Právní dějiny Židů v českých zemích

Historie Židů do období raného novověku

Židé přišli do západní a střední Evropy na konci starověku a na počátku středověku. Nejprve se jednalo o jednotlivé kupce, nejstarší dochované písemné prameny dokládají přítomnost židovských obchodníků v Praze již v 10. století. Teprve později došlo k migraci židovského národa ve větším měřítku. Židé byli do značné míry nositelé civilizace a kultury a svou existencí Evropu silně ovlivnili, a to jak kulturně, tak i hospodářsky a politicky.

Židé u nás tvořili asi jedno až pět procent obyvatelstva měst. Pro křesťanskou Evropu však představovali cizí element. Soužití křesťanů a Židů bylo vždy problematické. Křesťané Židy nenáviděli a dávali jim za vinu Kristovu smrt. Navíc jim samozřejmě vadila částečně dobrovolná, ale většinou i jimi samými vnucená segregace Židů od většinové společnosti. Důležitou roli také hrálo přesvědčení o jakémsi „morálním nároku“ hostitelské země na majetek a zisk, kteří v ní Židé jakožto cizinci, nebo přinejmenším hosté, nabyli. Od IV. lateránského koncilu byl přísně omezován styk křesťanů a Židů, intimní styk mezi nimi byl považován za hrdelní zločin. Židé nebyli plnoprávní, byli přímí poddaní panovníka, který na jejich poddanství měl výhradní právo, dané židovským regálem. Tato zvláštní právní ochrana se formulovala v polovině 13. století. Panovníkovi platili Židé od počátku 14. století také tzv. židovskou daň, kterou vybíraly jednotlivě příslušné obce.

Jejich postavení poprvé upravilo privilegium Přemysla II. z roku 1254 (pro Staré město pražské, roku 1268 pro Brno, ve 14. století platné obecně). Na jeho základě byli Židé vyňati ze soudnictví rychtáře (a později rady) města a podřízeni přímo králi, případně zvláštnímu židovskému rychtáři, jímž býval zprvu křesťan, ale záhy do této funkce král zvlášť jmenoval rabína. Před jeho soud patřily i žaloby křesťana proti Židovi, naopak žaloby Žida proti křesťanovi patřily před soud městský. Židé byli vyloučeni z městského obchodu, směli však ve městech získávat nemovitosti a s městy zásadně trpěli.

Někdy bývá uváděno datum prvního královského dokumentu, zabývajícího se Židy, poněkud odlišně. Jako nejstarší právní norma, definující postavení Židů v Čechách a na Moravě, potvrzovaná či upravovaná dalšími panovníky, je zmiňována Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II. z roku 1262. Faktem nicméně je, že těmito statuty s platností zákona měli Židé zajištěnu přímou ochranu panovníka, náboženskou svobodu a měli povolení obchodovat s penězi. Útok proti Židům byl chápán jako útok proti králi samotnému a jeho zájmům. Kdokoli by ublížil Židovi nebo ho dokonce zabil, musel by zaplatit vysokou pokutu do panovnické pokladny, a navíc ještě zaplatit odškodné postiženému; za nepodložené obvinění Žida čekal žalobce takový trest, jaký by postihl falešně obviněného Žida, a podobně. Tato statuta dávala Židům právě na území zemí koruny české v evropském měřítku poměrně slušnou právní jistotu. Výsady tohoto druhu nebyly ovšem zadarmo; židovská obec musela platit výše zmíněnou daň a poskytovat panovníkovi úvěry.

Židé byli křesťanskou věroukou a již zmíněným IV. lateránským koncilem označeni za „otroky a vězně římské říše“. Po většinu historické doby museli Židé ve městech žít v segregaci v ghettech, někdy museli nosit zvláštní oděv nebo označení, nesměli zastávat žádné úřady, nesouvisející s jejich komunitou, nesměli vlastnit nemovitosti mimo ghetto, nesměli se stát měšťany a přirozeně ani duchovními. Byli omezení i ve způsobu obživy; Židé zpočátku nesměli vykonávat řemesla, povoláním byli převážně kupci, obchodní zprostředkovatelé, obchodníci s penězi – dnes bychom řekli asi bankéři, nebo nájemci celnic. Byli omezeni rovněž ve volnosti pohybu, vzdělání i společenských stycích.

