Článek
Historici vědí, že pamětník je nejhorším zdrojem informací. Je to dáno samozřejmě několika faktory: Jednak časovým odstupem od dané události, kdy se bezprostřední vzpomínka časem mění ve vzpomínku na vzpomínku – tedy na to, jak na událost pamětník vzpomínal už dříve a často už mnohokrát. To si totiž člověk pamatuje, a mnohdy je nakonec přesvědčený, že jeho názor, ve kterém se časem utvrdil, odpovídá skutečnosti. Že opravdu viděl věci, které se v reálu prokazatelně vůbec nestaly a o kterých se tehdy domníval, že je viděl možná, případně, že viděl věci, o kterých se později jen doslechl. Jednak je to dáno samozřejmě i skutečností, jakou pozici a roli ten který člověk v daných událostech hrál, na jaké straně stál, nebo zda se ho děje v podstatě nedotýkaly. Každý totiž danou událost zažil jinak, lišilo se jeho postavení, zájem na daném dění i postoj k němu. V těchto souvislostech je zvláště úsměvný častý argument některých diskutérů ve virtuálním prostoru ve smyslu – co vy mi budete říkat, je to jinak, moje babička tam byla a zažila to!
Za příklad nám poslouží tři literáti, kteří psali o revolučních událostech roku 1848. Někdo je prožil v centru dění a byl nejen jejich účastníkem, ale do značné míry i hybatelem. Jiného v podstatě téměř minuly, protože se netýkaly každodenních problémů, které jej tížily podstatně více, než politika nebo národovectví. Zásadní ale bylo, že revoluce v tu dobu přímo ovlivnila a ohrozila život jeho dětí. A další ty události sice také zažil, ale jako malé dítě je vnímal nepochybně jinak, než tehdejší dospělí, a vzpomínal na ně s odstupem, jako dospělý člověk.
Josef Václav Frič
Josef Václav Frič
Narodil se v roce 1829, byl nadšeným vlastencem, romantickým spisovatelem, vydavatelem, novinářem a politikem. Během revoluce roku 1848 vedl pražské studenty. Jeho pohled na revoluci roku 1848 je patrný z dochovaných a vydaných deníků a korespondence. Frič v nich popisuje své pocity po vyhnání z vlasti, kdy vzpomíná na minulé události, které k této skutečnosti vedly. V té době mu bylo teprve devatenáct let, události revolučního roku 1848 si tedy připouštěl s mírou mládí vlastní a na rozdíl od jiných v nich byl i osobně nemálo angažován. Zápisky si tehdy psal velice heslovitě, až hekticky, působí dojmem spěšně psaného deníku, do kterého zaznamenával každou významnou – ale i téměř každou nevýznamnou – událost.
Začátek tohoto roku byl pro Friče zcela studentsky prozaický, odehrával se mezi studiem, bály a děvčaty. Vypuknutí revoluce v Paříži pro něj bylo jako blesk z čistého nebe, cítil se událostmi osloven a povolán se k nim připojit. Začal se velmi aktivně angažovat v revolučním studentském hnutí. V revolučním dění se angažovali jeho otec, který byl během událostí podle Fričova tvrzení otráven. Velmi záhy si Frič stěžuje, že studenti sami pod tlakem hloupé buržoazie pustili revoluci z rukou a svěřili ji autoritám, které podle Fričova názoru nebyly revoluční, ale naopak oportunistické. K těmto málo revolučním autoritám řadí jak své profesory, tak třeba i Palackého nebo Havlíčka. Jak typické pro mládí, a jak stejné i v jiných dobách a revolucích.
Je otázkou, co z toho je objektivní a co je výsledkem mladistvého radikalismu a zjednodušeného vidění problémů a jejich řešení. Jeho revoluční aktivity postupně zbytněly do aktivit politických. Frič konstatuje množství vykonané práce, kterou na poli revoluce v posledních deseti týdnech odvedl, ale i to, že se na politiku cítí ještě mlád a nezralý. Přesto zastává různé vůdcovské funkce a vstupuje do konfrontace s názorovými oponenty. Jako klasický vůdčí typ má pocit, že se bez něj nic neobejde a že vše musí zařídit sám. Je pro něj zklamáním, že mnozí z jeho okolí nejsou tak radikální, jako on sám, a že se cesty revoluce po domluvě (zrádců a reakcionářů, viz výše) rychle vzdávají. Jeho vlastní aktivita revoluci nezachránila a Frič prchá z Prahy. Ani pak ho nicméně revoluční nadšení neopouští, nudí se, protože je „netrpěliv do boje“.
