Průmyslová revoluce na příkladu lnářství ve Slezsku

Protoindustrializace a industrializace

První fází rozšíření výroby z čistě domácké na manufakturní se nazývá protoindustrializace. Je to v podstatě synonymum pro označení těch forem průmyslové výroby, které typologicky předcházely továrně. Teprve od 50. let 19. stol. došlo postupně k industrializaci, tedy k přechodu od manufaktur k výrobě tovární, a především k přechodu na strojní technologie. S technickou stránkou průmyslové revoluce úzce souvisela také stránka ekonomická a společenská. Za továrního rozvoje ovšem stále, a někdy ještě dlouho, paralelně existovaly pozůstatky protoindustriálních forem výroby. Některé tyto formy prokázaly neobyčejnou životnost a měly zásadní vliv na práci a život mnoha výrobců, stojících mimo moderní továrny.

Procesu průmyslové revoluce měl s podobným procesem v Anglii a západní Evropě vůbec společné rysy. Průmyslová revoluce v podmínkách zaostalejší východní Evropy přišla ale se zpožděním, byla pomalejší a neprobíhala stejně, jako v rozvinutějších zemích. Důvody byly nejen technické, ale, jak již bylo zmíněno, i společenské a ekonomické.

I po dovršení průmyslové revoluce nepřevládlo v českých zemích – na rozdíl od Anglie nebo Německa – procento obyvatelstva, kterému skýtal obživu průmysl. Přinejmenším v některých odvětvích si udržely svou důležitost a významnou úlohu některé formy protoindustriální výroby, založené na ruční práci a nižším stádiu organizace produkce. Nadpoloviční většina dělníků u nás pracovala ještě koncem 19. stol. v podnicích netovárního typu s rukodělnými technikami výroby. Totéž platí pro počty strojních a ručních stavů, v číslech navíc nejsou započítány stavy, používané pro vlastní potřebu výrobců.

Podmínky ve Slezsku

V rakouské a později rakousko-uherské ekonomice hrál během průmyslové revoluce textilní průmysl rozhodující roli. Slezsko bylo součástí velké středoevropské plátenické oblasti, k níž patřil sever Moravy, severovýchodní Čechy, Orlické hory, Kladsko, slezské Podkrkonoší, Sasko a přilehlá území Lužice. Důvodem toho byly málo příznivé podmínky pro zemědělství (nejhorší v českých zemích), které nutily obyvatelstvo těchto čím dál tím hustěji zabydlených území hledat si jiný způsob obživy. Rozšiřování výměry zemědělské půdy nedrželo krok s růstem počtu obyvatel. Navíc ve Slezsku – na rozdíl od Čech a Moravy – připadala nadpoloviční výměra zemědělské půdy na dominikál (panskou půdu), což dále zhoršovalo možnosti obživy obyvatelstva. Situace se v tomto ohledu nezměnila ani po pozemkové reformě z roku 1848, kdy se většina feudálních vrchností prostě jen přeměnila v kapitalistické velkostatkáře. To vedlo během 15. a 16. století ke vzniku a rozvoji plátenictví, a to jak cechovního, tak i mimocechovního. Zásobovalo výrobky i vzdálené trhy, včetně zámořských (Evropa, Amerika, blízký východ). Tato oblast se stala v 16.-18. století nejvýznamnější evropskou protoindustriální oblastí.

Slezsko patřilo k nejmenším zemím monarchie – zabíralo sice jen 0.8 % státního území, ale v roce 1841 zde bylo 25-28 % obyvatelstva závislých na průmyslu a výrobních živnostech. V roce 1880 to bylo už 37 %. Slezsko bylo v té době zemí s nejvyšším stupněm dosažené industrializace v monarchii. Rozhodující úlohu v industrializaci Slezska měl textilní průmysl, navíc během průmyslové revoluce došlo ve Slezsku k ústupu průmyslu jiného druhu a k rozvoji a homogenizaci průmyslu textilního. Industrializace textilního průmyslu ve Slezsku probíhala oproti jiným regionům Evropy, ale i monarchie, zdlouhavě a opožděně. Podíl textilního průmyslu na hrubé hodnotě, produkované průmyslovou výrobou, byl ve Slezsku podstatně vyšší, než v jiných částech monarchie. V průběhu průmyslové revoluce se tento podíl snižoval, ale pomaleji, než tomu bylo jinde. Nejvýznamnějším textilním odvětvím bylo vlnařství, které tvořilo tři pětiny až dvě třetiny objemu výroby. Bavlnářství prošlo zpočátku rychlým rozvojem, ale v polovině 60. let na něj dolehla krize, po které hrálo nadále marginální úlohu. Lnářství, stejně jako vlnařství, bylo tradičním výrobním odvětvím. Tradice lnářství se táhla zpět přinejmenším do 15.-16. století. Oproti tomu bavlnářství bylo odvětví nové.