Jak jsem již uvedl, většinová křesťanská společnost Židy opovrhovala a stranila se jich. Vůči Židům tato společnost jevila ve všech společenských vrstvách známky netolerance. Tou nejmenší bylo prosté pohrdání a obviňování ze všeho špatného, co se kdy kde přihodilo, ale i jen prosté domněnky, jako například židovské trávení studen, zabíjení dětí z rituálních důvodů nebo zapříčinění morových epidemií. Vrcholem byly protižidovské pogromy, touto intolerancí způsobené. Mnohdy se nejednalo pouze o živelné akce spodních vrstev společnosti, ale o akce když ne přímo nařízené, pak minimálně tolerované a snad i nepřímo inspirované vysokými, a někdy i nejvyššími vrstvami společnosti.

Velkou roli při těchto pogromech hrál židovský majetek, respektive možnost se ho po pogromu zmocnit. Tak například, jak uvádí František Kavka v I. díle knihy Vláda Karla IV. za jeho císařství, v době morové epidemie ve 14. století vydal císař Karel IV. městu Norimberku dekret, který hovoří v tom smyslu, že si císař je vědom toho, že „veřejné mínění“ soudí, že vinu na epidemii mají Židé. On jako panovník si to sice nemyslí, ale uvědomuje si, že hněv lidu by mohl snadno vyústit v pogrom. To by sice nebylo dobré, ale pokud by k této smutné skutečnosti nakonec přece jen došlo, pak by se o majetek po postižených Židech podělil sám panovník a město Norimberk. Jádrem problému bylo, že město potřebovalo vybudovat dvě nová tržiště a na příhodných pozemcích stálo shodou okolností židovské ghetto. Netřeba dodávat, že pogrom v Norimberku na sebe nenechal dlouho čekat.

Z těchto důvodů žili Židé v permanentním strachu nejen o svou existenci, ale mnohdy i o život. Pod jakoukoli záminkou mohli být (a často byli) vypovězeni ze země, na cestách pak byli jako potenciální boháči olupováni a zabíjeni. Židovské vydělení tehdy ještě nemělo důvod rasový, ale čistě náboženský. V židovské komunitě působily mnohé křesťanské misie, které měly za cíl obrátit Židy na křesťanskou víru. To se ale nedařilo příliš často. Konvertovaní Židé sice získali veškerá práva, vyhrazená jinak pouze křesťanům, ale ztratili práva a respekt mezi ostatními členy židovské komunity. Existovaly i organizované pokusy o sblížení židovství a křesťanství; projevovaly se vznikem židovských sekt, jakými byli třeba abrahamité nebo frankisté. Žádná z těchto sekt však nezískala v historii zásadní význam, a jejich aktivita většinou končila konverzí ke křesťanství.

Historie Židů v raném novověku

Obdobím raného novověku rozumíme v našich dějinách dobu, vymezenou léty 1526-1741. Tato doba u nás započala smrtí Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče, vymřením Jagellonské dynastie a nástupem Habsburků na český trůn.

Ferdinand I.

Prvním českým králem z rodu Habsburků byl Ferdinand I. Habsburský. Ten Židům potvrdil staré výsady, jmenovitě Olomoucký edikt Vladislava II. Jagellonského. Židé mohli zůstat v zemi (ovšem podmíněně, jednalo se o stav prozatímního trpění) a král jim přislíbil ochranu ve snaze oslabit moc měst. Židé ovšem nadále nesměli obchodovat se zbožím, ani provozovat řemeslo.

Na konto Židů se ovšem začaly vršit další stížnosti a žaloby. Jednalo se o údajný vývoz stříbra, rituální vraždy, žhářství nebo obvinění z vyzvědačství ve prospěch Turků. Faktickým problémem ale bylo, že Židé byli v posthusitské a do značné míry protestantské zemi, podřízené katolickému panovníkovi, překážkou zamýšlené rekatolizace.

