1059.htm
Mannschaftslisten der Kriegsmarine,Marine-Archiv.
Photographic history of the US Navy. www.navsource.org
USS Block Island. www.ussblockisland.org
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. Academia, Praha 2021.