Lnářská výroba, od zpracování lnu přes výrobu příze až po tkaní pláten, se v této oblasti stala hlavním odvětvím průmyslu. Výrobní kooperace probíhala v celé oblasti, nehledě na hranice. Označení slezská plátna znamenalo nejen zeměpisné určení místa provenience, ale také jakousi značku kvality a určení vlastností. Příznivý vývoj byl přerušen v polovině 18. stol. rozdělením Slezska mezi Rakousko a Prusko. Přeshraniční kooperace do jisté míry přetrvala, ale na důležitosti začala nabývat spolupráce na úrovni vnitrostátní. Lze říci, že vznikla nová protoindustriální plátenická oblast česko-moravsko-slezská. Historii oblasti dnes dokumentuje Muzeum tkalcovství v polském městě Kamienna Góra.

Od počátku 17. stol. se obchodu a organizace výroby ve Slezsku začala zmocňovat pozemková šlechta, buď sama, nebo tím způsobem, že pronajímala monopolní práva na výkup příze obchodním domům. Tím se Slezsko během 17. stol. stalo zásobárnou suroviny pro ostatní části protoindustriální oblasti. Důsledek toho ale byl chronický nedostatek suroviny a téměř naprostý zánik místního plátenictví, které nemělo z čeho vyrábět. To trvalo do první poloviny 18. stol., kdy byl hospodářskou politikou státu zlomen monopol šlechty v organizování obchodu a výroby a obnovily se přirozené vztahy a možnosti výroby.

Protoindustriální a industriální formy výroby

K protoindustriální organizaci výroby se řadí různé její formy: kupní systém, nákladnický systém, decentralizovaná, kombinovaná a centralizovaná manufaktura. Někdy není jednoduché tyto pojmy přesně vymezit. Například nákladnický systém a rozptýlená manufaktura v pramenech mnohdy splývají a je těžké je odlišit. Nákladnický systém byl ovšem založen na koordinované kooperaci výrobců, rozptýlená manufaktura pak na dělbě práce jednotlivých výrobců.

Dalším zásadním rozdílem je, že v decentralizované manufaktuře byl vlastníkem nejen suroviny, ale i výrobních prostředků, podnikatel. Z toho vyplývá, že zde už v podstatě neexistovala možnost volby podmínek nebo výběru „zaměstnavatele“ pracovníkem, která v případě nákladnického systému existovala alespoň teoreticky. Mezi všemi stupni organizace se vyskytovalo mnoho mezistupňů a modifikací, umožňujících plynulý přechod systémů. Protoindustriální formy na sebe také nenavazovaly chronologicky, ale fungovaly souběžně, a to ještě i během průmyslové revoluce.

Kupní systém

Kupní systém byl z protoindustriálních forem výroby ve Slezsku nejrozšířenější: přadlák vyráběl ze lnu, který vypěstoval nebo nakoupil (většinou dávku na týdenní práci), a to pomocí vlastních nástrojů a za spoluúčasti rodiny. Hotový výrobek prodával na trhu buď přímo tkalcům, nebo obchodníkům. Případná vazba výrobce na obchodníka byla způsobena pouze dočasnými podmínkami (úvěr atd.) a neměla trvalý charakter. Zánik tohoto systému uspíšila krize 70. let, i když se místně udržel až do konce století. Vyšší formy protoindustriální organizace (nákladnický systém, rozptýlená manufaktura) nenalezly ve Slezsku, na rozdíl od Moravy a Čech, širší uplatnění.

