Článek
Tato sonda nemá v žádném případě za cíl nějaké ze zmíněných náboženství dehonestovat nebo jiné naopak vyvyšovat. Je pouhým souhrnem názorů religionistů i teologů na jeden ze zásadních rysů a cílů, typický pro většinu z nich, ale pojímaný poměrně různě.
Pro nás jako Evropany, narozené a vyrostlé v prostředí, které je po tisíciletí uvyklé monoteistickému křesťanskému náboženství, je pojem spásy něco zcela samozřejmého a bez problémů chápaného. Jak ale popíši dále, ne každá kultura a ne každé prostředí chápe tuto otázku a tento pojem stejně. Spirituální cíl lidského života je přítomen vždy, i jeho různé formy mají mnoho společného, liší se nicméně v tom, jakým způsobem ho lze dosáhnout, jak přesně bude vypadat a kdy ho může být dosaženo. „Spása(z praslovanského *sъpastichránit stádo; lat. salusnebo pozdější salutare, řec. σωτηρία sótéría) označuje záchranu, původně jak časnou (z každodenní životní zkušenosti, být zachráněn např. od nepřítele apod.), tak nadpřirozenou (náboženskou). Teologická nauka o spáse se nazývá soteriologie.
Náboženská spása může být chápána jednak negativně jako spása „od“, nebo pozitivně, jako spása „pro“. V prvním případě se jedná o spásu od něčeho, co člověka sužuje. Každé náboženství to definuje trochu jinak, ale snad vždy se jedná o totéž: bolest, utrpení, smrt. V pozitivní definici pak je kladen důraz nikoli na to, od čeho jsme spaseni, ale co spásou získáváme. Může se – opět v závislosti na náboženské tradici – jednat o nebe, ráj, nirvánu, věčný život, společenství s Bohem apod. Ne všechna náboženství mají ale pojem spásy rozvinutý.
Judaismus
Judaismus je chronologicky první monoteistické náboženství, pokud nepočítáme faraona Achnatona a jeho krátce vládnoucího slunečního boha Atona. Vzniklo uprostřed čistého polyteismu. V pozdější době, v helénistickém světě, byli Židé nazváni ateisty, protože pro polyteisty bylo naprosto nepochopitelné, že uctívají jen jednoho Boha, který má jen jeden chrám a žádné sochy. Bůh JHVH se zjevil Abrahamovi a od této chvíle počíná podle knihy Genesis židovský národ a náboženství.
Jaký je v judaismu koncept spásy? Existuje zde několik zásad, jejichž shrnutím je tzv. Desatero. Kdybychom chtěli shrnout i to Desatero, najdeme v podstatě dvě hlavní zásady: lásku k jedinému Bohu a lásku k člověku. Spása byla očekávána jako něco budoucího, ale zdaleka ne tak jasného. Měl přijít Mesiáš, vítězný král, kterého Židé očekávají dodnes, a byl zde dán příslib vzkříšení mrtvých. Židé však tyto přísliby chápali a chápou jako výlučné pro svůj národ. Od té doby, co byl Jeruzalém dobyt Římany a chrám zničen, se oběti nekonají, a tudíž není bohoslužba. Její náhrada se odehrává v synagogách, což ovšem není bohoslužba plnohodnotná. Judaismus má podle některých religionistů optimistický charakter, Bůh miluje lidi i přes jejich chyby, jde o milosrdné náboženství, zaměřené na praktický život. Spása je očekávána na Zemi, člověk se rodí svobodný, bez prvotního hříchu.
Oběti v židovském náboženství zaručovaly něco, co bylo jiným náboženstvím cizí, totiž odpuštění. Jak bude uvedeno dále, v hinduismu vládne karma. Co kdo pokazí, to musí odčinit v příštích životech. V islámu se sčítají jak dobré skutky, tak hříchy.
„Spása (hebrejskyješu´a, ge´ula) je vysvobození člověka ze stavu nesvobody, hříchu, zla a smrti. V Judaismu existují dvě pojetí spásy, které mohou být označeny jako tradiční supranaturalismus a filozofický naturalismus. Představitel tradičního supranaturalismu, Sa´adja Ga´on, tvrdil, že Bůh od samého počátku dal člověku možnost spásy skrze zjevení své vůle Mojžíšovi na hoře Sínaj. Umožnil mu poznat svá přikázání a jejich dodržováním získat spásu. Ačkoliv Židé jsou považováni za národ vyvolený Bohem, konečné vysvobození mohou získat po příchodu Mesiáše spravedliví všech národů.
