Článek
Heraldika, nauka o znacích, je trochu mladšího data, než vznik a počátek užívání vlastních znaků. Samotný termín „heraldika“ pochází ze starogermánského slova „Hariowaldus“, jež označovalo znalce rodových totemů a symbolů.
Podle kronikářských zpráv vznikaly první ojedinělé heraldické znaky již v první třetině 12. století, ale počátek erbů bývá kladen až do doby křížových výprav, ve své době dosud největších shromáždění ozbrojenců. V této souvislosti bývá připomínána zejména druhá křížová výprava z let 1147-1149. Byly to znaky jednotlivých šlechticů – je a jejich ozbrojené poddané bylo totiž nutno v množství vojska už nějak rozlišovat a označovat. Protože jednotné uniformy v té době ještě dávno neexistovaly, staly se východiskem ze situace znaky na štítech. Původně byl znak neustálený, jedna osoba často za život vystřídala několik znamení. Postupně vznikl fenomén jedinečnosti a nepřenosnosti znaku. Návazně vznikla i dědičnost erbu; syn přejímal znak svého otce jako rodové znamení. Jednak bylo toto znamení jistou zárukou toho, že synovi přinese stejné štěstí v boji jako jeho otci, a jednak se jeho přijetím syn přiznával k převzetí otcova, a později i rodového odkazu. První znaky si jednotliví šlechtici vymýšleli sami a v jejich tvorbě a formě neexistovala žádná pravidla. To se týkalo i průběžné úpravy znaků. Během třináctého století se uvolňuje sepjetí erbu s válečnictvím, užívání erbů začíná pronikat i do nižších šlechtických vrstev a postupně dochází k velkému rozmachu erbovnictví. V téže době se začínají sporadicky objevovat i erby ostatních svobodných příslušníků feudální společnosti.
S nárůstem praxe užívání znaků a jejich množstvím ale došlo ke dvěma důležitým věcem: jednak se postupně kodifikovaly jak heraldické zvyklosti, tak názvosloví a znaky a jejich tvorba tedy začaly podléhat jistým pravidlům, jednak si právo udělovat či polepšovat (za odměnu upravit přidáním nějakého nápadného nebo honosného znamení) znak postupem času začal osobovat pouze panovník. Podřízení tvorby a vzhledu znaků heraldické kodifikaci bylo nutné, protože bylo třeba přesně stanovit, jak má znamení konkrétně vypadat, aby se dalo snadno rozpoznat a odlišit. To je otázka nejen přesného názvosloví například různého dělení znaků nebo erbovních figur, ale i jednoduchosti a jednoznačnosti zbarvení jednotlivých částí znaku a jejich možných kombinací.
Bylo potřeba například určit, že znak se popisuje stranově vždy z hlediska toho, jenž štít drží, nikoli z hlediska pozorovatele. Bylo nutno stanovit, že vodorovný pás přes štít uprostřed se bude označovat jak břevno, svislý pak jako kůl, šikmý pás zleva zdola doprava nahoru je kosmý, tentýž zleva shora doprava dolů je šikmý, že orlice je jednohlavá, na rozdíl od dvouhlavého orla, že „lev ve skoku“ stojí pouze na jedné zadní noze, že drak má čtyři nohy, kdežto saň pouze dvě a tak dále. Heraldická pravidla ale nevznikla naráz. Vyvíjela se po staletí, dlouho nebyla ustálena a mnohé historické prameny se jich nedrží. Tato pravidla umožňují heraldikovi zásadní věc, a sice možnost si takto popsaný (blasonovaný) erb nejen představit, ale přesně jej nakreslit, aniž měl dotyčný možnost jej vidět. Vznik těchto pravidel časově souvisí s nabytým právem panovníka na udělování znaků. V době, kdy se tímto způsobem přešlo od živelnosti k systematičnosti vlastně vzniká heraldika jako teorie. Jejími průkopníky byli zvláštní dvorní hodnostáři, jimž se říkalo herolti, nebo častěji heroldi, kteří měli na panovnickém dvoře udělování a evidenci znaků na starosti. Heroldský úřad vznikl zhruba ve 13. století. Jako vědní obor je ovšem heraldika data pozdějšího, protože první práce o erbech přinesla až renesance a humanismus.