2. června 1541 došlo v Praze k velkému požáru, při kterém vyhořela Malá strana a Pražský hrad; při této pohromě shořely desky zemské, uchovávané v hradní kanceláři. Pražané neprodleně zatkli první Židy, na které padli, obvinili je ze založení požáru a mučením si na nich vynutili přiznání, že spolupracují s Turky a že si najali pastýře, kteří požár založili. Politické vedení země, jak král, tak část šlechty, si sice byli vědomi, že obvinění Židů je vykonstruované, ale na nátlak „veřejnosti“ jejich vinu přijali jako fakt. Panovala snaha problém židovského obyvatelstva konečně nějak koncepčně vyřešit. Jednou variantou bylo dát obyvatele ghett pod jurisdikci Starého města pražského, druhou variantou pak bylo vypovězení Židů ze země. K této variantě se nakonec přiklonil zemský sněm, konaný v září roku 1541, když rozhodl, že všichni Židé musí opustit Království české do 11. listopadu téhož roku. Lhůta na opuštění země byla samozřejmě velmi krátká, a tudíž zcela nereálná.

Židé postupně odcházeli do Polska nebo do malých moravských měst, kde se za ně postavila šlechta. Na cestu byli sice vybaveni královským glejtem a měli ozbrojený doprovod, ale i tak docházelo k případům, kdy byli přepadáni a zabíjeni.

V roce 1545 vydal panovník všeobecný glejt, který usedlým Židům opětovně povoloval pobyt na území království. Židé neusedlí byli pak vybavováni zvláštními glejty. Důvodem k tomuto politickému obratu bylo, že se schylovalo ke Šmalkaldské válce a panovník potřeboval židovské peníze a finanční služby. Panovník měl pod ochranou Židy z královských měst, ale pro šlechtu a poddanská města Židé přestávali být jistým zdrojem příjmů. Pro měšťany byli konkurenty, pro šlechtu pak mnohdy obtížnými věřiteli. Opět se množily stížnosti a obviňování, tentokrát spíše z vývozu stříbra a – dnešním termínem řečeno – finanční kriminality.

V roce 1557 panovník všeobecný dekret odvolal; následkem toho vstoupilo opět v platnost vypovězení Židů z roku 1541. Židé opět odcházeli ze země, respektive z královských měst; stejně jako předtím se to netýkalo Moravy. Na tu došlo o dva roky později, kdy vyšel dekret, vypovídající Židy ze všech zemí koruny. Tento dekret byl odvolán až roku 1567. Důsledkem vypovídání Židů z královských měst bylo jejich usídlování v městech poddanských, kde je vrchnost přijímala do ochrany podobné staršímu regálu.

Politika Ferdinanda I. vůči Židům byla poněkud schizofrenní. Ferdinand potřeboval peníze, potřeboval židovské úvěry, a proto potvrdil Židům jejich privilegia. Zároveň byl ale bigotním katolíkem, a proto tato privilegia následně rušil a pokoušel se o hromadnou misii za účelem obrácení Židů na křesťanství. Pro Židy zavedl zvláštní rozpoznávací znamení – museli nosit na oděvu žluté kolečko, aby byli od křesťanů na první pohled k rozeznání. Židé žili v této době ve velké nejistotě. Za každý glejt a přímluvu museli platit, nevěděli, zda a jak dlouho budou moci v zemi zůstat. Při odchodu byli nuceni prodávat svoje domy a majetek, ale při návratu měli mnohdy potíže s jeho restitucí; proto se mnoho z nich často vracet nechtělo.

Maxmilián II.

Po Ferdinandovi I. nastoupil v roce 1564 na trůn Maxmilián II. Období jeho vlády bylo pro Židy a jejich postavení dobou poměrného klidu. Maxmilián potvrdil Židům opětovně jejich privilegia a dal jim příslib, že nebudou vyhnáni.

Rudolf II.

Po osmi letech došlo na trůně k další změně. Začala vláda Rudolfa II. a pro Židy tím došlo k pozitivnímu posunu. Rudolf II. byl židovstvím přitahován a často zasahoval v jejich prospěch. Rozšířil možnosti jejich obživy například tím, že povolil obchod českých Židů se zbožím a možnost výkonu řemesla. Z důvodů obchodních zájmů byl v té době na straně Židů i dvůr a část šlechty. Židé měli za Rudolfova panování větší právní jistotu, došlo k uvolnění obchodu a řemesel. Židé dostali i volnost v samosprávě ghetta. Výjimkou zůstala jen horní města, kde byly královské zákazy usídlování Židů prováděny důsledně a trvale.

