Článek
Tu ora, tu protege, tu labora
Pro středověkého člověka byly typické poněkud jiné věci, než jaké jsou pro lidi typické dnes. Samozřejmě, stejně jako dnes, se nedal brát pojem člověk jako homogenní entita. Lidé, stejně jako jejich životní podmínky a postoje, se lišili především podle původu a postavení. Nelze na ně tedy hledět jako na nějaký celek „středověkého člověka“, stejně jako dnes neexistuje „moderní člověk“, který by byl vždy a všude tentýž. Pro všechny lidi té doby byla ale typická jedna věc: vypjatá víra v Boha, která řídila jejich životy ve dne i v noci, od svítání do soumraku, od narození do smrti, a vlastně i po ní. Existoval tedy vůbec nějaký středověký člověk, jsou dějiny dějinami člověka, nebo lidí? Středověká epocha byla velmi přesvědčena o existenci lidí neboli univerzálního lidstva, ve kterém se pojem a význam jednotlivého člověka poněkud ztrácí.
Pro středověkého člověka byla práce jednak božím trestem, jednak cestou k vykoupení duše. Na práci člověk nebyl hrdý, pracoval, protože musel. Ti, kdo byli Bohem vyvoleni, pracovat nemuseli. Člověk nebyl v těsném kontaktu s Bohem, ale jen předmětem boje dobra se zlem, boje Boha proti Satanovi. Z křesťanské antropologie se vyvinuly dvě koncepce člověka, které postupně přerůstaly v jeho skutečnou definici. Byl to homo viator, člověk putující, symbolizující směřování k věčnému životu nebo věčné smrti. Druhou koncepcí byl potom člověk-kajícník.
Schémata lidských typů a rozdělení společnosti byla různá, většinou binární (duchovní/laikové, mocný/chudý), ale schématem, které se uchytilo asi nejvíc, je známé schéma trojího lidu, tedy církevní rozdělení společnosti na ty, co se modlí, ty, kteří bojují (ochraňují) a ty, kdo pracují. Tu ora, tu protege, tu labora. Následující výčet jednotlivých typů, nebo spíše sociálních kategorií středověkých lidí, samozřejmě není a ani nemůže být komplexní.
Mnichové
Způsob života mnichů, členů řádů, soustředěných v klášterech, má své kořeny v době kázání apoštolů. První velká vlna rozvoje mnišství neboli monasticismu, dosáhla vrcholu v době vlády Karlovců. Fundace a vlastnictví klášterů se staly výlučnou výsadou krále. Počátky mnišství jsou spojeny téměř výhradně s benediktinským řádem. Ten byl od počátku Karlovci silně podporován jak finančně, tak i politicky a legislativně.
Mniši měli elitářskou mentalitu a nároky na sociální nadvládu. Skoro úplně vymizeli poustevníci, kteří byli vzorem a reprezentanty křesťanství. Kláštery byly pak privilegovány jako výlučné záruky kontinuity pravého křesťanství. Mniši se považovali za jediné pravé následovníky prvotní církve, jediné pravé křesťany, a společnost a lidi vůbec posuzovali podle žebříčku morálních hodnot a zásluh. Na vrcholu tohoto žebříčku ctnosti stáli ovšem podle jejich názoru oni sami, ztělesňujíc ideál poslušnosti a kázně. Klášter je tak svatým městem, ostrovem ctnosti v bezectném moři. Mnich se sice v rámci klášterní řehole vzdává všech forem individuálního vlastnictví, to se ale nevztahuje na klášter jako komunitu mnichů. Klášter bývá naopak bohatý, a to nejen díky donacím, ale i díky vlastním ekonomickým aktivitám v zemědělství nebo výrobě. Mnich je také vzdělancem, který je nejen gramotný, ale i dostatečně schopný se vyjádřit, a jako takový je ochráncem klasické kultury.
