Rozpaky osvobození 1945

Dnes se nebudu rozepisovat o Revolučních gardách a jejich řádění, o systematickém rabování továren a průmyslových zdrojů, které u nás prováděla Rudá armáda, o únosech československých občanů, prováděných SMĚRŠí a NKVD, nebo o zpětně parlamentem omluvených loupežích a vraždách civilistů při obsazení pohraničí „revolučními elementy“ a při tzv. divokém odsunu. Budou to jen takové regionální střípky paměti, popisující, jak osvobození zažívali obyčejní lidé, a jakou pachuť v nich někdy zanechalo. Vzorek regionu není rozsáhlý, ale k podobným věcem docházelo v podstatě všude.

Cvičiště SS Böhmen, tedy území Benešovska a Sedlčanska, začaly německé jednotky vyklízet 8. května odpoledne. Vzhledem ke kapitulaci i dohodě s dosud ilegálním národním výborem v Benešově probíhal ústup bez větších problémů. Asistovaly při něm dokonce ruku v ruce ozbrojené jednotky národního výboru a polního četnictva SS. Mnozí vojáci se ovšem cestou sháněli po jídle a civilním oblečení, které od místních buď kupovali, nebo jim ho rovnou sebrali, kradli koně, trakaře a bicykly. Jednotky dorazily 9.-10. května k americkým pozicím, vysunutým před demarkační čáru v Kamýku a Čimelicích. To jim ovšem nepomohlo, málokdo se dostal dál a většina z vojáků i civilistů skončila na dlouhá léta v sovětském zajetí. Východně kolem Prahy, tedy směrem na Mnichovice a dále na jih a západ, ustupovala poměrně spořádaně a bez incidentů posádka vojenského cvičiště v Milovicích. Ta ovšem, na rozdíl od benešovských jednotek, k Američanům ani nedoputovala a Sověti je zajali po cestě.

V Mnichovicích, kde proběhly tuhé boje s posádkami improvizovaných obrněných vlaků kolem benešovské trati, stačili místní přes den vyrobit několik výpravných slavobrán, které umístili na přístupy do městečka, nehledě na stále ustupující, i když již odzbrojené německé kolony. Sověti dorazili až v devět večer 9. května, na náměstí vyhrávala místní dechovka sokolské pochody. Při příjezdu stříleli sovětští vojáci na oslavu do vzduchu ze samopalů, přičemž ovšem na náměstí přestřelili elektrické vedení, takže slavnostní vítání proběhlo potmě.

Den nato postříleli místní povstalci, vedení sovětskými partyzány, v rámci pomsty za městečkem přes dvacet zajatých německých vojáků. Ti byli pohřbeni na místě do hromadného hrobu. Místní němečtí civilisté byli bez výjimky zajištěni (včetně např. ženy místního českého faráře husitské církve), na oholené hlavy jim revolucionáři namalovali hákové kříže a nutili je uklízet ulice.

Sověti přijížděli do Mnichovic postupně až do 12. května. Část z nich tábořila v ovocném sadu kolem školy, který vojáci postupně pokáceli a spálili na ohních. Jiní si vykopali zemljanky v kopci u koupaliště. Sověti s sebou přivezli dva padlé, které spolu s několika místními pohřbili 11. května u morového sloupu na náměstí. Po pár dnech byly ostatky ale vyzvednuty a převezeny na hřbitov.

I v Mnichovicích, jako v té době mnohde jinde, došlo k incidentům. Množily se případy vyloupení okolních chat, kam jejich majitelé z Prahy na začátku války navozili majetek, aby jej uchránili před případnými boji nebo německým rabováním. Jeden sovětský voják byl zastřelen důstojníkem za znásilnění místní Češky. K takovým případům docházelo v podstatě po celé republice.

Na území cvičiště SS Böhmen sovětské jednotky pronikly od západu až 12. května. Vzápětí začali kola a koně, ale i hodinky a další, krást místním pro změnu vojáci sovětští. Vyskytly se dokonce případy útoků sovětských vojáků na civilisty střelnou zbraní, zřejmě proto, že se vojáci domnívali, že místní obyvatelstvo je proněmecké. Kromě bicyklů, hodinek a jídla se pak sovětští vojíni zajímali hlavně o to, „kde sou báryšny“, tedy ženy.