Tyto změny měly vliv na stabilizaci hospodářského a kulturního života židovských obcí, ale současně i na ekonomiku celé země. Na dvoře Rudolfa II. se dokonce ustálil termín „dvorní Žid“. Jednalo se o privilegovaného příslušníka židovské obce, který byl panovníkovým dodavatelem a investorem. Ten za své obchodní služby obdržel do té doby neslýchané výsady: měl přístup ke dvoru, nemusil nosit na oděvu židovské označení, platil stejná cla a mýta jako křesťané, měl právo nakupovat nemovitosti i mimo ghetto, směl jezdit na koni, vlastnit kočár a nosit zbraň. Kromě těchto nejprivilegovanějších osob existovali také tzv. „chránění či tolerovaní Židé“ – ti měli propůjčená jen některá privilegia a pouze na omezenou dobu.

Od konce 16. století se datuje jistá tolerance habsburských panovníků k Židům. Ta měla samozřejmě praktický základ; panovníci potřebovali zboží a peníze jak na provoz dvora, tak na turecké války a boje se stavy. Židé měli určitá privilegia i za třicetileté války, židovské obce zažívaly ekonomický a kulturní rozmach. Vztah Židů s panovníky byl nutně symbiotický, třebaže Židé museli své sympatie ke katolíkům během doby, kdy katolická a protestantská strana soupeřily o moc, a zvláště během války, skrývat. Přes tyto sympatie, mající opět praktické kořeny, nebyli Židé ochotni ke konverzi ke křesťanství.

Ferdinand II.

Tím už se ale dostáváme přes krátkou dobu Matyášovy vlády do doby panování Ferdinanda II., která začala roku 1620. Židé panovníkovi platili a za to měli královskými edikty zajištěnou jeho ochranu. Roku 1623 vydal císař nová privilegia, kterými potvrdil všechny starší milosti a přislíbil nové: rozšíření živností, větší volnost obchodu a prodeje vlastního zboží, pro pražské Židy přestala povinnost platit cla a mýta. Židé dostali svobodu usazovat se po celém území království a příslib, že nebudou nikdy vyhnáni. Privilegium sice do jisté míry omezilo obchod s penězi, ale na druhou stranu mu poskytlo jistější ochranu. Roku 1627 vydal císař druhé privilegium. To povolovalo další uvolnění v obchodu a řemeslech (Židé se mohli vyučit skoro jakémukoli řemeslu, v ghettu mohli s omezením pracovat skoro všichni). Došlo k rozšíření pražského židovského města a Židé si směli kupovat nemovitosti, zkonfiskované protestantským exulantům. Toto opatření se ale přirozeně nesetkalo s porozuměním většinového katolického obyvatelstva, které jej chápalo jako zásah do vlastních práv.

Za třicetileté války Židé ale netrpěli méně než křesťané. Stejně jako válečné útrapy je kosil mor, hlad, navíc obvyklé pogromy, postihovala je náboženská intolerance. V roce 1648 se Židé účastnili obrany Prahy před Švédy, poskytovali peníze, fungovali jako spojky nebo ve strážní a protipožární službě. Válka přinesla židovským obcím zhoršení hospodářské situace; je sice pravdou, že někteří jednotlivci (stejně tak, jako křesťané) válkou mohli zbohatnout, a někteří skutečně zbohatli, ale ghetta jako celek zchudla. K tomu se přidružil úbytek obyvatelstva. Ten byl markantní v celé Evropě, ale ztráty židovských obyvatel byly snad ještě větší, než ztráty křesťanů. Noví obyvatelé, kteří začali do ghett přicházet, byli především exulanti. První taková emigrační vlna dorážela do Čech v desetiletí, které následovalo po třicetileté válce. V té době kozáci Bohdana Chmelnického vyvražďovali židovské obce na území Polska, Litvy a Běloruska.

Ferdinand III.