Nákladnický systém

V nákladnickém systému dodával nákladník (neboli faktor) přadlákovi len jako zálohu na hotový výrobek a za vykonanou práci mu platil mzdu. Tento systém se používal u těch přadláků, kteří byli natolik chudí, že nebyli schopni investovat své prostředky ani do nákupu suroviny. Přadlák byl takto ovšem odtržen od trhu suroviny i zboží a byl zcela závislý na faktorovi, který určoval jak cenu materiálu, tak samozřejmě i cenu za práci. Od dělníka v továrně se lišil v podstatě jen tím, že pracoval doma a svými nástroji. Nákladníky byli ve Slezsku často majitelé bělidel, kteří přízi dále zhodnocovali. Podobně byli mnohdy nákladníky přadláků majitelé plátenických faktorií, kteří si tak zajišťovali surovinu pro své vlastní podnikání. Běžně se také stávali nákladníky zámožnější tkalcovští mistři, kteří svojí prací vygenerovali potřebný kapitál.

Někdy v nákladnickém systému fungoval prostředník – Lieferant. Bylo tomu tak především u velkých nákladnických podniků, nebo v případě obhospodařování vzdálených tkalců. Tímto prostředníkem byl někdy tkadlec nebo například forman, jindy zaměstnanec nákladníka. V této funkci měl postaráno o velmi dobrý výdělek, a navíc mnohdy využíval možnost okrádání tkalců. Někteří tkalci pracovali i pro více nákladníků. Výhodou byla možnost výběru lepších plateb a jištění se pro případ nákladníkova krachu.

Ve Slezsku přetrvával nákladnický systém oproti Evropě, ale i Čechám a Moravě, velmi dlouho. Důvody byly prosté: nákladnický podnik byl nenáročný na investice; při stejné investici do nákladnictví jako do tovární výroby byly zisky několikrát vyšší. V monarchii byly mechanické stavy velmi drahé (v tuzemsku se nevyráběly, zájemce byl odkázán na import, který prodražovala doprava a clo), a také zde byl drahý kapitál (velmi vysoké úroky). Na druhou stranu byla v tuzemsku, a v některých oblastech, třeba zvláště ve Slezsku – levná pracovní síla. Příčinou bylo přelidnění oblastí, nedostatek pracovních příležitostí, snadnost osvojení si tkalcovských postupů, a také to, že ruční tkalcovský stav byl finančně relativně dostupný.

Další výhodou systému bylo to, že neexistovala nutnost investovat při vyrovnávání výkyvů trhu. S tím se pojila také pružnost při změně sortimentu. Z hlediska státu zde byla jasná výhoda zaměstnanosti. Mechanické tkalcovny totiž potřebovaly a uživily podstatně méně lidí, než kolik se bylo schopno uživit domácí výrobou. U tkalců brzdila rozvoj industrializace nechuť vzdát se tradičních forem práce a domácího prostředí.

Nevýhody systému samozřejmě existovaly také. Především zde nebyla možnost kontroly kvality produktu během výroby a kontroly toho, zda není zneužíván materiál pro jiného nákladníka nebo pro výrobu ve vlastní režii. Nákladník si také nemohl zcela podřídit výrobce, kterému zůstával jistý prostor pro rozhodování, pro koho chce pracovat, jak mnoho atd. Výsledkem těchto nejistot a snahou o jejich odstranění byla státem vydávaná licence na stavy, povinné dohody o mzdách atd. Tento pokus o regulaci ale ztroskotal.

Decentralizovaná manufaktura

Tento způsob organizace výroby se vyskytoval ve Slezsku v poměrně malém měřítku. První decentralizované manufaktury byly založené z důvodu zavádění specializované výroby, která vyžadovala drahé speciální stavy. Ty si samozřejmě soukromí tkalci nemohli dovolit. Pořizoval je podnikatel, dřívější nákladník, nynější manufakturista, a tkalcům je pronajímal nebo propůjčoval. Tím už se vlastně stával zaměstnavatelem tkalce v pravém slova smyslu. Ve vlastnictví některých manufakturistů byly nakonec i jimi postavené rodinné domy s dílnami, kde tkalci bydleli i pracovali. Pro tkalce byl tento systém ale pořád přijatelnější, než centralizovaná manufaktura, protože alespoň svou vnější formou připomínal staré pořádky.