Podobné případy svébytného chování osvoboditelů jsou popsány nejen na Benešovsku a v jeho okolí, ale v podstatě z celé republiky. Milínská kronika cituje hlášení místního rozhlasu z 15. května 1945: „Upozorňujeme veškeré občanstvo, aby sepsalo vše, co bylo zabráno sovětskou armádou a soupis předložilo na obecním úřadě Národního výboru. …Obyvatelstvo nechť se snaží neustále být ve svých bytech, neuzamyká se a nebrání vstupu sovětských vojáků. Tím vzniká podezření, že jsou v uzamčených bytech uschováni němečtí bandité. Bude-li některý sovětský voják jevit snahu přivlastnit si některé předměty, nechť dotyčný ho upozorní, že maršál Stalin zvláštním rozkazem zakázal jakékoliv zcizování československého majetku a ohrožování Čechoslováků. V případě, že ani toto nebude míti příznivý výsledek, má se obyvatelstvo…obrátit na zdejšího velitele sovětské posádky…V každém případě nechť obyvatelstvo zachová klid, neboť sovětský voják nikomu neublíží.“

Nedatovaná svodka z léta 1945, nazvaná „Loupeže a krádeže hlášené zdejší úřadovně jako spáchané příslušníky RA“, podepsaná vrchním obvodním inspektorem SNB Nebeským a adresovaná bezpečnostnímu referentovi benešovského ONV, JUDr. Schenkovi, podávala přehled o kauzách, spojených s Rudou armádou. Svodka ovšem opatrně hovořila pouze o „mužích, oděných stejnokrojem RA, mluvících rusky a se zbraní v ruce“. Popisovala případy, které se udály v okrese v období od června do srpna 1945: přestřelky a střelbu na civilisty, krádeže automobilů, motocyklů, jízdních kol, hodinek, prádla a šatstva, provedené buď formou vloupání, nebo loupeže či přepadení.

ONV v Benešově došlo rovněž hlášení okresního velitele SNB ze dne 24. srpna 1945, nazvané „Nepřístojnosti spáchané ruským vojskem“. Konstatovalo, že „po odchodu ruské armády z okresu Benešov, zdržují se v okrese samostatné části o několika mužích, kteří podnikají noční výpady do obcí a kradou…Další nepřístojnosti jsou ruskými vojíny páchány hlavně tím, že chytají ryby v rybnících, střílejí zvěř a bažanty a trhají nezralé ovoce a když jim nechutná tak jej zahazují, čímž způsobují velké škody. Tyto nepřístojnosti byly oznámeny veliteli ruské posádky v Konopišti, ale náprava dosud nenastala“.

Většina vyklizených obcí ve výcvikovém prostoru se po válce nacházela ve více či méně dezolátním stavu. Objekty využívané k ubytování a výcviku jednotek SS, hospodářské dvory SS a domy, kde byli ubytováni čeští zaměstnanci, na tom byly ještě jakž takž dobře, stavby opuštěné už podstatně méně. Budovy měly vytrhané podlahy, dveře a okna, vybourané příčky, mnohdy rozebrané krovy, zmizely ploty a kůlny, v domech bylo vytrháno elektrické vedení. Jednotky SS rozebíraly nevyužité stavby na materiál, nebo prostě jen na dřevo na topení. Ovocné stromy byly leckde pokácené, studny zasypané, použité jako latríny nebo znehodnocené mršinami domácích zvířat, pole mnohde ležela ladem, nebo byla plná děr, zákopů, bunkrů, min a munice. Některé obce a osady padly za oběť cvičné dělostřelecké palbě.

Škody na polích, zaminované prostory i vesnice, rozstřílené dělostřelectvem, měli Němci na svědomí nepochybně. Mnoho pamětníků, kteří se ještě před koncem války do prostoru legálně dostávali, se nicméně shoduje v tvrzení, že vojáci SS objekty využívali, ale neničili. Mnoho popsaných škod – spálené ploty a podlahy, pokácené stromy a znečištěné studny, připisují na vrub Rudé armády, která byla po konci války v opuštěných vesnicích, statcích a v jejich okolí ubytovaná, někdy v domech, ale často jen v zemljankách na okolních polích a v lesích.