V této době vládl – a to už od roku 1637 – nový panovník, Ferdinand III. Emigrace po válce nesměřovala ale pouze do Čech. Rokem 1648 začala takzvaná druhá vlna emigrace, která směřovala všeobecně z východu na západ; tato emigrační vlna trvá v podstatě dodnes. Ferdinand sice zakázal Židy násilně vyhánět a v roce 1648 potvrdil jejich stará privilegia a vydal další výsady o řemeslech, obchodu a osídlení, nicméně z Čech odcházeli – částečně na Moravu, částečně do zahraničí – učenci, obchodníci i řemeslníci. Souběžně totiž vydal v roce 1650 zemský sněm usnesení, jímž omezil Židům podnikání, zakázal nájem mýt a cel pod trestem pokut, vězení nebo i vypovězení, zapovídal Židům najímat křesťanskou čeleď a zakázal prodej v neděli a o svátcích. Podle tohoto ediktu mohli Židé pobývat jen tam, kde žili před 1. lednem 1618. Z jiných míst se museli do čtyř měsíců odstěhovat, třebaže to bylo v rozporu s Ferdinandovým privilegiem. Obyvatelé ghett byli vyháněni; Židé se tomuto bezpráví snažili bránit tím, že se odvolávali na starší i nová privilegia a snažili se tím získat čas.

Leopold I.

Malý posun k lepšímu nastal pro Židy s nástupem nového panovníka, Leopolda I., v roce 1657. Ten sice potvrdil platnost sněmovního usnesení o právu pobytu, ale závazný termín platnosti posunul na rok 1657. Tím de facto uznal stávající rozsah židovského osídlení. Nehledě na tento akt činily ale městské rady vše pro to, aby Židy z území měst vystěhovaly zcela v duchu dříve platného znění usnesení. Proti Židům se opět stupňoval boj křesťanské většiny, který byl tentokrát podporovaný dvorem; to byly počátky stavu, který se označuje termínem „úřední antisemitismus“.

V roce 1680 vypukla z Balkánu k nám dorazivší morová epidemie. Za její původce a šiřitele byli samozřejmě označeni Židé. Rok 1689 znamenal pro pražskou židovskou čtvrť dosud největší katastrofu: došlo k požáru, který ghetto, vystavěné převážně ze dřeva, téměř zničil. Tato katastrofa, spolu s obviněními z morové epidemie, opět posílila tlak na vyhnání Židů. Návrh na něj byl sice ve Vídni zamítnut, ale úřední místa zdůraznila nutnost snížení počtu obyvatel ghetta. To bylo následně znovu vystavěno, dokonce stejně, jako před požárem; jednalo se v podstatě o kopii původní čtvrti. Bohužel stejný byl i použitý materiál, tedy dřevo.

Tolerance Habsburků k Židům stále vycházela nikoli z náklonnosti, ale z nutnosti, a to především ve finanční rovině. Dvorští úředníci nicméně viděli v Židech konkurenci a překážku křesťanského podnikání a obchodu. Židé však už byli v ekonomice nenahraditelní a byli si toho dobře vědomi. Jejich zájmy proti dvorským úředníkům chránila dvorská a česká královská komora.

Karel VI.

Situace Židů se začala rapidně zhoršovat s nástupem Karla VI. na trůn v roce 1711. U dvora vzniklo v podstatě protižidovské povstání, zaměřené jak proti židovskému vnitřnímu i zahraničnímu obchodu, tak i proti přítomnosti Židů vůbec. Židům byl vysloven zákaz pobytu na venkově. Byla ustanovena stavovská komise, která měla za úkol vypracovat návrh na redukci počtu židovských obyvatel. Výsledkem její práce byla vládní nařízení z let 1726 a 1727. Ta přikazovala Židům návrat do ghett; venkovští Židé se ale přitom nesměli stěhovat do Prahy. Císařský translokační reskript z roku 1726 přikazoval Židům přestěhování do zvláštních městských čtvrtí, které ležely dále od katolických hřbitovů, kostelů a míst, kudy vedla procesí. Došlo tím k segregaci ghett; některá stávající ghetta se musela přemístit, nebo byla zakládána nová.

Byl ustanoven tzv. „numerus clausus“, což byl maximální počet židovských rodin, které měly povolení k pobytu na území jednotlivých zemí. V Čechách byl tento počet stanoven na 8541 rodin, na Moravě pak na 5106 rodin. K udržení tohoto počtu byl vydán tzv. familiantský zákon. Ten určoval, že právo pobytu v zemi mají otcové rodin, kteří tímto zákonem získali inkolát (de facto státní příslušnost a občanství). Po smrti otce přecházelo číslo inkolátu na nejstaršího syna, který jediný se mohl dále ženit; muselo se tak stát ale až po smrti otce a nejdříve ve věku 22 let ženicha. Pokud byli v rodině další synové, ženit se nesměli, nebo museli odejít za ženitbou do ciziny. V takovém případě byli ale nadále pokládáni za cizince.