Heraldika, respektive vznik a používání znaků, se ale neomezily pouze na erby šlechty a dalších osob. Jednou z důležitých změn byl přesun znamení z osoby suverénního pána i na území jím ovládané. Velmi záhy začaly vznikat také pečetě a znaky měst. Pod souhrnný termín heraldika tak dnes spadá jak heraldika šlechtická, tak občanská, městská, církevní, zemská a státní, heraldika cechovní a heraldika institucí. Postupem doby ztrácí heraldika svou původní vojenskou funkci. Tím však heraldika nezanikla, a erby a pečetě se nadále používaly. Už někdy počátkem 14. století se právo používat erbovní znamení rozšířilo i na církevní úřady a tituly, na cechy a na města a později i na měšťany a řemeslníky. Tak se postupně vyvíjela jedna z větví heraldiky, tzv. heraldika komunální. Dříve se tento typ označoval jako heraldika městská, ale v souvislosti se soudobou možností udělování znaku všem obcím se termín komunální heraldika jeví jako výstižnější.
To, že používání znaků není jen reliktem středověku a raného novověku, a že heraldika není tedy jen historickou vědou, dosvědčuje nejenom průběžné udělování znaků městům během 20. století. Svědčí o tom také například znaky vojenských jednotek, používané od dob první světové války dodnes třeba v armádě Spojených států, nebo v dobách III. říše, ale i v současnosti v armádě německé, nebo třeba heraldické znaky válečných lodí. Pravdou ovšem je, že zdaleka ne všechny vojenské znaky se držely a drží heraldických pravidel, takže mnohdy by bylo vhodnější spíše než o heraldice mluvit v těchto případech o emblematice. V Armádě České republiky je tradice vojenské heraldiky a emblematiky, na rozdíl od vexilologie, poměrně mladá. Datuje se k době rozluky Československa, ale ke dnešnímu dni je systém znaků jednotek už velmi rozvinutý. S heraldikou státní se setkáváme každý den například na budovách a razítkách úřadů, nebo třeba na mincích a bankovkách. Dalším dokladem toho, že heraldika je i v dnešní době živá je třeba právě novodobá heraldika komunální.
Komunální heraldika je součástí obecné heraldiky a zahrnuje heraldiku měst, obcí a úřadů. Jedni heraldici tvrdí neústupně, že se městské znaky vyvinuly z městských pečetí, které se objevují v různých zemích nestejně brzy (u nás nejdříve od konce 13. století), jiní zase stejně neústupně obhajují názor, že znaky měst se vyvinuly zcela nezávisle na pečetích a nemají s nimi pranic společného. Některé pečeti nemají s později vzniklými znaky měst nic společného (např. Brno), jiné mají jasnou souvislost, třebaže nejsou totožné (jak je tomu v případě Hradce Králové). Na rozdíl od pečetí města znaky dlouho vlastně nepotřebovala. U znaků neexistoval ten primární důvod jejich vzniku, který jsem zmiňoval výše u znaků šlechtických, tedy potřeba označit znakem bojovníka v poli. Tento důvod se snad vyskytl až v pozdější době, za husitských válek. První městské znaky tak u nás vznikly až na přelomu 13. a 14. století, a to nejprve v královských městech.
Vývoj udělování znaků byl analogický k vývoji udělování znaků šlechtických. Zpočátku si tedy města volila svůj znak podle své libosti a osvojovala si je sama, bez královského udělení. Tak tomu bylo původně u Prahy, Litoměřic, Berouna i jiných starých královských měst. S rozšířením městských znaků si právo udělovat znak jako formu odměny začal osobovat panovník. V případě měst koruny české to byl samozřejmě český král. První doklad o udělení městského znaku je z roku 1416, kdy král Václav IV. dal znak moravskému městu Slavkovu. Právo udělovat znaky českým městům nebo je polepšovat měl ale i císař římský, třebaže český král tento akt musel schválit. Příkladem může být třeba povýšení znaku Prahy císařem Friedrichem III. Stejné právo pak měl papež jako hlava všeho křesťanstva (využili jej např. Pavel II. a Řehoř XIII., oba v případě polepšení znaku města Plzně).