Zastánci tradičního supranaturalismu byli kromě Sa´adji Ga´ona Jehuda Halevi, Chasdaj Crescas a Josef Albo. Filozofický naturalismus je reprezentován především Maimonidem v jeho spise More nevuchim (průvodce zbloudilých). Podle Maimonida svět není přímým stvořením Boha, ani nebyl stvořen pro člověka. Universum vychází z Boha skrze postupné emanace, jejichž prostřednictvím byli svět a člověk stvořeni z hmoty. A protože vše, co je stvořeno z hmoty, je konečné, člověk musí překonat svou materiální podstatu pozvednutím svého intelektu metafyzickým a vědeckým studiem. Filozofickými naturalisty byli také Šlomo ibn Gabirol, Avraham ibn Ezra a Levi ben Geršom.
Křesťanství
Židovskému „Starému zákonu“ se dostalo pokračování v křesťanském „Novém zákoně“. Nový zákon na židovská Písma navazuje, avšak Židé sami se od něj většinou distancují. Hlásá, že Mesiáš, kterého Židé celé věky očekávali, už přišel, a to jako židovský tesař, který byl později ukřižován Římany a vstal z mrtvých. Ježíš Kristus (Kristus je řecky totéž, co hebrejsky Mesiáš, tedy "Pomazaný") dovedl koncept odpuštění do dokonalosti.
Spása v křesťanství spočívá v odpuštění. Ježíš sám se stal obětí místo člověka, který se provinil. Nový zákon počítá s tím, že každý člověk je hříšný a nemůže tudíž být v blízkosti Boha. Bůh sám poslal svého Syna Ježíše, aby vykonal oběť za lidi. Ježíšovým úkolem bylo podle Podzimka„…sejmout z lidí dědičný hřích a vrátit jim tak Boží přátelství. Ježíš se chystal celý obětovat – stát se zároveň obětí za lidské hříchy i knězem, který tuto oběť za lidstvo přinese.“
Ježíš na sebe bere lidskou vinu, tak, jako ji židovští kněží vkládali na zabíjené zvíře. Člověk nemůže pro spásu udělat nic, než oběť přijmout. Spása pak spočívá ve věčném životě, který začíná ve chvíli „obrácení“. Tím se myslí přijetí Kristovy oběti, a tedy odpuštění. Obrácením začíná nový život pod Kristovou vládou. Člověk se „narodí znovu“ jako Boží dítě a očekává Kristův návrat a zničení světa poznamenaného hříchem, příchod nového světa bez hříchu, bolesti a smrti. Zprostředkování spásy člověku je úkolem církve, respektive veškerého křesťanstva.
Podle křesťanství se člověk už rodí hříšný a potřebuje odpuštění. Toho může dojít pouze tak, že si svůj hřích uvědomí, bude ho litovat (pokání), bude prosit Boha za odpuštění a přijme do svého života Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána nad svým životem. Základem je pochopení, že Ježíš Kristus zemřel na kříži za hříchy celého lidstva, a to proto, že nebylo jiné cesty, jak by mohl spravedlivý, čistý a svatý Bůh usmířit hříšné lidstvo se sebou samotným. Na počátku se první lidé rozhodli pro život bez Boha a zhřešili, a tento hřích se táhne historií lidstva jako červená niť. Proto bylo zapotřebí, aby lidstvo někdo vykoupil a toho nebyl nikdo z lidí schopen. Proto sám Bůh sestoupil na Zem v lidské podobě, jako Ježíš Kristus. Ten žil naprosto čistý a bezhříšný život a svou smrtí a následným vzkříšením umožnil lidem, aby, když v něj uvěří, zemřeli starému hříšnému životu. Stejně, jako Kristus vstal z mrtvých, i ti kdo uvěří, povstanou k novému způsobu života, který neskončí, neboť jde o život věčný. Církev je jen zázemím a prostředím spásy, samotným činitelem je Ježíš Kristus. Dárcem spásy je Bůh; spásou je dar Boží milosti, který se projevuje věčným životem a společenstvím s Bohem. To nepřichází až po smrti nebo po konečném vzkříšení, ale spasení na něm mají podíl již nyní.