Centralizovaná manufaktura

Centralizované manufaktury vznikaly nejdříve a především v závěrečné fázi výrobního procesu – v barvířství, tisku, mandlování atd. Bylo tomu tak díky povaze a technologii těchto výrob a nutné organizaci práce. V tkalcovství vznikaly centralizované manufaktury ve Slezsku jen výjimečně, což je velmi odlišné od vývoje v Čechách a na Moravě. Příčinou toho bylo, že v podmínkách země se ekonomické přednosti manufaktury neprosadily. Pro založení centralizované manufaktury bylo potřeba relativně vysokých investic (budova, vybavení, režie provozu) a nebylo snadné překonat ekonomickou efektivitu nákladnického systému nebo rozptýlené manufaktury. Centralizované manufaktury byly zakládány tedy jen tehdy, když se zaváděly nové výrobní postupy, náročné na technologii, anebo když nároky na kvalitu vyžadovaly stálou kontrolu podnikatelem. Zakládání centralizovaných manufaktur bránil též odpor tkalců, zvyklých na identitu bydliště a pracoviště, dodávající alespoň zdání samostatnosti.

Centralizační tendence měla dva zdroje: jedním byli tkalci, kterým přestaly stačit výrobní kapacity rodiny a kteří byli nuceni přijmout zaměstnance. Druhým zdrojem byli nákladníci, kteří investovali kapitál, získaný nákladnictvím, do založení manufaktur. Druhý případ byl častější a takto založené manufaktury byly větší. První vlna těchto manufaktur byla zakládána ve 2. pol. 60. let 19. stol., tedy ve stejnou dobu, kdy byly zakládány první mechanizované továrny. V centralizované manufaktuře byl dovršen proces přeměny souhrnného dělníka v dělníka dílčího.

Továrna

Nositelem technicko-výrobní revoluce byl mechanický tkalcovský stav. Na rozdíl od přadláctví pronikala do tkalcovství mechanizace s velkým zpožděním, ale ve Slezsku byl tento proces oproti jiným zemím monarchie rychlejší; dělo se tak již od bavlnářské krize v 60. letech. V době hospodářských krizí se technologická inovace samozřejmě zpomalila. Mechanizace souvisela s továrním systémem výroby, která se ve tkalcovství jednoznačně prosadila. Ve Slezsku existovala jednoznačná kontinuita strojních tkalcoven s protoindustriálními formami výroby – téměř všechny tkalcovny byly založeny lidmi, kteří se dříve věnovali nákladnictví.

V této činnosti ovšem většinou pokračovali i nadále. Vlastníci továren často provozovali i nákladnické faktorie anebo centralizované či decentralizované manufaktury. Tato vícesměrná zaměřenost platí i pro tkalce, ale ve značně menší míře. Jen malá část zaměstnanců továren byli bývalí domácí tkalci, zaměstnávaní nákladnickým systémem, nebo se oba zaměstnanecké vztahy střetávaly v jedné rodině, jelikož továrny zaměstnávaly i ženy a děti. Přechod domácích tkalců do továren byl všeobecně nesnadný. Jednak tomu bránily výše uvedené sociálně-psychologické zábrany, jednak nedostatek odborné erudice ke zvládnutí mechanického stavu. Bývalí tkalci dávali často raději přednost zaměstnání mimo obor, aby nemuseli opustit své rodné vesnice. Nicméně industrializace se zastavit nedala.

Přadláctví

Nejrozšířenější formou organizace výroby byl kupní systém. Výroba probíhala na bázi cechovní, ale provozovali ji i inkorporovaní výrobci, pracující mimo cechy. Roku 1773 bylo vydáno merkantilistické nařízení – císařský dekret, povolující všem obyvatelům dědičných zemí věnovat se výrobě lněných tkanin. To omezilo brzdící vliv cechů a následoval rychlý růst výroby.

Ke konci 18. stol. nastal opět chronický nedostatek příze. Důvodem bylo to, že přadláctvím se živily tisíce bezzemků, ale mimo vegetační období i mnoho drobných chalupníků a zemědělců. Výrobců, kteří poptávali surovinu, bylo více, než suroviny samé. Až do nástupu průmyslové revoluce byla základem přadláctví výroba domácí, ať už venkovská, nebo městská.

Po překonání odbytové krize nastal v první polovině 40. let 19. stol. rychlý rozvoj. Nejbouřlivější byl v letech 1857-67. Hospodářská krize v roce 1873 se pak odrazila i v přadláctví, které bylo v té době už odkázané z velké části na vývoz.