Co všechno tedy vlastně tvoří městský znak? Jeho podstatou je samozřejmě štít, který obsahuje příslušná znamení. Někdy znak kromě štítu obsahuje i přílbu (neboli helm), postavený na štítu, případně tzv. klenot – znamení, mnohdy převzaté ze štítu, posazené na přílbu. Po stranách přilby pak většinou splývají přikrývadla (fafrnochy). Takových přileb může být i více, například znak Prahy obsahuje tři. V některých případech je taková přilba s klenotem jediným rozlišením mezi dvěma jinak zcela shodnými znaky. Tak je tomu třeba v případě znaků měst Slaný a Brandýs nad Labem. Obě města –jakožto bývalá města královská- mají ve štítu českého lva, ale Slaný má navíc kolčí helm s párem černých orlích křídel, posetým zlatými lipovými lístky – klenotem znaku Českého království. Některá města mají ve znaku štítonoše, lidské nebo zvířecí postavy, nesoucí či držící štít. Někdy je na štítu koruna, ať už ve formě koruny královské (císařské, knížecí), nebo koruny hradební, tvořené hradební zdí s pěti vížkami.
Udělení nebo polepšení znaku bylo výrazem panovnické odměny městu například za udatnost jeho vojenských oddílů, ale i za nějaký jiný čin města či dokonce jednotlivých měšťanů, který měl význam pro stát nebo panovníka. S udělením či povýšením znaku se většinou pojila i další privilegia, jako třeba právo trhové, mílové, povolení pečetit listiny voskem jiné, „hodnotnější“ barvy atd. Znaky města využívala nejrůznějším způsobem: mocná města je umísťovala na korouhve, které vztyčovala na městských hradbách nebo pod nimi vysílala své oddíly do boje, města menšího významu je umisťovala nad městské brány, nebo jimi alespoň označovala městský majetek.
V době průmyslové revoluce, tedy v 19. století, už docházelo k udělení či povýšení znaku i z jiných důvodů. Nový znak, nebo právo užívat kdysi nabytý starobylý erb dostávaly rychle se rozvíjející průmyslové obce nebo pražská předměstí v rámci povýšení na města či městečka. Se vznikem republiky v roce 1918 se pravidla samozřejmě opět změnila. Právo povyšovat obce na městyse a města mělo ministerstvo vnitra v Praze, které mohlo na žádost udělit i městský znak, ovšem až po doporučení poradního orgánu tohoto ministerstva… To platilo i v době nacistické okupace a také po druhé světové válce v osvobozené Československé republice, prakticky až do roku 1960.
Zde spíše než prakticky by se hodilo použít výrazu teoreticky. Zásadní změna v udělování znaků a především v možnosti jejich užívání nastala totiž v roce 1949, kdy zákonem č. 279 přestaly být obce právními subjekty. Právní subjektivita přešla na Národní výbory. Ty dostaly navíc v roce 1951 příkaz užívat na svých razítkách státního znaku. V tomto roce zastavilo ministerstvo vnitra i svoji znakovou agendu. Městský znak degradoval jen na jakousi tradiční, ale nedůležitou značku a mnohdy byl dokonce vnímán jako feudální přežitek.
Obrat k lepšímu přineslo až vydání nového vzorového statutu městských národních výborů, vydaného v souvislosti s novým zákonem o národních výborech č. 69 z r. 1967. Zde se znovu objevuje uznání městských znaků. Statut ovšem dával právo užívání znaku pouze městským národním výborům, nikoli všem bývalým městům a městečkům, která znak dříve měla. Ta, která neměla městský, ale jenom místní národní výbor nadále nesměla znaku užívat, ani si jej měnit, nebo žádat o nový. Města, respektive městské národní výbory, které znak neměly, pak potřebovaly pro zavedení nového, nebo změnu starého znaku pouze schválení návrhu Komisí pro otázky znaků měst při Archivní správě ministerstva vnitra ČSR a příslušným plénem městského národního výboru.