Křesťanské pojetí spásy je přímo navázáno na prvotní hřích; pokud nepřijímáte tezi o prvotním hříchu Adama a Evy, pokud tento příběh berete symbolicky a člověka vidíte ve světle barevného spektra života přírody a vesmíru, pak celá koncepce teologické spásy jako vykoupení z hříchu je de facto zbytečná. Pokud je váš přístup k duchovním otázkám svobodomyslný, tedy pokud se zajímáte o tajemství života nezaujatě, bez vázanosti na dogmatické jho ideologie, pak máte jedinečnou možnost chápat duchovní spásu symbolicky. Tomáš Akvinský, jedna z ústředních osobností křesťanské dogmatiky, řekl: „Tři věci jsou nutné pro spásu člověka: vědět, čemu věřit; vědět, po čem toužit; a vědět, co dělat.“
Slovník náboženských pojmů pod heslem spásy u křesťanství uvádí: „Soteriologie (řec. sotéria - záchrana). Součást systematické teologie (dogmatiky), obor teologie, domýšlející důsledky Ježíšova příběhu pro záchranu člověka (spása, spasení), pro překonání jeho odcizení (hřích) a dosažení cíle jeho života. V křesťanské soteriologii není cílem života splynutí s božstvem ani nekonečné pokračování života v čase, ale vstup do plného společenství s Bohem (smlouva). Smyslem soteriologie tedy není především záchrana před smrtí, ale odstranění všeho, co ruší vztah k Bohu a k druhému člověku a co se v bibli označuje pojmem hřích.
Islám
Islám je poměrně mladé náboženství. Korán, na rozdíl od bible, napsal jediný muž a prohlásil se za jedinečného Proroka. Arabové původně uctívali také velké množství bohů, ale Muhammad přišel se zjevením, že je jen jeden pravý bůh – Alláh. Obyčejně se toto jméno vykládá prostě jako Bůh (zkrácené dvojsloví al illah – ten Bůh). Nebylo to ale zcela nové jméno, protože bůh tohoto jména se v arabském panteonu vyskytoval už předtím. Je zajímavé, že tento bůh údajně miloval válku, což se v Koránu také odráží. Islám však vychází z judaismu a z křesťanství. Alláh svým věrným za dodržování svých příkazů slibuje po smrti ráj, plný dobrého jídla a pití, a také krásných žen. Je třeba dodržet pět základních pilířů - modlitba, almužny, pouť do Mekky, půst v Ramadánu a recitování vyznání víry. Ale ani ten, kdo tyto zásady dodržuje, nemá jistotu, že se do ráje dostane. Jistotu má jen ten, kdo zahyne ve svaté válce – džihádu. Až nadejde soudný den, Alláh nebo anděl zváží dobré a špatné skutky. Když převáží dobré, je větší naděje, že se muslim do ráje dostane, ale i tehdy to závisí na Alláhově rozhodnutí.
Na rozdíl od hinduistického nebo buddhistického konceptu zde nejsou žádné další životy, žádný koloběh. Život je jen jeden a na jeho konci nás čeká to, co nám Alláh určí. V afrických muslimských zemích je mnoho lidí, kteří nikdy nebudou mít na to, vykonat pouť do Mekky, která je jedním z oněch hlavních pilířů. Je otázkou, jakou mají tito lidé naději na spásu.
Podle islámu není dědičného hříchu, každý je zodpovědný za své činy. Člověk se podle Koránu a podle Proroka rodí v přirozeném stavu čistoty neboli fitrah, to znamená v islámu nebo podřízenosti vůli Boží a Jeho zákonům. Vše, co se s člověkem děje po narození, je výsledek vnějšího vlivu a různých činitelů. Lidská přirozenost je tedy tvárná; jde o proces přetváření v bytost společenskou, klíčový význam má hlavně domácí prostředí.
