Článek
Kraj okolo Plechého a Třístoličníku byl bohatý na přírodní zdroje již odpradávna. Pro nepřístupný terén se však těžilo dřevo jen v okolí přístupových cest a les tak zůstal vlastně nedotčen. Proto se začalo již za dob Karla IV uvažovat o stavbě kanálu, který by svedl natěžené dřevo do řek v okolí hvozdu. Nicméně technologie, které by tuto stavbu umožnily, v polovině 14. století ještě neexistovaly. Teprve na konci 18. stol. bylo po dlouhém přesvědčování uděleno povolení pro stavbu kanálu Josefu Rosenauerovi.
Rosenauer se narodil 26. února roku 1735 v knížecím městysu Chvalšiny neprovdané Ursule Traxlerové, která za otce označila osmadvacetiletého poddaného vyšebrodského kláštera, Antona Rosenauera, plátenického tovaryše z Dobšic u Lhenic. Ten však své otcovství popřel a malý Josef tak vyrůstal v péči matky a dědečka. Ve třinácti letech, v roce 1748, se dal na studium myslivosti. Po tříletém studiu nastoupil jako myslivec ve Vyšném u Arnoštova, po sedmi letech, v roce 1758, pak jako lesní adjunkt na krumlovském lesním úřadě.
Vzhledem ke svému talentu k zeměměřičství je poslán svým knížecím zaměstnavatelem do Vídně na další studia na inženýrské akademii. Zde studuje mechaniku a mapování, s nejlepšími výsledky. Na jaře roku 1770 se vrací zpět do Krumlova a v listopadu 1771 je jmenován schwarzenberským knížecím inženýrem. Vede inženýrskou kancelář, která zaměstnává osm inženýrů a dva inženýrské adjunkty. Nadřízen je mu pouze jeden úřad, ředitelství krumlovského panství, jehož prostřednictvím dostává rozkazy od knížete. Jeho postavení je v tuto dobu zcela výjimečné. Je znám dokonce jeho roční příjem, který byl ustanoven na 250 zlatých v hotovosti a v naturáliích. Jednalo se o čtyři sudy piva, dva korce pšenice, 12 korců žita, tři korce ječmene, jeden a půl korce hrachu, 80 žejdlíků převařeného másla, 60 žejdlíků soli, 120 liber sýra a 25 sáhů palivového dřeva.
I v tomto postavení nicméně provádí práce v terénu osobně a jeho plány jsou tak přesné, že nebudou překonány ještě podlouhou dobu. V roce 1779 skládá zkoušku přísežného zeměměřiče na úřadě Královských zemských desek v Praze, na výbornou. V tu dobu řídí Rosenauer geometrické zpracování a měření obrovských ploch schwarzenberského panství. Jde především o lesy, výstavbu cest, odvodňování lesů a taktéž o zpracování plánu na plavbu dřeva na Čertových proudech. Především má ale v hlavě plán, jak dostat obrovské zásoby dřeva z Plechého a od Třístoličníku.
Rosenauerův pomník
První zmínku o jeho nápadu můžeme zaregistrovat již v roce 1774. O dva roky později předkládá před Jana ze Schwarzenbergu plán, který počítá se splavením dřeva až do města Vídně. V tomto návrhu bylo plánováno plavit dřevo od Růžového vršku a následně po severním a západním svahu Schindlauského kopce, Smrčiny, Plechého a Třístoličníku až na Světlou vodu. Plán ale není přijat, náklady na stavbu by nebyly vůbec malé, a tak se Rosenauer odhodlá k riskantnímu kroku. Navrhuje knížeti Schwarzenbergovi, že první úsek kanálu postaví za peníze, které si on sám půjčí. To samozřejmě kníže nemůže akceptovat. Stavbu kanálu nakonec uzná jako nadějnou a výhodnou a dává povolení s prací začít. Zbývá jen obdržet plavební právo na řeku Große Mühl. Po vleklém sporu s pasovským klášterem dostává kníže Jan ze Schwarzenberku dvorní dekret, který mu zaručuje výhradní pozici pro plavení na celém plánovaném kanále včetně řek, a to na dobu třiceti let.
Práce na stavbě začínají ještě před udělením dekretu o plavení. Jako první den stavby Schwarzenberského, původním názvem Krumlovsko-vídeňského kanálu, je uváděn 4. květen roku 1789. Stavba začala proti směru toku a nezastavil ji ani balvanitý terén či problémy s dělníky, kterých zde bylo v jednu dobu zaměstnáno až 1 200. Podle plánu měl být kanál na dně široký pět stop, u horní hrany stop devět. Hloubka pak měla být tři stopy a sklon měl obnášet 1/4 coule (tedy asi 6,5 mm) na dva sáhy (asi 3,60 m). To je zdánlivě poměrně málo, jedná se o spád pouhých pět promile, nicméně to stačilo. V plánech se počítalo s celkovou investicí trasy až po Světlou vodu ve výši 155 800 zlatých. Roční výtěžek z plavby měl být 50 000 zlatých čistého.