Co se týče celkového počtu městských znaků v Čechách a na Moravě, dochází J. Čarek k roku 1985, tedy v rámci ČSR, k následujícím číslům: Na území ČSR bylo zhruba 1200 měst a městeček, ale mnohá z nich nikdy znak neměla. Přesto historická literatura uvádí asi 1060 měst a městeček, která znak údajně měla. Pokud ale vyloučíme případy, kdy se očividně nejedná o znak, ale o pečetní obraz, dostaneme počet 983 sídel, která znak měla, ať už lépe, či hůře doložený.
Komunální heraldika jako věda je o mnoho mladší, než heraldika šlechtická. První díla, která se systematicky věnují komunální heraldice pocházejí až z 18. století. Nejvýznamnějším z nich je zřejmě šestnáctisvazková práce Jaroslava Schallera Topographie des Königsreichs Böhmen, rozdělená podle jednotlivých krajů. Není to práce vysloveně heraldická. Schaller popisuje, jak z názvu díla vysvítá, topografii Království českého, sídla, počet domů v nich, patrony kostelů a kaplí, jména příslušných kněží a držitelů panství a mnoho dalšího. V rámci popisu podniká časté velmi hluboké exkurzy do historie jak lokální, tak i zemské. Současně s tímto kvantem informací uvádí i stručné popisy znaků mnoha českých měst a městeček.
Dalším významným dílem, ve kterém lze mimo jiné dohledat i komunální heraldiku, je opět šestnáctisvazková práce J. G. Sommera Das Königreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt. Autor měl přístup k výsledkům rozsáhlé dotazníkové akce o znacích a pečetích českých měst, pořádané na popud profesora Josefa Eichlera a uložené českými stavy v Muzeu království Českého (nynější Národní muzeum) v Praze. Současně si ale Sommer všímá i třeba městských privilegií, práva pořádat trh a všeobecného ekonomického významu jednotlivých měst.
K Eichlerově sbírce je nutno dodat několik slov. Její počátek se datuje do let 1825−1826, sbírání materiálu trvalo do roku 1834 a popudem k jejímu vytvoření byla nově plánovaná redakce Schallerovy Topografie. Jedná se o kolekci vyplněných formulářů, které Eichler rozesílal městům a farářům v obcích, obsahujících mj. i popis komunálních heraldických znaků a někdy i otisky mnohých dnes už ztracených pečetidel. Původní záměr profesora Eichlera, zpracovat výsledky bádání v rozsáhlé publikaci, se z důvodu jeho špatného zdravotního stavu bohužel nerealizoval. Materiál pak částečně využil Sommer ve výše zmíněném díle.
Za první komplexní zpracování českých městských znaků lze považovat až publikaci V. R. Widimského, lékárníka, ale i milovníka městské historie a amatérského heraldika, nesoucí titul Stadtewappen des oesterreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen. Téhož roku, tedy 1864, vyšel i svazek věnovaný Slezsku. Díl věnovaný Moravě byl sice zpracován a je dodnes zachován v rukopise ve Slezském muzeu v Opavě, tiskem nicméně nevyšel. Velké negativum Widimského práce spočívá paradoxně v tom, že nehledě na četné chyby byla jedinečná svojí komplexností a rozsahem. Proto z ní čerpali mnozí další autoři, kteří znaky i s chybami prostě opsali a obkreslili, a tím uváděli chybné nebo nepřesné údaje v další život.
Významným dílem je práce prof. V. Vojtíška O pečetěch a erbech měst pražských i jiných českých z roku 1928. Její význam spočívá především v tom, že zde autor jasně proklamuje, že pečeť a znak není totéž, protože jsou nestejného stáří a jejich vznik na sobě nutně nezávisel. Podle profesora Vojtíška „vznikly erby českomoravských měst až v době husitských válek jako potřeba odlišit městskými znameními označené vojenské oddíly různých českých měst od oddílů královských nebo korouhevních pánů, nesoucích znaky svých vrchností.“ Toto tvrzení je dodnes předmětem sporu, protože některá města měla znaky prokazatelně už dříve. J. Čarek dokladuje na příkladu vyobrazení městských znaků na bavorském hradě Laufu a v kutnohorském Vlašském dvoře, jakož i na dalších jednotlivých případech existenci minimálně 18, ale zřejmě až 22 městských znaků v době předhusitské. Faktem, vyplývajícím z náhlého rychlého nárůstu množství městských znaků v této době ale je, že husitské války užívání a rozvoj městských znaků přinejmenším akcelerovaly. Jednak to bylo tím, že války vyvolaly výše zmíněnou potřebu identifikace bojovníků, ale jednak i tím, že upevnily postavení a důležitost měst a sebevědomí jejich obyvatel i představených. Městský znak byl pak jen dokladem a potvrzením řečeného.