Otevřeně protestovat proti chování osvoboditelů nebylo ovšem jednoduché. Jan Ševčík, štábní rotmistr ve výslužbě, byl benešovskou vyšetřovací komisí obviněn z urážlivých výroků vůči ruské armádě. Podle protokolu dne 19. června 1945 potkal v centru Benešova svého kamaráda a bývalého spolužáka, Bohumíra Bartoně. V tutéž dobu jela okolo vozidla sovětské armády, ověnčená větvičkami, chvojím a další zelení. Ševčík údajně prohlásil, že „to ruští vojáci zase někde zřídili, že je to ničení přírody a vandalismus, jak se chovají, že teď, když je po válce, je maskování vozidel zbytečné, a že na Konopišti posekali za podobným účelem stromky metr od země“. Také měl prohlásit, že nebýt „té blbé smlouvy s Rusy, ušetřilo by se 3000 životů“ (myšlena spojenecká dohoda o tom, že Prahu musí obsadit sovětská vojska).

Ševčíkův známý Bartoň údajně prohlásil, že Ševčík je fašista a že by potřeboval zavřít. Sám se o to postaral hned druhý den, kdy jeho výroky nahlásil na četnické stanici. Ještě téhož dne byl Ševčík zatčen a umístěn do vazby, načež započalo jeho vyšetřování okresním soudem v Benešově. Ševčík při výsleších uváděl, že takovéto výroky pronesl, že ovšem nebyly myšleny jako hanobení celé sovětské armády, ale výhradně jako kritika konkrétních vojáků. Jako bývalého vojáka ho prý rozčiloval nedostatek disciplíny a zbytečné vandalství, a kritiku smlouvy mezi spojenci pronesl v rozrušení nad padlými, kteří – podle jeho názoru – padnout nemuseli. Navíc vzhledem k tomu, že je nemocen (trpí výdutí na aortě), rozčílí se velmi snadno každou maličkostí.

23. června 1945 byl Ševčík z vazby propuštěn a justiční referent ONV zaslal státnímu zastupitelství v Táboře návrh na zastavení stíhání. Kauza byla nicméně postoupena MLS ke zjištění, zda se nejedná o čin, trestný podle dekretu č. 16/45 Sb., o trestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů. Dne 5. října 1945 veřejný žalobce MLS usoudil, že se o takový čin nejedná, případ zastavil a zaslal ONV k dalšímu opatření. Tím bylo následně řízení podle dekretu č. 138/45 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti, a Ševčíkův případ Trestně nalézací komise po svém ustavení zanesla do rejstříku. K šetření však už nedošlo, protože výduť na aortě ukončila již předtím, 13. prosince 1945, Ševčíkův život.

Oproti obviněnému Ševčíkovi, který se ničeho nedopustil, stojí kauzy lidí, kteří se s případným obviněním porovnali, vzhledem ke členství v politické straně, tak nějak „po bolševicku“. Svědčí o tom třeba případ Alexandra Rungeho, šoféra a bývalého velitele Hauptkraftfahrparku ve výcvikovém prostoru SS. Tedy nepochybně člena SS, samozřejmě v té době německé národnosti. Byl obviněn benešovskou TNK za to, že si za okupace zažádal o německou státní příslušnost (s čímž se pojilo přestoupení k německé národnosti). Samotný vstup do SS nějak ani v obvinění nikoho nezajímal. V jeho případě ovšem došlo dne 23. února 1946 k zastavení trestního řízení bez dalšího vysvětlení.

Součástí Rungeho spisu je zajímavý dopis, zaslaný redakcí Rudého Práva dne 4. ledna 1946 ONV v Benešově. Redakce v něm ONV informuje, že jí došel list, ve kterém se „obyvatelstvo Nespek“ velmi pozastavuje nad způsobem provádění národní očisty v Benešovském okrese. Runge, rodilý Němec, prý chodil za okupace vždy v uniformě, a v době zákazu staveb si dokonce postavil chatu. V květnových dnech roku 1945 údajně nadšeně mával německým tankům na cestu do Prahy. Nyní setřásl poslední zbytky strachu, pohybuje se bez bílé pásky, povinné pro Němce, a donedávna prý jezdil dokonce autem, přičemž je zajímavou otázkou, kdo mu uvolňoval příděl benzínu. Runge je prý pravděpodobně chráněn vlivnou osobností z ONV. MNV v Nespekách nechal Rungeho dvakrát zajistit, ale ONV rozhodnutí vždy zrušil, Rungeho propustil a dokonce jej zaměstnal ve státním pivovaře.