Pohled islámu říká, že se člověk rodí už čistý a je zkažen okolím, společností apod. Odkud ale pochází zlo, které ve světě je, to islám nevysvětluje. Je tu sice Satan, vládnoucí světu, ale on není původcem zla. Kdyby hypoteticky člověk žil celý život bez poskvrny a hříchu, proč by potom měl dělat všechny ty věci, které Korán nařizuje? Aby se zalíbil Bohu? Proč by se ale měl snažit zalíbit Bohu, když je bez poskvrny, tedy hoden být přijat bez jakéhokoli lidského snažení o dobré skutky a dodržování příkazů? Proč existuje smrt?
Islám ovšem vylučuje lidi na základě náboženské víry. spása mimo islám není možná. Svět je rozdělen na muslimy a nemuslimy. V koránu je mnoho pasáží, které káží nenávist a zlou vůli k nemuslimům a ukazují patologický strach z „těch druhých“. Tento problém ostatně znalo i křesťanství. Roku 1442 definoval koncil ve Florencii zásadu: „Extra ecclesiam nulla salus“, mimo církev není spásy. Ta pravila: „Svatá římská církev pevně věří, vyznává a zvěstuje, že nikdo vně katolické církve nebude mít podíl na věčném životě, nýbrž propadne věčnému ohni.“
Naštěstí už toto stanovisko není katolickým stanoviskem oficiálním. Druhý vatikánský koncil v roce 1964, po stovkách a stovkách let tvrzení, že muslimové i se svým Mohamedem patří do pekel, prohlásil zcela jednoznačně: „Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, avšak s upřímným srdcem hledají Boha…“ Výslovně jsou tu jmenováni muslimové: „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahamovy a klaní se, jako my, Bohu jedinému, milosrdnému, který bude poslední den lidi soudit.“ Je ohromující, že je to teprve šedesát let, co katolická církev přiznala, že i islám může být cestou ke spáse.
Slovník náboženských pojmů k pojmu spása v islámu praví: „Spása (arab. chalás). Zpráva o boží milosti, zjevená Muhamadovi a zaznamenaná v koránu. Obsahuje varování před posledním soudem, výzvu k přijetí jedinosti boží a k odevzdání se do vůle boží. Následování příkladu Proroka, který uvěřil a vzýval Boha, dává naději, že člověk bude spasen. Bez spásného zjevení by lidé žili v bludu a neměli by naději, že jejich činy budou zváženy a oni uniknou věčnému zatracení.
Jistě tedy existují určité shodné prvky velkých monoteistických náboženství (židovství, křesťanství a islámu). V islámu ale chybí vše, co se týká křesťanské „soteriologie“, tedy nauky o spáse člověka. Protože v islámu chybí učení o pádu člověka a jeho následném „vyhnání z ráje“, není zde ani reflektována potřeba Spasitele. Ráje je podle islámu možno dosáhnout pouze vírou v jediného Boha a jeho proroka Muhammada. V tomto smyslu je islám v podstatě jednoduchý. Důležité je, že zatímco křesťanský autor může uvažovat o svém věroučném systému, aniž se zmíní o islámu, pro muslimského teologa nebo publicistu je křesťanská tématika součástí pojetí Koránu a muslimské tradice. Muslimská teologie trpí soustavnou potřebou se s jinými monoteismy srovnávat.
Hinduismus
Základní myšlenkou hinduismu je koloběh následných životů, z nichž je třeba najít vysvobození. To spočívá v tom, že člověk realizuje jednotu s vlastní skutečností. Hinduismus samotný nabízí nespočet různých cest a bohů, způsobů uctívání, principů. Dost se liší i tradiční pojetí a dnešní „západní zhuštěný extrakt“. Ať už je to uctívání hinduistických božstev, z nichž hlavní význam mají Brahma, Šiva a Višnu, nebo dnes tak módní jóga. Obojí ve spojení je cestou ke spáse (mókša). Jogín chce dosáhnout osvobození od koloběhu reinkarnací, stavu sjednocení s brahmanem, uvědomění si skutečnosti, že on sám je brahmanem. Toto uvědomění neznamená rozumové porozumění, ale stav, kdy celá bytost tuto jednotu prožívá. Jóga (a zde je nepřeberné množství možností, jakou jógu si vybrat) je tedy podle jogína cestou ke spáse. Je to velmi obtížná cesta, která zahrnuje odříkání. Je třeba věnovat spoustu času meditaci a je to neustálé cvičení duše i těla. Nikdo však nedokáže říci, zda jogín mókši dosáhl. Vyžaduje to věnovat tomuto cíli veškerou životní energii, to však ještě nic nezaručuje. Karmický zákon je neúprosný. Co jsme si nadrobili, to si také musíme sníst a nikdo nám nemůže pomoci. Může to trvat ještě mnoho životů.