Rodiny, kde byly jen dcery, byly pokládány za vymřelé a dívky se musely vdávat opět pouze do ciziny. Porušení familiantského zákona bylo sankcionováno bičováním, eventuálně vypovězením ze země. Trest hrozil i rabínům, kteří tajně oddávali, a pokuty hrozily pak i vrchnosti, která by jednání, překračující zákon, trpěla. Familiantský zákon přinesl do rodinného života židovské komunity rozvrat; tato komunita považovala za nejdůležitější znak rodiny soudržnost a početnost. Proto byl familiantský zákon poměrně často porušován a docházelo k tajným sňatkům. Mnoho Židů odcházelo do Polska nebo Uher, kde tento zákon neplatil. Ke zrušení familiantského zákona došlo nakonec až v polovině 19. století.

Historie Židů po období raného novověku

Pro doplnění celkového obrazu se zmíním i o následujících 200 letech, kdy se pro právní postavení Židů odehrálo mnoho zásadního.

Marie Terezie

V roce 1740 zemřel Karel VI. a na trůn díky pragmatické sankci nastoupila jeho dcera, Marie Terezie. Ta měla vůči Židům po celý život silnou averzi. V počátcích svého panování vedla s Pruskem válku o dědictví rakouské. Ta se ale nevyvíjela pro Rakousko nijak pozitivně. Jako vždy v podobných situacích se objevila nařčení ze spolupráce Židů s nepřítelem a Židé byli obviněni ze zemské zrady. 18. prosince 1744 vydala proto panovnice „lakonický edikt“, který ze země Židy vypovídal. Židé měli do konce ledna následujícího roku, tedy za šest týdnů, vyklidit pražské ghetto, a všichni Židé měli opustit zemi do konce června. Navíc se následně nesměli usadit v žádné jiné zemi české koruny.

Židé se samozřejmě snažili verdikt zvrátit. Termín pro opuštění země byl nereálný a většina Židů zemi opustit nestačila. Marie Terezie v květnu 1745 své rozhodnutí pozměnila a povolila venkovským Židům v zemi zůstat; nesměli se ale stěhovat do Prahy. V srpnu následujícího roku bylo opět potvrzeno vypovězení z pražského ghetta: byla určena doba 6 let, do které k němu mělo dojít. Židé nadále mohli bydlet na venkově, ale ve městě nesměli na žádost obyvatel přebývat přes noc. Hospodářský význam Prahy po odchodu Židů samozřejmě velmi upadl.

Za práva Židů se proti Marii Terezii ale postavila část šlechty a vojáků, místodržitelé, česká komora, vyslanci Holandska, Anglie, Turecka a Dánska a dokonce i papež. Nejistota ovšem trvala až do září roku 1748, kdy na nátlak zemského sněmu panovnice Židům povolila návrat do ghett s platností na 10 let. Museli za to ale platit tzv. toleranční daň ve výši až 300 000 rýnských zlatých ročně. Pro venkovské Židy nadále platil familiantský zákon a numerus clausus. Obyvatelé pražského ghetta se vraceli v podstatě do sutin, toto ghetto díky zpřetrhání obchodních vazeb definitivně zchudlo, a navíc jej záhy, 16.-17. května 1756, postihl další velký požár. V roce 1750 vyšel příkaz, který opět vynucoval zvláštní označení Židů. U mužů to byl žlutý pásek na pravém předloktí, u žen potom žlutá stužka ve vlasech. V roce 1758 pak povolila Marie Terezie Židům další pobyt a na nátlak některých vlivných činitelů zrušila některá omezení.

Josef II.