Bombardování Prahy za revoluce roku 1848
Když tedy bylo povstání potlačeno, odjel na Slovensko, kde se spolu s Ľudovítem Štúrem zapojil do také neúspěšného povstání proti Maďarům, při němž byl raněn. Po návratu do Prahy byl za spoluúčast na přípravě májového spiknutí zatčen a v roce 1851 odsouzen na 18 let. O tři roky později byl omilostněn, ale s „protistátní“ vlasteneckou činností, převážně s vydáváním cenzurou zakázaných textů a autorů, ale i textů vlastních pod pseudonymem M. Brodský i mnoha dalšími, nepřestal. V roce 1858 byl tedy zatčen znovu a o rok později dotlačen k emigraci.
Odešel do Londýna a později do Paříže, žil v Berlíně, Pešti, Záhřebu a jako novinový dopisovatel v Petrohradu. Stále se snažil psát a vydávat vlastenecké texty, ale bez větší odezvy, trápil se touhou po domově. Domů se ovšem vrátil až po změně vlády, když obdržel povolení k návratu, v roce 1880. Opět se vrhl do vlastenecké činnosti, ale už převážně spolkové, politiku pustil na stará kolena k vodě. Zemřel roku 1890.
Antonie Kavalírová (portrét od V. Govice z r. 1856)
Antonie Kavalírová
Antonie Kavalírová, rozená Adlerová, narozená roku 1804, vlastně vůbec nebyla spisovatelkou. Byla podnikatelkou a spolu se svým manželem Františkem zakladatelkou a spolumajitelkou skláren Kavalier. Její muž, František Kavalír byl vyučeným sklářem. Po desetiletém zaměstnaneckém období si roku 1830 spolu s dvěma kolegy pronajal sklárnu, kde nadále i osobně pracoval jako sklář. V další fázi si postavil v Sázavě vlastní huť, kterou poté vedl se svojí ženou Antonií. Výroba laboratorního a technického skla ve sklárně Kavalier byla zahájena dne 5. června 1837. Sklárna funguje dodnes pod jménem Kavalierglass.
Antonie (pocházející ze sklářské rodiny Adlerů z Ostředku) na naléhání své dcery Anny Kavalírové(spisovatelky a posléze manželky výše uvedeného J. V. Friče) sepsala prostým jazykem svoje vzpomínky na životní osudy rodiny i na počátky sklářské výroby. Zemřela pak roku 1879.
Část vzpomínek se týká i revolučního roku 1848, respektive toho, co rodina v té době prožila. Řeč pamětí Antonie Kavalírové je hovorová a literární styl velmi lidový. Zápisky samozřejmě nebyly původně určeny k publikování, šlo spíše o popis událostí, který si měly někdy v budoucnu děti přečíst, aby věděly, co se stalo a jak to prožívali rodiče. Jedná se o vzpomínky matky, jejíž některé děti bydlely za revolučních událostí roku 1848 v Praze, kde chodily do škol. Ona sama se o událostech dozvěděla pouze z doslechu a zběžně, jejím prioritním zájmem byly samozřejmě její děti a jejich osud uprostřed revoluce. Rodiče pro děti poslali čeledína s vozem, tomu se ale nepodařilo do města dostat. Naopak dětem se nakonec povedlo město různými způsoby opustit.
Kavalírová líčí protiklad bezmocných dětí a vojenské mašinerie; i zde se ale nakonec vždycky najdou vojáci s dobrým srdcem, kteří se k dětem zachovají slušně. Kavalírová popisuje především zážitky a události, které se dotýkaly bezprostředně její rodiny, nicméně se zmiňuje i o širších souvislostech – vypálených pražských mlýnech, režimu u městských bran a mostů atd. Po nějakém čase odjela matka s nejstarší dcerou do Prahy pro věci, děti zůstaly přes léto doma a do školy šly až zase po prázdninách. V Praze stále nebyl klid, Kavalírová se povahou událostí však nezabývá nijak hluboce: „V celý Praze byl pořád nepokoj a byl mezi Lidem pořád samej zmatek. Byla pořád nějaká míchanina mezi Študenty.“
Rok poté se následky revoluce odrazily i v Kavalírovic rodině, když byl jejich nejstarší syn v Praze uvězněn. To zasáhlo celou rodinu, a třebaže se další rok jedna z dcer vdávala a důvodů k radosti by bylo dost, na celé rodině pořád leželo břímě synova věznění. Jeho vazba se nakonec protáhla na několik let.