Michal Podzimek upozorňuje na paralelu s judaistickým pohledem, respektive se Starým zákonem: „Tento dědičný hřích se pak předává (…plozením z generace na generaci) dalším potomkům a znamená vážný handicap pro lidskou přirozenost (tzv. „narušená přirozenost“). K tomuto stavu dědičného hříchu pak člověk během svého života přidává další své osobní hříchy, čímž se genotyp dále zhoršuje. Stejně i naopak dobro jednotlivce působí, že se genotyp jeho rodu pro další generaci zlepšuje.“ V hinduismu (a stejně tak v budhismu) se hřích táhne s osobou, s duší, všemi jejími reinkarnovanými životy. V křesťanství se hřích táhne s jejím rodem, jejími potomky. V obou případech lze pak míru hříchu v čase korigovat.
Podle Littletona je Mókša (duchovní osvobození) základním cílem hinduisty. Opravdové poznání sebe sama, některými lidmi vysvětlované jako ztotožnění vlastní duše (átman) se světloduší (brahma), přináší osvobození od závislostí, tužeb a nevědomosti, stejně jako od cyklu znovuzrození (sansára). Cesta, vedoucí ke spasení, na sebe vzala mnoho podob, počínaje meditujícím jogínem a konče extatickým, hymny pějícím pěvcem. To, že hinduismus přijímá nejrůznější duchovní cesty, je vyjádřením jeho základního kréda – ke spasení nevede jen jedna cesta.
Každá z metod hledání mokši je vhodná pro jiný životní styl a osobnost. Jakožto reprezentativní způsoby, jimiž se lidská bytost ubírá k božskosti, jsou načrtnuty tři typy duchovní cesty: je to cesta vědění (džňánamárga), činu (karmamárga) a oddanosti (bhaktimárga). Všechny tři cesty (márgy), o nichž se též hovoří jako o disciplínách (jógách), doporučuje už Kršna v Bhagavadgítě.
Ze tří hlavních cest ke spasení je karmamárga charakterizována obětováním práce a služeb člověka bohu, džňánamárga soustředěním vědomí a myšlenek na poznání opravdového já, a bhaktimárga, založená na poznání a prožitek boha prostřednictvím emocí a smyslů. Ačkoliv každá z cest má určitou orientaci, žádná není výlučná. Mnozí hinduisté těží při individualizaci své duchovní cesty a praxe z několika disciplín.
Budhismus
Budhismus pochází rovněž z Indie a nese mnoho znaků, shodných s hinduismem. Od počátku byl ale svébytným náboženstvím. I zde je „spásou“ osvobození se z koloběhu životů a utrpení. Tato spása, tento stav osvobození, je v budhismu nazýván nirvánou.
Budhismus je zvláště náchylný k expanzi zásluhou univerzálnosti Budhova učení. Jeho dharma (zákon, pravda) má oslovit každého jedince bez ohledu na společenskou třídu nebo postavení, zve ho, aby se vydal po cestě k osvícení a ukončení lidského utrpení. Budhismus není spojen se žádným konkrétním místem ani jednou společností, takže se mu zpravidla dařilo pojmout do sebe místní zvyky a víru, na které při svém šíření narazil, zvláště pokud se jednalo o víru a zvyklosti, tradičně spojené se životem společnosti. Tím se budhismus otevřel množství vlivů a výsledkem byla velice různorodá tradice, které se nicméně daří uchovat si jádro svého učení.
Podle budhismu je lidská existence odlišná od ostatních skutečností, že nic není trvalé; žádné štěstí nepotrvá věčně, a ať se děje cokoliv, vždycky bude existovat utrpení a smrt. První krok na budhistické cestě k procitnutí je uvědomit si tuto skutečnost jako nejpřednější problém lidské existence, pochopit, že všechno je duhkha (strast). Budhismus nabízí řešení v podobě cesty, vedoucí k ukončení strasti. Budha sám charakterizoval své učení slovy: „Učím jen strast a ukončení strasti“.