Válečníci a rytíři
Profesionální válečník byl v období od 9. do 11 století členem družiny urozeného pána a měl za úkol jak jeho ochranu, tak prosazování jeho zájmů. Ozbrojenci byli ale především kořistníci, a to se stalo důvodem k jejich kritice ze strany církve. Na druhou stranu ti ozbrojenci, kteří se dali na stranu církve a působili třeba při pacifikaci ozbrojenců jiných, terorizujících obyvatelstvo, si mohli být jisti ze strany církve shovívavostí. Hnutí, založené církví a zaměřené na omezení násilností a ochranu bezmocných, neslo název pax a treuga Dei. Dalším důvodem pro jakýsi druh příměří mezi církví a některými, řekněme „liberálními“ ozbrojenci, byla expanze, která v 11. století v Evropě započala, a která byla nerozlučně spojená s křesťanstvím. Jejím projevem byla třeba reconquista Pyrenejského poloostrova, jeho znovudobytí po staletích muslimské nadvlády. Ta byla samozřejmě v zájmu církve, ale nešla uskutečnit bez násilí.
Rytíř se pohybuje mezi násilím a mírem, krví a bohem, mezi rabováním a ochranou chudých. Vzniká kolem něj rytířská epika, která kombinuje válečnickou chrabrost s moudrostí. Hraje zásadní úlohu při objevení moderní lásky a jeho sexuální chování osciluje mezi obscénním násilím a rafinovaností milostné rozkoše a odloučení. Je rovněž protagonistou vzestupu mladých, chová v sobě válečnickou vášeň i mystické zanícení. Stejně jako mnich je i rytíř hrdinou duchovního boje s ďáblem. Tato společná vlastnost stála ostatně ve 12. století při vzniku nové kategorie mnichů – řádových rytířů, jakými byli templáři, špitálníci sv. Jana jeruzalémského neboli johanité, nebo špitálníci Panny Marie čili němečtí rytíři. Tyto řády působily, alespoň zpočátku, jako ztělesnění ideálu „Božího rytířstva („militia Christi“). Světským rytířům církev vyčítala zálibu v násilí, kult slávy a vyhledávání rozkoší. Ve formě rytířských řádů jich církev, respektive papež, využil ke svým politickým cílům místo toho, aby se postaral o jejich důkladné pokřesťanštění. Boží rytířstvo postrádá oproti světskému – alespoň v očích církve – atributy, které církev na světském rytířstvu kritizuje, jako je bezbožnost, poživačnost, sklony k bratrovražedným bojům nebo nemužnost, projevující se péčí o svůj zevnějšek.
Světské rytířstvo se samozřejmě velmi realizovalo při turnajích. Ty byly zpočátku de facto vojenským výcvikem a současně formou seberealizace s jasným erotickým podtextem. V průběhu doby se přeměnily na výpravná a efektní představení, svého druhu divadlo. S touto změnou se také změnil postoj církve, původně striktně zaměřený proti turnajům jakožto násilné a bezbožné zábavě. Původně dokonce platil zákaz pohřbívat padlé při turnajích v posvěcené půdě. Tento zákaz byl ale obcházen právě prostřednictvím rytířských řádů, spadajících přímo pod svatý stolec a požívajících značných výhod a autonomity.
Stav rytířský nebyl nijak homogenní. Na jedné straně byli rytíři panovníci a vysoká šlechta, lidé movití, na straně druhé i šlechtici nižší, mnohdy v podstatě chudí. Takovým nezbylo než se nechat najímat k jediné činnosti, kterou ovládali a která je byla schopna uživit, tedy k boji. V průběhu doby začalo rytířství zastarávat ve smyslu vojenského umění. Byly vynalézány nové zbraně a z nich vyplývající techniky boje, proti kterým neměla tradiční rytířská technika šanci. Navíc rytířství jako prestižní status přestalo být omezeno pouze na bojovníky. Na rytíře byli později pasováni i lidé, kteří nejen že nebojovali, ale nikdy by je to ani nenapadlo a mnohdy ani v životě neseděli na koni. Docházelo tak postupně k částečné demilitarizaci rytířstva.