Josef II. byl iniciátorem největších změn v židovském zákonodárství od 13. století. V roce 1781 vydal toleranční patent, který se zabýval nejen povolením vybraných náboženství včetně hebrejského, ale uvolnil také omezení židovského obyvatelstva. Rušil povinné označení Židů, povoloval jim vstup na kteroukoli domácí vyšší školu či univerzitu – přirozeně s výjimkou studia teologie – a dával možnost získání titulu. Židé měli teď možnost provozovat většiny živností s výjimkou nájmu šenkoven, desátků a mlýnků, provozování všech řemesel, mohli zakládat cechy, stát se mistry, mohli si najmout (ale ne koupit) panskou půdu a obdělávat ji (nadále ovšem platil pro Židy zákaz zaměstnávat křesťanskou čeleď). Židé mohli zakládat směnárny a velkoobchody a mohli obchodovat se střižním, kupeckým a smíšeným zbožím. Kdo se ovšem neživil některou ze zmíněných činností, mohl být ze země vypovězen.

Židovští řemeslníci se ale prosazovali poměrně těžko, protože byli omezeni ve vlastnictví půdy. Tu mohli získat pouze po konverzi ke křesťanství. Židé se také nyní mohli stravovat v hostinci, mohli bydlet s křesťany a směli pobývat v královských městech dva dni před trhem a dva dni po něm. V roce následujícím, 1782, zrušil Josef II. povinnost Židů bydlet v ghettu. Integrace mezi ostatní obyvatele ale probíhala, vzhledem k nevoli měšťanů, jen pomalu. Segregace byla s definitivní platností odstraněna až v letech 1848-1849.

V roce 1787 vyšlo nařízení, podle kterého si musela každá židovská rodina dát německé jméno a každý Žid musel mít po celý život německé jméno osobní. Nejednalo se ale, jak by se mohlo zdát, o snahu o poněmčení Židů. Důvody tohoto výnosu byly správní. Pro Židy platila stejná jurisdikce, jako pro křesťany, židovské obce měly na starosti především náboženský život. V roce 1789 vyšel nový řád pro haličské Židy, který jim dal stejné politické postavení jako ostatním poddaným. Konec 18. století tak přinesl počátek tzv. emancipace Židů.

František II.

V roce 1792 nastoupil na trůn František II. Ten vydal roku 1797 Systemální židovský patent, který převáděl všechna nařízení, týkající se Židů, do kompetence úřadů. Tím se usnadnila komunikace Židů s úřady a byl tím dán základ pro jejich právní postavení. František II. nechal zvýšit počet rodin, povolených familiantským zákonem, institut inkolátu ale zůstával. Židovští snoubenci museli při sňatku prokázat jednak znalost němčiny, jednak dostatek majetku. Židé se nesměli stěhovat bez povolení a usazovat se mohli jenom tam, kde byli již usazeni k roku 1725. Pokud se stěhovali do jiných zemí monarchie, platili tzv. „výbytné“ ve výši 10 % majetku; při přesídlení do ciziny byl tento poplatek dvojnásobný. I nadále platil pro Židy zákaz zaměstnávat křesťanskou čeleď, nakupovat nemovitosti mimo ghetta a stát se měšťany nebo státními úředníky.

Do poloviny 19. století v podstatě vymizel tradiční způsob židovské výuky a vzdělávací proces převzaly německé židovské školy. Došlo tím k rychlé emancipaci a integraci Židů do společnosti. Roku 1841 konečně císařský dekret uvolnil familiantský zákon, zrušil možnost vypovězení ze země a povolil koupi a nájem dominikální a městské půdy. V platnosti nicméně zůstala toleranční daň i numerus clausus.

Revoluce a emancipace

Revoluční hnutí v polovině 19. století bylo pro Židy přitažlivé, protože deklarovalo rovná práva pro všechny. Židé se politického dění účastnili nejen jako občané, novináři nebo politici, ale zúčastnili se též pouličních bojů. Faktická porážka revoluce a utužení poměrů vedlo k deziluzi, jejímž výsledkem bylo, že mnozí Židé začali opět odcházet ze země. Tím započala moderní historie židovské emigrace. Revoluce roku 1848 nicméně Židům konečně přinesla svobodu pohybu a usídlení, zrušení familiantského zákona, numera clausi, inkolátu, toleranční daně a ghett. Židé se od této doby mohli zcela svobodně ženit a vdávat.