Může se zdát, že smrt může přinést konečné ukončení duhkhy, ale ve skutečnosti i ona je formou duhkhy. Podle budhismu se vesmír rozprostírá daleko za bezprostřední fyzický svět, postřehnutelný smysly, a smrt je jen součástí nekonečného cyklu znovuzrození, sansáry. Smrt sama o sobě neznamená spočinutí, protože činy mají své následky v příštích životech ještě dlouho po smrti – stejně jako činy z předchozích životů ovlivnily ten přítomný.
Cílem budhismu je úplné a konečné zastavení všech podob duhkhy, a tudíž dosažení nirvány-vyhlazení hrabivosti, nenávisti a klamu, které se úzce váží k cyklu znovuzrození, Podle toho Budha a ti, kdo dosahují osvícení, neprožívají duhkhu, protože striktně vzato nejsou „bytosti“, ani se „nepřevalují“ v sansáře: už nikdy se znovu nenarodí.
Konfucianismus
Konfucianismus není tak úplně typické náboženství. Je to souhrn morálních učení, která vznikla v Číně v 6. a 5. stol. př. n. l. Je založen na institutech a praktikách, které byly mezi Číňany dlouho běžné, jako například systém příbuzenství a s ním spojený kult předků. Nejvýstižněji ho snad lze charakterizovat jako soubor myšlenek a názorů, etický a filozofický kodex, návod na správný život pozemský a jeden z pilířů čínské civilizace a nepochybně i čínské politické kultury.
Základem konfucianismu je racionální etika s minimálním odporem světu. Cestou ke spáse bylo přizpůsobení se řádům světa (sociálním požadavkům soužití) a plnění svých povinností. Nepokoj duchů vyvolával nectnosti. Aby se toho věřící vyvarovali, uctívali své předky. Prostředkem ke sebezdokonalování bylo vzdělávání se v dílech starých klasiků. Je to náboženství byrokracie, tedy úředníků. Ctnostné žití se projevovalo bohatstvím. Nebylo to tedy náboženství chudých a nevzdělaných.
Historikové a někteří sinologové váhají označit konfucianismus za náboženství. Hlavním důvodem je odlišný přístup a pohled Číňanů na náboženství. V rámci čínské civilizace nedošlo k institucionalizaci ani nejvlivnějšího konfucianismu v tom smyslu, že nevznikla žádná církev nebo sekta, neexistoval osobní vztah k bohu a dokonce ani posvátný text, což ovšem neznamená, že konfucianismus opomíjí duchovní život. Chrámy, zasvěcené Konfuciovi a oběti mu přinášené lze interpretovat nejen jako projev zbožnosti, ale i jako výraz úcty k výjimečnému člověku, jehož učení je i po tisíciletích stále živé. Podle Littletona byl Konfucius moralista, ale nebyl fanatik a nevyžadoval dokonalost. Měl radost, jestliže se jeho žáci snažili porozumět jeho myšlenkám a projevovali určitý pokrok.
Konfucianisté nahlíželi na čínský společenský systém převážně prizmatem rodiny. Samovládce byl ctěn jako otec svých poddaných, kdežto okresní magistrát, zástupce císaře, byl často nazýván otcem a matkou lidu. Teoreticky se společenské vztahy považovaly za dvoustranné: mandát nebes bude odebrán, jestliže se císař nebude dobře starat o své poddané. V praxi však systém samozřejmě těžce převažoval ve prospěch autorit a konfucianismus bylo ideální „náboženství“ pro chod a udržení velké říše.
Šintoismus
Šintó, cesta kami (bohů) je původní domorodé japonské náboženství, jehož základem je polyteismus. Šintoistický panteon oplývá nekonečným množství kami, božstev. Toto náboženství bylo od roku 1868 do doby 2. sv. v. privilegované, poté bylo ale v mnoha ohledech zastíněno budhismem, s nímž 1500 let koexistovalo. Stále nicméně proniká do mnoha oblastí života a těší se náklonnosti zřejmě většiny národa. Nemá známého zakladatele, jeho kořeny jsou hluboko v minulosti. Prvotním rysem současného šintoismu je jeho lokalismus, každá svatyně vládne sama sobě a má alespoň jeden nebo dva originální rituály.