Jako P. S. tohoto dopisu redakce Rudého Práva dodala, že se do redakce následně dostavil jmenovaný Runge spolu s jedním občanem, který se představil jako příslušník KSČ z Nespek. Oba žádali, prý jménem organizace KSČ, aby dopis, zaslaný redakci, nebyl otiskován, protože Runge je „hodný“ Němec. Redakce Rudého práva údajně požadovala, aby jí tato žádost byla podána písemně s razítkem organizace, ale to se nestalo.

V jiném dopise, tentokrát zaslaném Benešovskému ONV 8. září 1945 Josefem Čurdou, kolektivním správcem obchodního domu Marsoner-Wied v Karlových Varech a továrny na kufry a kožené zboží Ernst Wied v Pirkenhammeru (dnes Březové v okrese Karlovy Vary)se potvrzovalo, že pan Lexa Rounge (!) byl prý členem ilegální skupiny „Vlast“, byl udán Gestapu za spolupráci s Čechy, dodával skupině „Vlast“ zbraně a rozšiřoval ilegální tiskoviny. Byl údajně protinacistického smýšlení. Čurdou sepsaný dopis končí pozdravem „Práci čest“.

Rungeho případ se dočkal i revize, kterou zavedla KSČ vzápětí po převzetí moci; nejprve proti němu bylo dne 2. července 1948 trestní řízení obnoveno. Vzápětí, 9. července, bylo rozhodnuto, že obnova řízení provedena nebude, protože pro ní nejsou podstatné důvody a Runge byl dopisem vyzván, aby jemu zaslané rozhodnutí o započetí revize okamžitě vrátil. Jako předseda revizní komise je pod tímto dopisem v zastoupení podepsán František Bobek. Ten ale předsedou revizní komise nebyl. Nebyl dokonce ani jejím členem, byl pouze náhradníkem TNK. Byl ovšem také štábním strážmistrem SNB ve výslužbě, vrchním komisařem politické správy ONV v Benešově, a především bezpečnostním referentem ONV, který předkládal revizní komisi případy k rozhodnutí. A samozřejmě angažovaným členem KSČ.

Docházelo ale i k nehodám, ať už způsobeným objektivními příčinami, nebo prostou lidskou hloupostí. Hned 10. května byli z Prahy vysláni dva policejní pyrotechnici, aby zajistili obrovský muniční sklad bývalé ženijní školy SS na Hradištku. Usoudili, že brána do areálu může být zaminovaná, a rozhodli se raději překonat dvojitý bezpečnostní plot. Zaminovaný ale byl samozřejmě prostor mezi ploty a jeden z policistů na svůj úsudek doplatil životem, druhý těžkým zraněním.

Na statcích byli hned v prvním poválečném létě často využíváni jako řidiči traktorů při orbě němečtí zajatci. Vzhledem k množství min a munice vůbec, která se v prostoru nacházela, docházelo při orání často k explozím a smrti či zranění traktoristů. Němečtí zajatci měli z této práce takovou hrůzu, že se na statku v Dunávicích jeden zajatec SS, který měl ráno orat zaminované pole, ze strachu večer před tím oběsil. Problém vyřešila až instalace pancéřové desky z tanku na zadní část traktoru a vlečení pluhu na několik metrů dlouhých řetězech.

Benešovská VK také vyšetřovala nehodu ze sklonku srpna 1945. Dva „střelci SNB“, František Zelený a Karel Chrastil, byli podle protokolu při návratu ze služební obchůzky zastaveni rolníkem Vondráčkem, jenž je žádal, aby odnesli pancéřovou pěst, která ležela na louce a překážela mu v sekání trávy. Zbraň údajně odnesli do lesa, kde do ní stříleli, aby ji zneškodnili. Pancéřová pěst se následkem střelby roztrhla, načež příslušníci sebrali nevybuchlou hlavici a Zelený ji prý uvázal na provázek. Cestou zpět na stanici si s hlavicí na provázku točil, ale jen do chvíle, než na mostě přes potok hlavice zasáhla zábradlí a explodovala. Výbuch Zelenému „utrhl levou ruku v zápěstí a těžce ho zranil střepinami na celé přední části těla, takže vykrvácel a v několika minutách po výbuchu zemřel…střelec Chrastil utrpěl menší poranění na těle od střepin a poranění oka“.

Zdroje:

KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ v českých zemích a trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Academia, Praha 2015.

KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021.

SOA v Praze, fond Trestní nalézací komise v Benešově.

Kronika obce Milín 1918-1948.

Kronika Mnichovic 1945-1957.