Rolníci
O typickém středověkém rolníkovi lze hovořit v mezidobí mezi dvěma etapami demografického vývoje – mezi populační explozí, která následovala po roce 1000, a mezi jejím úbytkem v polovině 15. století, způsobeným morem, válkami a hladem. Tento rolník je naplno zaujat svým osudem, bojem s přírodou a snahou o zajištění obživy v krajně nejistých podmínkách. Společensky se pohybuje mezi svým pánem a venkovskou komunitou. Je utlačovaný a vykořisťovaný, odsunutý – třebaže je majoritou – na okraj společnosti. Důvodem pro to jsou jednak poměry majetkové a skutečnost jeho poddanství. On je tím, kdo musí pracovat, aby přežil, a práce v té době není ideál a duchovní náplň, ale hanba. Jednak je důvodem to, že ač nábožensky nadšený, nevzdává se rolník některých náboženských reliktů dřívějších dob, které církev hodnotí jako pohanské. Mnohé pohanské relikty si ostatně s sebou neseme dodnes – vynášení Morany, pověry, některá přísloví a pořekadla apod. Společnost jím pohrdá, na druhou stranu on zase pociťuje odpor vůči šlechtě a měšťanům. To vše samozřejmě občas vyústí v jeho otevřenou vzpouru.
Hodnotit rolníka v časovém rozmezí dvou nebo tří století a na území celé Evropy je poněkud komplikované. V Evropě byly rozdíly jak v náboženství, tak v hustotě obyvatelstva nebo geografických podmínkách. Z toho vyplývala i různorodost plodin, které rolníci pěstovali, nebo nástrojů, které používali.
Myšlení a prožívání rolníka není snadné rekonstruovat, protože rolníci sami zanechali samozřejmě velmi málo písemných pramenů. Prameny, jejichž autory jsou lidé z jiné společenské třídy, jsou samozřejmě pohledem z druhé ruky a o rolnících vypovídají zkresleně, ze své pozice, pokud nejsou přímo satirou, záměrně se rolníkům vysmívající.
Měšťané
Město, jehož rozvoj spadá v západní Evropě do 11. a 12. století, středověkého člověka přetváří. Zužuje sice jemu důvěrně známý prostor, ale znásobuje počet společenství, jichž je členem a rozšiřuje jeho kulturní a vzdělanostní obzory. Do popředí jeho hmotných potřeb se dostává trh a peníze. De facto každý obyvatel města, nehledě na jeho povolání, je tak trochu obchodníkem, nabízejícím zboží nebo služby. Peníze jsou krví města, a jako všude, kde jsou peníze, ruku v ruce s nimi přichází i zločinnost a násilí.
Měšťan je často včerejším venkovanem, který je náhle uvržen do prostředí, které mu sice na jedné straně poskytuje celou řadu výsad, ale na straně druhé ho omezuje a svazuje. Město je rozmanité a plné změn. Dominantní mentalitou měšťana je mentalita kupce a zisku. Měšťan je členem nejen městské komunity, ale i farnosti, cechu nebo cechů, společenstev. Má k dispozici všechny městské zdroje a výhody, město učí své obyvatele i kultivovanosti, hospodaření s časem, poskytuje vzdělání. Město dává svému obyvateli nejen obživu, ale i mnohé zábavy a rozptýlení. Město tvoří v jistém smyslu širší rodinu. Na druhou stranu rodina ve městě je mnohem menší než rodina na venkově. I ve městě se ale v malém měřítku podržel vesnický charakter vztahů, kdy lidé cítili sounáležitost především se svými bezprostředními sousedy v bloku nebo čtvrti.