Vyznávání šintoismu je převážně vysoce osobní záležitost, odlišující toto náboženství od západních monoteismů, jež zdůrazňují rituály společné. Většina Japonců ochotně připouští, že jsou současně šintoisty i budhisty a nevidí v tom vůbec žádné protiřečení. Například velká většina Japonců se nechává oddat podle šintoistických rituálů a pohřbít podle budhistických, přičemž se klade důraz na běžně panující názor, že šintoismus je „náboženství života“ a budhismus „náboženství smrti“.
Tradiční výklad šintó prezentoval myšlenku, že Vyšší sféry nebeské (Takama ga hara) jsou příbytkem bohů. Proti tomu stojí „onen svět“ (Jomi no kuni), svět mrtvých, zlých duchů a všeho nečistého. Nachází se v podzemí, ale nemá nic společného s pohřbíváním mrtvých těl. Třetí oblast je kdesi daleko za mořem a za obzorem, ta se nazývá Země hojnosti a věčného života (Tokojo no kuni). Ani jeden z vyjmenovaných světů nemá co dělat s nějakou rajskou utopií nebo naopak s peklem. Všechny tři jsou stejné a rovnocenné. Věřilo se, že duše zemřelých předků mohou na pozvání svých žijících potomků navštěvovat tento svět při příležitosti různých slavností. Stejně tak mohou při slavnostech, uspořádaných na jejich počest, přicházet božstva. Kami a duše mrtvých předků chrání své žijící potomky, pokud potomci nezapomínají na to, aby je uctívali příslušnými slavnostmi. Lze tedy říci, že šintó se orientuje na tento svět živých, ne na svět mrtvých nebo věčný život po smrti.
Knotková-Čapková shrnuje, že svět, ve kterém žijeme, spěje podle šintoistů od chaosu k pořádku, od zmatku protimluvů k harmonii a jednotě. Stejně, jako vyspívá příroda, spěje i společnost k pořádku, který je podmíněn vzájemnou pomocí a spoluprací. Šintó věří, že tento svět nabízí neomezené možnosti rozvoje. Šintó také zahrnuje všechny organické i anorganické součásti. A svět nestojí v protikladu k člověku, naopak je naplněn požehnáním božstev a vyvíjí se pomocí harmonie a spolupráce. Šintó není pesimistické, naopak optimisticky předpokládá, že tento svět je dobrý. A je-li něco zlého, co jej poškozuje, je třeba zlo vyhnat. „Svět kami se neprolíná do světa lidí a člověk do něj nemusí vstupovat, aby dosáhl spasení. Hledá spasení v každodenním životě, přinesením kami do každodenního života doma. Člověk zažívá přítomnost kami na tomto světě a dosahuje spasení v harmonickém rozvoji světa.“
Kde je tedy spása?
Stručně si shrňme, jak to tedy je s pojmem spásy, či „spásy“ v uvedených náboženstvích. Spása, či jakýsi spirituální cíl života, existuje nepochybně ve všech uvedených náboženstvích, třebaže někde je jasně deklarovaná, jinde je spíše tušená.
V judaismu je spása podmíněna dodržováním božích přikázání a možnost spasení se nevztahuje pouze na Židy, ale na spravedlivé všech národů. Spása v křesťanství spočívá v tom, že si člověk uvědomí, že už se narodil jako hříšný, bude toho litovat, bude prosit Boha za odpuštění a především přijme do svého života Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána nad svým životem. Křesťané věří, že lidé jsou od Boha oddělováni svými hříchy. Různé větve křesťanství kladou důraz buď na prvotní hřích, pradávnou zátěž celého lidstva, nebo na osobní odpovědnost každého člověka za své jednání a vztahy. Smyslem spásy není především záchrana před smrtí, ale spíše odstranění všeho, co ruší vztah k Bohu a k druhému člověku a co se v bibli označuje pojmem hřích.