Portál tunelu Schwarzenberského kanálu u Jeleních vrchů
V roce 1791 dosáhla stavba až k Jezernímu potoku a dvě léta nato byla u potoka Jeleního. Jezerní potok byl uzpůsoben pro plavbu a Plešné jezero bylo upraveno tak, aby sloužilo jako zásobárna vody pro plavení. Jenom tyto náklady na úpravy dosáhly celkové výše více než 120 000 zlatých, takže suma, která byla původně plánována, byla záhy překročena. První poleno bylo vhozeno do kanálu dne 12. dubna 1791 pod Růžovým vrchem. O osm dní později doráží prvních 84 sáhů dřeva ze Šumavy do Vídně.
Projekt prokázal neobyčejnou návratnost. Za rok 1791 bylo do Dunaje splaveno 12 000 sáhů dřeva a už v roce 1795 je dosaženo zisku 24 000 zlatých. Toho roku jsou splaceny všechny dluhy včetně úroků. Po roce 1805 se navyšuje objem plaveného dřeva a konečné součty hovoří dokonce o 20 až 25 000 splavených sáhů ročně. Rosenauer plánuje vést kanál dál, aby byl schopen pokrýt všechna místa u Třístoličníku a lesy na svazích Plechého. Trasu stihne za svého života znivelovat, její realizace se však již nedočká. Dne 10. března 1804 Josef Rosenauer umírá ve věku 69 let.
V původní podobě se realizace komplexní Rosenauerovy představy vlastně nedočká nikdo, protože od jeho plánů je nakonec z větší části upuštěno. Některé práce na jeho projektech pokračovaly ale i téměř dvě desítky let po jeho smrti. Tak vznikl v roce 1821 i technický div kanálu, známý tunel, postavený ředitelem krumlovského panství Ernstem Mayerem a inženýrem Josef Faltou, Rosenauerovým žákem. Tunel je dlouhý 419 m, vysoký více než 2,5 m a široký 2,7 m. Kanál v něm je pak široký 1,43 m, hluboký 0,79 m a spád dosahuje 32 promile. V tunelu vede chodník podél kanálu. Široký je 1,27 m a sloužil ke kontrole plaveného dřeva. Skála byla proražena za pomoci 72 centýřů střelného prachu; 1 centýř je 56 kg, byly to tedy více než čtyři tuny. Výstavba tunelu stála 41 000 zlatých. Tunelový úsek byl napojen na Rosenaurem vybudovaný „starý kanál“ příkrou stokou, která měří 305 metrů a spád má 185,8 promile.
Portál tunelu Schwarzenberského kanálu u Jeleních vrchů
Celá trasa „nového kanálu“ stála 84 000 zlatých a zcela dokončena byla na jaře 1822. Tím bylo dosaženo celkové délky kanálu 44,4 kilometrů. 32,4 kilometrů byla dlouhá trasa starého kanálu, 12 kilometrů pak trasa kanálu nového. Celkové převýšení dosáhlo 135 metrů. Mimo 27 přítoků z potoků byl kanál zásoben ještě vodou ze tří nádrží, z Plešného jezera, z Jeleního jezírka, které bylo vybudováno roku 1835 a z nádrže na Hbitém potoce. Když přičteme ještě plavení po řece Mihele až k ústí do Dunaje, dosáhla celková trasa plavení úctyhodných 89,7 kilometrů.
Při plavení bylo zaměstnáno celkem 300 dozorců a mužů obsluhy. Dalších zhruba 40 lidí se najímalo při vhazování dřeva do kanálu. U vytahování dřeva v Neuhausu bylo povoláváno dokonce 350 pracovníků. Do roku 1870 bylo splaveno téměř sedm milionů plnometrů převážně palivového dřeva. Na území Čech je již v roce 1887 kanál spojen takzvaným hefenkriegským smykem s Vltavou u nádraží v Želnavě. Tento smyk je už určen i pro plavení dlouhého dřeva. V roce 1891 skončilo, vzhledem ke stoupajícímu významu uhlí, nahrazujícímu palivové dříví, v kanále pravidelné plavení. Přeprava dále probíhala jen jako mimořádná, i když stále ve velkém objemu. Na Světelském potoce byla plavba zcela ukončena již v létě roku 1916.