Jednotlivá odvětví lnářské výroby vykazovala nerovnoměrný rozvoj. Možnosti přadláctví byly menší, než potřeby tkalcovství. Slezsko nebylo v přadlácké produkci pro tkalcovskou výrobu soběstačné, dováželo v některých dobách až 80 % suroviny jak z jiných zemí monarchie, tak ze zahraničí. Postupem času nastalo zlepšení, které přinesly první strojní přádelny, založené v 60. letech. Tak už byla v roce 1870 pokrytá lokální potřeba z 92 %. Pak nastalo opět snížení podílu domácí produkce.

Příčiny této v podstatě permanentní nedostatečnosti byly tři. Jednak to byl neuspokojivý stav v pěstování lnu a konopí (teprve v průběhu doby se zvyšovala malá výměra, osetá těmito rostlinami), a jednak nízká jakost suroviny, vyprodukované ručním přadláctvím (nepravidelnost vlákna, nedostatečná jemnost vysokých čísel). Z tohoto důvodu trval ústup ručního přadláctví. Byl ovlivněn i postupným přechodem slezského tkalcovství k výrobě jemnějších produktů. Rozhodující faktor byl ale oproti Čechám a Moravě opožděný nástup mechanizace. První strojní přádelna byla ve Slezsku založena až v roce 1852. Oproti tomu v Čechách se tak stalo roku 1836, na Moravě roku 1842. Do 60. let fungovaly ve Slezsku jen dvě strojní přádelny, které celkovou kvalitu příze ovlivnily jen v malé míře.

Americká válka severu proti jihu podnítila bavlnářskou krizi, mnoho zpracovatelů bavlny přešlo zpět ke zpracování lnu a zvýšená poptávka po něm způsobila obrovský nárůst cen. Tato krátká, ale intenzivní konjunktura (za sedm let, do roku 1865, byl zaznamenán vzestup objemu výroby o 320 %) podnítila rychlý vzestup mechanizace v oboru zpracování lnu. Vysoké výdělky přinesly i vysoké investice do výstavby nových přádelen.

V průběhu 70. let postihla slezské přadláctví velká deprese, která neměla v zemích Předlitavska obdoby. Příčinou bylo to, že po skončení občanské války Americe byl evropský trh opět zaplaven bavlnou, jejíž cena prudce klesla. Mnozí tkalci se tedy navrátili ke zpracování bavlny. Další ranou lněnému přadláctví bylo, že na bavlněné prádlo přešla v této době i armáda. Od roku 1873 se objevila též všeobecná krize z nadvýroby. Drasticky klesl počet přádelen a objem i hodnota produkce. Krize a deprese způsobila pokles cen dovozu, a ty se dostaly pod úroveň výrobních nákladů slezských přádelen. Krize měla též na svědomí dramatické omezení vývozu.

Technicko-výrobní revoluce v předení lnu je tedy proces, ve kterém se prosadila strojová produkce příze na úkor ruční, a tovární organizace výroby. Za počátek tohoto procesu se považuje období, kdy strojová, továrně organizovaná výroba, dosáhla alespoň čtvrtinového podílu výroby celkové. Nakonec strojová produkce objemem a hodnotou trvale převýšila výrobu rukodělnou a průměrné společenské výrobní náklady byly určovány strojovou výrobou.

Vztaženo na lnářskou výrobu ve Slezsku, technicko-výrobní revoluce zde nastoupila v první polovině 50. let. Pro určení dovršení celého procesu sice výrobní data chybí, ale máme k dispozici data, udávající poměr strojně a ručně vyrobené příze, spotřebované ve slezských tkalcovnách. Z nich vyplývá, že strojová příze nabyla převahu co množství a hodnoty ve druhé polovině 60. let. V té krátké době ruční předení lnu téměř zaniklo. Ztratilo na významu, a i podle soudobého, státem pořádaného výzkumu, to byl nezvratný proces.

Příčinou byla i změna podmínek pro pěstování. Došlo k hromadnému kácení lesů a vysoušení rybníků, což přineslo pro pěstování lnu nevhodné podmínky. Navíc len vytlačovala ekonomicky výhodnější cukrová řepa a rostly ceny dováženého lněného semene. Pěstovat len se přestalo vyplácet, a tím de facto zanikla surovinová základna pro domácí přadláctví. Nejzávažnější příčinou ale byl pokles poptávky po málo kvalitních ručních přízích. Ruční přadláci přecházeli k jiným povoláním – tkalcovství, dřevařství, někteří emigrovali. Rychlá industrializace neposkytovala dostatek pracovních příležitostí. Přetrvala pouze domácká výroba hrubých přízí jako vedlejší zdroj příjmu.