Intelektuálové
I intelektuál je typ člověka, který je spojen s městem. Tento termín samozřejmě ve středověku neexistoval, vzdělanci byli označováni jako magister, doctor, philosophus a litteratus – mistr, doktor, filozof, nebo prostě jen gramotný, vzdělaný člověk. Intelektuál vykazuje tři charakteristické rysy: je kosmopolitní, je svobodný a žije sice autoritami, jakými jsou závazné texty (včetně bible), dokáže s nimi však polemizovat, kritizovat a doplňovat je.
Intelektuál je ale především klerik, alespoň v ranějších dobách, a příslušník školy. Univerzita je vlastně svého druhu cech, akademik je tedy potom v podstatě řemeslníkem. Zakládá si na tom, co jej odlišuje od ostatních, manuálně pracujících lidí, a co ho nad ně vyvyšuje. Tento typ člověka, nebo tato „kasta“, produkuje mnoho význačných osobností. Jejich život však není vždy zcela jednoduchý, mnohdy míra jejich vědeckosti a rychlost pokroku myšlení předstihne tempo, kterým se ubírá církev, jež je vlastně zrodila. Na přelomu 13. a 14. století stojí intelektuálové před výzvou, zda se zabývat politikou, a zda tedy volit mezi papežem a císařem. U těchto kleriků dopadla volba ve prospěch císaře, což není vzhledem k jejich rozporům s církví příliš překvapivé. Je záhodno zmínit alespoň i dva z nich, u nichž jejich rozpory s oficiální církevní doktrínou dosáhly celosvětové známosti a významu, a sice Angličana Viklefa a Jana Husa. Pro oba je charakteristické, že kázali a svá díla psali a vydávali ne v běžném jazyce vzdělanců, latině, ale ve svých jazycích národních. Bylo tomu tak nejen proto, aby jim rozuměli všichni posluchači, ale „aby se věci změnily“, tedy aby i tímto zdánlivým detailem demonstrovali svůj postoj reformy, která je v opozici proti tradici.
Velmi zajímavý je také někdy shovívavý, jindy přezíravý, nebo až pohrdavý postoj intelektuálů k lidem nevzdělaným, nebo k lidem vykonávajícím manuální práci.
Umělci
Existuje velký rozpor mezi monumentalitou středověkého umění a anonymitou, která halí většinu jeho tvůrců. Jeden z názorů je, že to bylo důsledkem potlačení individuality v rámci kolektivní tvorby. Druhým názorem je to, že umělec byl, vzhledem ke své blízkosti lidem manuálně pracujícím, na nízkém stupni společenského žebříčku. Do 14. století pro umělce ani neexistovalo žádné označení, latinským slovem artifexbyl označován jak umělec, tak řemeslník. Ale i mezi bezejmennými umělci existuje jistá hierarchie; nejvýš mezi nimi stojí zlatníci a architekti.
Teprve od počátku 12. století se začal v Itálii objevovat nový vztah k umělcům. Začínají o nich pochvalně hovořit třeba nápisy na zdech nových katedrál, na kterých pracovali, začínají se objevovat jejich podpisy pod díly. Kromě architektů mají velký význam i sochaři, a to jak v Itálii, tak v Německu.
Kupci
Postavení kupce je ještě nejednoznačnější, než je tomu u intelektuála. I když ekonomika měst stojí převážně na kupcích, stále je provází odvěká nedůvěra, která je zakotvená už v bibli. Třebaže poskytuje společnosti služby a třebaže je jeho role uznávána jako prospěšná a lze se bez něj těžko obejít, stále nese jakýsi cejch nemorálnosti. Společenská prestiž kupců je velmi malá. Mnoho lidí není schopno rozlišit kupce od lichváře, v celém křesťanském světě je obraz kupce spojován s obrazem nenáviděného Žida. I Tomáš Akvinský se ostatně vyjádřil, že „obchod má v sobě něco hanebného“. Přes tyto dobové odsudky a nejednoznačné hodnocení je kupec už vzdělaným člověkem, který je průkopníkem na poli finančním, úředním a jazykovém. Staví na využití času a schopností, je člověkem moderní doby. Jeho největší předností není původ (třebaže i mezi kupci bychom příležitostně nalezli šlechtice), ale jeho schopnosti a umění pěstovat je. Kupec je, řečeno slovníkem současnosti, selfmademan.