V moderní době vyšla o městských a obecních znacích rozsáhlá literatura, výčet základní z nich je ve zdrojích pod článkem.
V historické době tedy mohla mít za nějakých podmínek znak města a městečka, neboli městyse. Situace v oblasti komunální heraldiky se změnila v roce 1990. Dne 4. září tohoto roku byl přijat zákon České národní rady č. 367/1990 Sb. a §5 tohoto zákona zněl: „Není-li zvláštním zákonem stanoveno jinak, mohou obce, jejich orgány a organizace užívat znak a prapor obce. Jiné orgány, organizace a zařízení, právnické a fyzické osoby tak mohou učinit jen se souhlasem obecní rady. Pokud obec nemá historický znak a prapor, mohou jí být na její návrh předsednictvem České národní rady znak a prapor uděleny.“ Jinými slovy, právo na znak a prapor nejnověji neměla už pouze města, ale všechny obce. Tento zákon samozřejmě odstartoval velký boom komunální heraldiky.
Zákon č. 367/1990 Sb. o obcích byl zrušen v roce 2000 novým zákonem o obcích, č. 128/2000 Sb. Jeho §34a (s přihlédnutím ke změně, kterou přinesl zákon č. 216/2004 Sb., změna obecního zřízení, krajského zřízení a zřízení o hlavním městě Praze, kterým se v textu zákona č. 128/2000 Sb., jakož i v textu dalších zákonů mění ve všech případech slovo prapor na slovo vlajka), „na rozdíl od předchozího zákona, umožňuje užívat znak a vlajku městským částem statutárních měst. Užívání znaků a vlajek městských částí hlavního města Prahy je upraveno zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (v platném znění). Užívání znaků a vlajek krajů je umožněno na základě zákona č. 129/2000 Sb. (v platném znění).“
Znaky a vlajky obcím, krajům a městským částem statutárních měst České republiky, respektive právo jejich užívání, uděluje předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na základě doporučení výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu (VVVKMT). Žádosti o udělení obecních symbolů projednává podvýbor pro heraldiku a vexilologii, který je součástí VVVKMT. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii spolupracuje s odborníky ze Střediska vexilologických informací a náplní každé z jeho schůzí je schvalování několika desítek žádostí o obecní symboly – znaky, vlajky a jejich blasony. V současné době jsou symboly – znaky a vlajky – uděleny více než pěti a půl tisícům obcí (včetně znaků historických).Celkový počet obcí v ČR byl k roku 2007 6249. Komunální znaly a vlajky jsou registrovány v v Registru komunálních symbolů v systému REKOS Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Zdroje:
Jiří ČAREK, Městské znaky v českých zemích, Praha: Academia 1985.
Pavel KMOCH: Novodobá komunální heraldika v okrese Praha-východ. Bakalářská práce. Liberec, Fakulta pedagogická Technické univerzity v Liberci 2009.
TÝŽ: Novodobé komunální znaky a vlajky v okrese Praha-východ. Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí 5/2015, s. 87-116.
Jarmila KREJČÍKOVÁ, Tomáš KREJČÍK, Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky, Brno 1987.
Jiří LOUDA, Znaky československých měst, Praha: Mladá fronta 1972.
Alois PŘIBYL, Karel LIŠKA, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha: SČNK 1976.
Josef František Jaroslav SCHALLER, Topographie des Königsreichs Böhmen, 1-16, Praha a Vídeň 1785-1790.
Johann SOMMER, Das Königreich Böhmen statistisch-topographisch dargestellt, 1-16, Praha 1833-1849.
Václav VOJTÍŠEK, O pečetěch a erbech měst pražských i jiných českých, Praha 1928.
Vincenz Robert WIDIMSKY, Stadtewappen des oesterreichischen Kaiserstaates I., Königreich Böhmen, Vídeň 1864.