Tkalcovství

Pro tkalcovství platí ohledně organizace výroby totéž, jako pro přadláctví. Zpočátku dominoval kupní systém, tkalcovství bylo domáckým průmyslem, který byl provozován buď jako hlavní, nebo doplňkový zdroj obživy venkovského i městského obyvatelstva. I v tomto oboru se jednalo zpočátku převážně o sezónní práce, ne o práce na plný úvazek. Teprve ve 20. letech 19. stol. proniká do tkalcovství nákladnický systém a velmi omezeně i výrobní forma manufaktury, a to jak rozptýlená, tak centralizovaná. Na rozdíl od Čech a Moravy se ve Slezsku téměř vůbec nevyskytovala manufaktura pozemkové šlechty. Manufaktury městských podnikatelů byly rozsahem malé.

Příznivý vývoj slezského plátenictví trval do 30. let 19. stol. Výkyvy způsobily jen napoleonské války, kontinentální blokáda a hospodářský krach roku 1811. Pak nastal zvrat –tlak konkurence z Německa a Irska způsobil postupnou ztráta trhů. Důvodem bylo technické zaostávání za světem i za zbytkem monarchie. Vedle toho hrála svou roli i konkurence nových a levnějších bavlněných pláten. Bavlnářství koexistovalo původně jako součást lnářské výroby, oddělilo se teprve později (přelom 18. a 19. stol., rozmach 20. a 30. léta).

Po krizi poloviny 40. let nastal v tkalcovství rychlý rozvoj, který vrcholil v letech konjunktury na počátku 70. let. Hospodářská krize a následná deprese rozvoj slezského tkalcovství citelně zasáhly, výroba i zaměstnanost spadly asi na 50 %. V průběhu doby nastávaly změny v sortimentu. Stoupal podíl smíšených tkanin, zvyšoval se objem produkce jemnějších tkanin na úkor hrubších. V průběhu 40.-80. let postupně nabývá na objemu sektor velkovýrobní na úkor malovýrobního, téměř úplně mizí „domácký průmysl“. Postupně zaniká jeho význam a výrobní kapacity. Malovýroba si ale do konce průmyslové revoluce udržela silné pozice. Velkovýroba měla v tomto období vzestupnou tendenci. Termín velkovýroba se zde ovšem odvíjí pouze od počtu dělníků, ne od toho, zda ten který podnik používal ruční či strojovou výrobu, nebo zda měl produkci organizovanou továrně, manufakturně nebo nákladnicky. Ve tkalcovství lnu a bavlny je nejmarkantnější jev, typický pro průmyslovou revoluci ve všech odvětvích v českých zemích, a sice, že tovární výroba zcela nevytlačila výrobu domácí.

Apretace

Do oboru apretace, neboli úpravnictví, spadají bělidla, barvírny, mandly, tiskárny a další apretační dílny. Technicko-výrobní revoluce se v nich začala prosazovat sice později než na Moravě a v Čechách, ale dříve, než ve slezském přadláctví a tkalcovství. Zpočátku bylo vybudováno mnoho nových provozů, ty ale byly založeny převážně na rukodělné práci a měly spíše charakter větších řemeslnických dílen. Jen v několika málo případech lze hovořit o centralizovaných manufakturách. Počet těchto provozů kolísal v závislosti na ekonomické situaci a stavu trhu a výroby. Postupně dochází ke zmenšování podílu řemeslných dílen a zvyšování podílu centralizovaných manufaktur, a nakonec i ke vzniku moderních továren, vybavených parními stroji. Do 50. let většina těchto podniků fungovala jako samostatné provozy, provádějící práci na zakázku; teprve poté se stávaly organickou součástí přádelen a tkalcoven. Často se právě apretovny stávaly východiskem, z něhož podnikatelé a majitelé rozvíjeli svou aktivitu do dalších podoborů, tedy přadláctví a tkalcovství.

Technicko-výrobní revoluce měla v některých odvětvích úpravnictví charakter zavádění nových chemicko-technologických procesů (bílení, barvení), v jiných charakter zavádění pracovních strojů (mandlování, tisk, lisování), resp. kombinace těchto dvou postupů (valchování). Klíčový význam mělo v těchto odvětvích také zavádění parní technologie. Ta postupně nahrazovala technologii tradiční, hydraulickou.