Antal Stašek v roce 1908
Antal Stašek
Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, nar. v roce 1843,byl českýspisovatel a právník, otec Ivana Olbrachta. Vystudoval gymnázium v jičíně a Krakově, poté studoval v Praze a v Krakověpráva. Působil jako advokátní pomocník v Kolíně a v Praze. V letech 1874-1875 působil v Petrohradu v Rusku jako soukromý vychovatel. Od r. 1877 pracoval 35 let jako advokát v Semilech, od r. 1913 žil na důchodu v Praze, kde se věnoval literatuře. Během 1. sv. války se opět na čas zabýval advokacií v Mohelnici. Po vzniku republiky se zapojil do politiky, zprvu jako člen Kramářovy Národní demokracie, stal se členem České akademie. Zemřel roku 1931.
V době revoluce mu bylo pouhých pět let. Otec byl horlivý ctitel Havlíčka a jeho předčítání sousedům, které Stašek tajně poslouchal, pro něj bylo první politickou školou. Třebaže chápal ještě málo z toho, co bylo řečeno, pamatoval si slova „konstituce“ a „svoboda“ – chápal je především jako synonymum toho, že dospělí již nemusí chodit na robotu a ke každoroční zpovědi, ke které míval niterný odpor. Největší potěšení mu ovšem působila konstituční čepice s kokardou, kterou dostal.
Jednou pocítil pochybnost o svobodě, když otec odešel s vesnickou gardou do boje ku Praze, ale z boje nebylo – vzhledem k tomu, že velitel gardy se před vlastní jednotkou ukryl – nakonec nic. Synek prohlížel karikatury v otcových časopisech a nechal si je od něj vysvětlovat, měl v oblibě i písňové parodie. Pro Staška znamenal rok 1848 dobu veselí, harmonie a porozumění mezi lidmi. Po porážce revoluce cítil mezi dospělými změnu nálady, někteří spolužáci se vyjadřovali, že „konštituce“ nepřinesla nic dobrého, že proti ní byla dokonce Boží znamení. Místo otevřené četby novin, které přestaly vycházet, se doma utajeně četla jakási záhadná zakázaná kniha. Nakonec, dávno po nakonec ukryté čepici s kokardou, jako symbol revoluce padl i Havlíček, jehož podobizna doma visela mezi svatými obrázky. Jako potvrzení odchodu starých, klidných časů, se mladý Stašek poprvé seznámil s novou, na vsi dosud neviděnou postavou – s četníkem.
Samozřejmě, že jsou to jen vzpomínky malého chlapce na události, které v té době ještě v podstatě nemohl chápat, navíc na události, jichž nebyl bezprostředním účastníkem. Jako většina vzpomínek na dětství jsou to vzpomínky v podstatě příjemné, třebaže v jejich závěru je zřejmé, že i jako malý chlapec cítil negativní změny, ke kterým docházelo.
Boj na barikádách v Praze v červnu 1848
Tato tři svědectví si vzájemně neodporují, dalo by se říci, že se i doplňují. Někdo ví jen to, že generál Windischgrätz měl bílou čepici. Někdo je hrdý, že jsme to tomu Rakousku pěkně dali a má to spočtené. Pro někoho je nejdůležitější, že těch pár, co padlo, zahrabem do hlíny. Přirozeně, chybí třeba pohled loajálního státního úředníka nebo tehdy tragicky ovdovělého polního maršála Windischgrätze, který rozhodně bílou čepici neměl. Podtrženo a sečteno: Pokud chceme hodnotit nějakou historickou událost, měli bychom vzít v potaz všechny relevantní zdroje, které se k ní váží. Mnoho z nich bude nutně subjektivních, což platí především pro vzpomínky pamětníků. A hlavně nezapomeňme, že přes veškerou naší snahu o objektivitu nakonec zaujmeme do jisté míry subjektivní stanovisko i my sami.
Zdroje:
DOUDOVÁ, Milena: Velké ženy české. Knižní klub, Praha 1997
FRIČ, Josef Václav: V dopisech a denících. Československý spisovatel, Praha 1955
KAVALÍROVÁ, Antonie: Paměti babičky Kavalírové.J. J. Frič, Praha 1938
STAŠEK, Antal: Ze vzpomínek. SNKLU,Praha 1964