Nové svobody byly sice v průběhu doby omezovány, ale nikdy už nebyly zcela zrušeny. Roku 1861 bylo Židům povoleno bez omezení vlastnit a najímat půdu. Prosincová ústava roku 1867 konečně přinesla Židům plné svobody: nyní měli státní občanství a politickou a občanskou rovnost před zákonem. S těmito svobodami souvisela velká vnitřní migrační vlna 60. let 19. století, kdy Židé přicházeli z venkova do ekonomických center, tedy do měst. Židovské obce dosáhly plné autonomie, mnozí Židé se na poli ekonomiky dopracovali významného postavení. Tím byla dovršena židovská emancipace.

Právní historie Židů je dlouhá a spletitá. Ve své podstatě ji lze vyjádřit jako tvar sinusoidy; po obdobích jistých privilegií a částečných jistot přišly vždy doby bezpráví a útlaku, kdy byla Židům upírána základní lidská práva, dokonce i vzhledem k tehdejší době. Ať byly zástupné a deklarované důvody této nelásky, ale i pomoci Židům jakékoli, vždy měly ekonomický základ; měšťané dlouhodobě pociťovali Židy a jejich ekonomické schopnosti jako konkurenci, šlechta je naopak potřebovala jako zdroj peněžních půjček. Protižidovský postoj měšťanů vedl v řadě měst od doby Vladislavovy k vydání královských vypovídacích dekretů. Nebyly však nikdy důsledně provedeny a po čase byly vždy odvolány, hlavně pod vlivem šlechty.

Celkově se však právní postavení Židů pomalu a postupně zlepšovalo. Nejzásadnější změny se odehrály v raném a posléze i v pozdním novověku. Jednou věcí bylo ovšem právní postavení, dané nařízeními a zákony, druhou potom postoj většinové společnosti, který se zlepšením právního postavení přizpůsoboval jen pomalu. I po úplném právním zrovnoprávnění Židů v 19. století došlo k takovým případům, jako byla francouzská Dreyfussova aféra nebo u nás Hilsneriáda, kdy všeobecná nechuť a nedůvěra většiny k Židům naplno vyvřela a žádala pro – v jejích očích – jasného viníka exemplární potrestání. Naštěstí se v obou případech za obviněné postavili lidé, kteří se od tradičního nepřátelského postoje k Židům dokázali oprostit – ve Francii to byl například Emile Zola, u nás Masaryk – a i jejichž zásluhou dopadly oba případy, dá-li se to tak říci, nakonec „dobře“.

To ovšem nezměnilo postoj většinové společnosti k Židům. Kulminací tohoto postoje snad můžeme nazvat období 30. let 20. století a Norimberské zákony, které měly za důsledek opětné zneprávnění Židů a ve svém důsledku i jejich vyhnání z domovů, zbavení majetku a následnou fyzickou likvidaci, holokaust. To se netýkalo ale zdaleka jen Němců, na moderních pogromech a holokaustu se v režii Němců i bez ní podíleli i příslušníci mnoha dalších národů, jmenovitě třeba Ukrajinci, Bělorusové, Estonci, Rusové nebo Slováci. K pogromům koneckonců došlo ještě i v září 1945 na Slovensku v Topoľčanech a na mnoha dalších místech.

S koncem 2. světové války byly Norimberské zákony zrušeny a v roce 1948 se židovský národ po téměř 2000 letech konečně opět dočkal svého státu. Nehledě na to, co Židé v právě uplynulé době prožili, ale stále zůstávali pro některé vrstvy a jednotlivce podezřelými. Stačí připomenout například připravovaný proces s židovskými lékaři, ke kterému mělo dojít v Československu v roce 1953 a který zastavila Stalinova smrt, nebo častá obvinění ze sionismu, která padala v politických procesech 50. let. Pravdou rovněž je, že i dnes podobný postoj a neláska k Židům u některých lidí přetrvává. To už ale není záležitost, která by měla něco společného s právním postavením Židů.

Zdroje:

JANÁK, Jan – HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – DOBEŠ, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2005

KAVKA, František: Vláda Karla IV. za jeho císařství, I. díl (1355-1364). Karolinum, Praha 1993

PUTÍK, Alexandr: Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Od počátků po emancipaci. Židovské muzeum v Praze, Praha 2005

SCHUBERT, Kurt: Dějiny Židů. Svoboda. Praha 2003

https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2005/kveten-6/pogromy-na-slovensku-1945-1948/