Schwarzenberský kanál
Na jaře 1926 je schwarzenberskou lesní správou instalován pojízdný kabelový jeřáb u Želnavy. Tím se snižuje stav zaměstnanců při vytahování dřeva z kanálu. Oproti 270 lidem manuální obsluhy teď obsluhuje jeřáb pouhých 11 pracovníků. Po druhé světové válce se kanál stále používá, ale jeho význam a přepravovaný objem suroviny s nastupující automobilovou přepravou pomalu slábne. V letech 1957-8 je kanál pro opravu uzavřen. V letech 1959-1961 je pak objem splavovaného dřeva již minimální a teprve v roce 1962 se s plavením končí definitivně.
Od ukončení plavby kanál chátrá až do osmdesátých let minulého století, kdy zahajují Vojenské lesy a statky rekonstrukci tunelu. Po pádu železné opony se začíná rekonstruovat i kanál samotný, zprvu ze soukromých iniciativ, později se do prací zapojují i Lesy České Republiky a to v úseku, kde již kanál prakticky neexistoval, u potoka Ježová – Iglbach. Počátek devadesátých let 20. století je ve znamení stvrzení spolupráce mezi CHKOŠ, LČR a rakouským Svazem cestovního ruchu. Díky této spolupráci je opraveno více jak 2,5 km kanálu na obou stranách hranic.
V letech 1997-1999 provádějí Lesy ČR opravu ve spádovitém úseku u rakouské obce Morau. V roce 1999 rekonstruuje NP a CHKOŠ celkově 11 kilometrů dlouhý úsek od Jeleních Vrchů po Želnavský smyk. Ani v novém tisíciletí se s opravou kanálu nezahálí. Lesy ČR rekonstruují v roce 2001 úsek u Růžového Vrchu. Na Jeleních Vrších a v oblasti potoka Ježová – Iglbach se provádí každý rok několik akcí s ukázkou plavení dřeva, spojené s ukázkami původních lidových řemesel a v roce 2007 dokonce s pálením dřevěného uhlí v milíři.
Jelení Vrchy, muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu
V oblasti řek Vydry a Křemelné mezi Antýglem a Čeňkovou pilou vznikl další projekt Josefa Rosenauera, Vchynicko-tetovský kanál. Vznikl v letech 1799-1800 a jeho délka je 14,5 km. Dnes napájí malou vodní nádrž u obce Srní, odkud voda spadá k turbínám vodní elektrárny na Čeňkově pile.
Významnou stavebně technickou památkou jsou i lenorské „rechle”– krytý dřevěný most přes Vltavu se šindelovou střechou. Koncem 18. století, když byly upraveny a vyčištěny drobné přítoky Vltavy, aby se po nich mohlo plavit dřevo, bylo postaveno toto kryté česlo – konkrétně se tak stalo v roce 1870. Termín rechle (někdy též rachle) pochází z němčiny, „der Rechen“ jsou v překladu hrábě. Označuje se tak stavba, sloužící k zadržování a usměrňování splavovaného dřeva. Po vytažení silných trámků, zasunutých kolmo na lávku, které zadržovaly plavená polena, došlo k náhlému uvolnění nahromaděného dřeva a jeho další plavbě po toku Vltavy až do papíren ve Větřní. V rechli se též skladovala bidla, která sloužila k uvolňování splavovaných polen. Celá rechle spočívá na třech mohutných kamenných pilířích obdélníkového půdorysu. Provoz lenorské rechle byl ukončen až po vybudování přehrady na Lipně.
Rechle u Lenory
Celá stavba je 25 metrů dlouhá a je opatřena dřevěným bedněním až po valbovou střechu. Výška chodby od podlahy činí tři metry. Mostovka se nachází asi tři metry nad hladinou Vltavy, celková výška stavby je tedy šest metrů. Podlaha má šířku 1,8 metru a je tvořena několika velmi mohutnými trámy. V těchto trámech jsou dobře patrny otvory po zasouvání trámců k zadržování plaveného dřeva. Zajímavé bylo i původní zbarvení na bočních bedněních rechle: na návodní straně je dřevo světlešedé, na povodní straně tmavohnědé. Jde zřejmě o následek různého působení větrů v údolí Vltavy. Kromě Lenorské rechle se na Vltavě nachází ještě jedna, a sice na předměstí Krumlova. Má úctyhodnou délku 110 metrů a pochází z roku 1798.
Zdroje:
https://www.chvalsiny.cz/obec/muzeum/muzeum-schwarzenberskeho-plavebniho-kanalu-18cs.html