Přechod z rukodělné na strojovou výrobu ale nebyl ve Slezsku rovnoměrný, i v tomto relativně malém regionu se vyskytovaly územní odlišnosti; východ Slezska byl v industrializaci oproti západu opožděn. Moderní způsoby výroby převládly v bílení na přelomu 60. a 70. let, v průběhu 70. let se tak stalo i v ostatních oborech apretury. Jedinou výjimkou bylo potiskování tkanin, které přetrvávalo na úrovni předindustriálních forem výroby hluboko do 90. let. Nějaký čas vedle sebe koexistovala bělidla a úpravny na bázi řemesla, centralizované manufaktury i moderní továrny. Tovární forma organizace výroby, založená na využití pracovních strojů, moderních chemicko-technologických procesů a využití parní energie získala, s výjimkou tiskáren kartounů, převahu od 70. let 19. století.

Koexistence v oboustranném zájmu

Industrializace v přadláctví, tkalcovství i apretaci probíhala ve Slezsku v ne zcela stejnou dobu a různým způsobem, důležité je ale to, že i během industrializace a částečně i po ní přetrvávaly souběžně i předindustriální formy organizace výroby. Specifické podmínky vývoje slezského zemědělství měly vliv na tempo industrializace i na výše zmíněné přetrvávání protoindustriálních forem. Levná cena pracovní síly, způsobená přelidněním a malými pracovními příležitostmi, nedostatek kapitálu a drahé úvěry motivovaly slezské textilní podnikatele k zavádění technických inovací jen málo.

Protoindustriální systém umožňoval mezinárodní konkurenceschopnost, jeho výhodou byla levná pracovní síla a tedy nižší výrobní náklady. To byl důvod jeho dlouhého přetrvávání bok po boku s tovární formou výroby. Řada strojních závodů, např. přádelen, vznikla původně za účelem zásobování domácích tkalců kvalitní přízí v dostatečné kvantitě. Obdobně to platí i pro některé apretační provozy, jejichž účelem bylo finálně upravovat výrobky protoindustriálních výrobců. To ovšem naopak nevylučuje existenci provozů, pro něž byla koexistence s protoindustriálními formami výroby pouze prostředkem k vyrovnávání výkyvů trhu, a kde tyto formy působily pouze jako doplněk továrny.

Bráno v časové posloupnosti, nejdříve začal přechod na tovární výrobu v apretaci, poté v přadláctví a nakonec ve tkalcovství. Bylo to dáno jednak povahou té které výroby, jednak požadavky trhu na kvalitu a kvantitu výroby. Je zajímavé, že posloupnost odvětví, ve kterých se nejdéle udržely protoindustriální formy výroby, je nepřímo úměrná tomu, jak brzy v těchto oborech proběhlo zavedení strojů. Nejkratší dobu se tedy tyto formy udržely v apretaci, delší dobu v přadláctví a nejdéle ve tkalcovství. V oborech, do kterých přišly stroje relativně brzy, se také nejdéle udržely i staré postupy.

A jak je to dnes? Tkalcovství, a především lnářství z našich končin, jako většina tradičních řemesel, téměř vymizelo. V roce 1980 zabírala osevní plocha přadného lnu 24,4 hektaru, dnes má jen tři hektary, určené převážně na množení osiva tuzemských odrůd. Lnářské řemeslo zabila především levná konkurence z Číny a dotační systém EU. I tkalcoven zbylo jenom pár, a zpracovávají len, dovážený z Číny. Místní zemědělci se z náročného pěstování lnu dávno přeorientovali na jednodušší pěstování výhodnější řepky.

Zdroje:

MYŠKA, Milan: Opožděná industrializace. Proto-industriální výrobní vztahy a formy za průmyslové revoluce na příkladu lnářského průmyslu ve Slezsku. In: Z dějin textilu - Studie a materiály, svazek 11, Ústí nad Orlicí 1987, s. 95-160.

PURŠ, Jaroslav: Průmyslová revoluce v českých zemích. SNTL, Praha 1960

PURŠ, Jaroslav: K otázce průmyslové revoluce v hlavních odvětvích textilního průmyslu v českých zemích. ČSAV, Praha 1954

https://poznejpolsko.cz/properties/muzeum-tkalcovstvi/

https://www.ekonews.cz/o-udrzitelny-len-je-zajem-ceske-lnarstvi-ale-prakticky-vymizelo-a-prize-se-casto-vozi-z-ciny/