V islámu chybí dědičný hřích, každý jedinec je zodpovědný za svoje činy. Pro spásu je třeba dodržovat pět základních pilířů víry: modlitbu, almužny, pouť do Mekky, půst v Ramadánu a recitování vyznání víry. To ale samo o sobě spasení nezaručuje, v konečném gardu závisí na rozhodnutí Alláha. Jedinou výjimkou je smrt věřícího ve svaté válce. To o povaze islámu vypovídá nadmíru dobře.
Spása v hinduismu spočívá v osvobození od závislostí, tužeb a nevědomosti, stejně jako od cyklu znovuzrození. Základním krédem hinduismu je – a to je rozdíl oproti předcházejícím monoteistickým náboženstvím – že k ní nevede pouze jedna cesta.
Budhismus má s hinduismem společnou filozofii reinkarnace a i zde je cílem osvícení a ukončení lidského utrpení, a především ukončení strasti. Člověk usuzuje na nemožnost své záchrany jakožto osoby a na fakt, že nevyhnutelně v určitý čas zanikne. Všechny naděje, které může mít člověk na milosrdenství Boží k životu člověka, jsou klamné. Je třeba se smířit s prázdnotou, jež je podstatou všeho. Kdo se vydává touto cestou, pro toho se otevře určitá možnost věčného života, ne však již jako osoby, tedy bytosti, která má vědomí o sobě, ale jako čistého vědomí, které, podle buddhismu, jako jediné může splynout s touto absolutní prázdnotou – věčností. Buddhismus hlásá, že vrcholného štěstí nirvány lze dosáhnout meditací a dodržováním správných morálních a duchovních zásad. Dále říká, že lidé se reinkarnují (rodí znovu v jiném těle) a jejich nový život je šťastný nebo nešťastný v závislosti na jejich činech v předchozích životech(karmě).
Konfucianismus, spíše filozofie než náboženství, se nezabývá „spásou“ jedince, z toho jednoduchého důvodu, že ve společenském životě není nic, co by bylo třeba zachránit, a tedy nikdo, koho by bylo třeba spasit. Konfucianismus neurčuje člověku žádný jiný cíl, než zdokonalit své lidství (zen) plněním svých povinností podle toho, co je vhodné a správné. Spirituálním cílem lidského života je zde tedy dodržování pořádku a řádu.
Co se šintoismu týče, božský svět se neprolíná do světa lidí a člověk do něj nemusí vstupovat, aby dosáhl spasení. Hledá spasení v každodenním životě, přinesením kami do každodenního života doma. Člověk zažívá přítomnost kami na tomto světě a dosahuje spasení v harmonickém rozvoji světa. Lze říci, že šintoismus vyžaduje po svých věřících v otázce spasení asi nejméně ze všech zmíněných náboženství.
Co tedy znamená pojem „spása“? Lze říci, že ve většině zmíněných náboženství je spása podmíněna vírou, ochotou uvěřit dogmatice toho kterého náboženství a schopností ji přijmout a podrobit se jí. Třebaže se pojem spásy a jeho obsah vždy poněkud liší, stejně jako se liší podmínky, za nichž lze spásy dosáhnout, výsledkem je nakonec vždy totéž – snaha o dosažení smíření člověka s Bohem, nebo bohy, se světem, s jinými lidmi, a především se sebou samým, snaha o dosažení duševního míru.
Zdroje:
FIALA, Petr – HANUŠ, Jiří – VYBÍRAL, Jan: Autorita v abrahamských náboženstvích. Náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004
WARRAQ, Ibn: Proč nejsem muslim. Votobia, Olomouc 2005
KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ Blanka a kol., Základy asijských náboženství, II.díl. Taoismus, konfucianismus, (neo)konfucianismus v Koreji, šintoismus, islám ve východní a jihovýchodní Asii. Karolinum, Praha 2005
LITTLETON, C. Scott: Moudrost východu. Balios, Praha 1998
PAVLICOVÁ, Helena – HORYNA, Břetislav: Judaismus, křesťanství, islám. Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2003
PODZIMEK, Michal: Judaismus a křesťanství. TUL, Liberec 2006
PODZIMEK, Michal: Dějiny filozofie náboženství. TUL, Liberec 2007
SALAJKA, Milan: Slovník náboženských a teologických výrazů a pojmů. Církev československá husitská, Praha 2000
ŠTAMPACH, Odilo Ivan: Malý přehled náboženství. Sursum, Tišnov 1992