Etika hromadění majetku se ovšem dostává do rozporu s církevním učením i se základními principy života aristokracie, pro niž bylo ctností majetku užívat okázale a rozhazovačně. Obchodník, žijící skromně a pomalu majetek kumulující, je pro aristokracii nepochopitelný a nemorální. S kupeckou a podnikatelskou střední vrstvou musel nicméně počítat i panovník, protože byl závislý na její finanční a politické podpoře. Děti podnikatelů často navštěvovaly univerzity, učily se jazykům a všeobecné vzdělanosti a přispívaly tak k společenskému vzestupu jejich třídy.
Ženy
Žena v trojfunkčním schématu společnosti neměla samostatné místo. Její kategorie není definována jejím profesním zaměřením, ale tělem, pohlavím a vztahem k ostatním kategoriím lidí. Málokdy vystupovala jako právně, morálně a ekonomicky svébytná bytost. Pokud tomu taky bylo, týkalo se to většinou žen z vyšších vrstev společnosti.
Důležitá je role ženy v rodině. Ve vysoké společnosti je žena nejdůležitějším objektem uzavíraných svazků mezi šlechtickými rody nebo panovníky, protože tyto svazky byly uzavírány většinou právě prostřednictvím sňatků. Sňatek ve středověku znamená především „mír“. Příchodem do rodiny poskytuje žena svoje věno, na které ztrácí nárok. Žena je tak tedy degradována pouze na druh majetku nebo na jeho přívažek a prostředek k jeho získání. Pokrokovou roli v tomto ohledu hraje kupodivu církev, která stále silněji naléhá, aby souhlas se sňatkem vyjadřovali oba snoubenci.
Žena je obětí své vlastní plodnosti a produktivní věk tráví převážně rozením a výchovou dětí. Zásadním úkolem rodiny, a tedy především ženy, je plodit v těžké době, plné nenadálé smrti, dobré dědice v dostatečném množství. Těhotenství zabíralo téměř polovinu života vdaných žen do věku čtyřiceti let. Na druhou stranu je žena paní a výhradní vládkyní domu a rodinným hospodářem. K tomu samozřejmě pracovala na poli nebo v případě žen řemeslníků v dílnách svých mužů. Ani ve šlechtických a měšťanských domech neměly ženy rozhodně čas zahálet. Mnoho žen vykonávalo i samostatné hospodářské činnosti mimo vlastní dům.
Z církevního pohledu sloužil styk – samozřejmě pouze manželský, jiný nepřicházel v úvahu – pouze k plození dětí. To byl i důvod k tomu, že církev odsuzovala jakékoli „nepřirozené“ praktiky, protože v jejích očích představovaly formu antikoncepce. V rodině se sice běžně narodilo deset a více dětí, ale v důsledku vysoké dětské úmrtnosti přežívaly v průměru zhruba dvě. Naděje, že se dítě dožije dospělosti, byla přibližně 50%.
Světci
Světci, stejně jako lidé na okraji společnosti, patří mezi mezní typy lidí, pro něž je jednotícím prvkem vyloučení z uznávané společnosti. Světec je, na rozdíl od lidí v následující skupině, nejdokonalejší realizací člověka středověku, třebaže se ve středověku nezrodil. Udržuje spojení mezi nebem a zemí, je oporou církve a jde příkladem ostatním věřícím. V první řadě byl ale mučedníkem, teprve posléze získala jeho funkční svatost formu svatosti, napodobující Krista a vybízející k jeho následování. Světec byl morální a mravní autoritou, a třebaže na kanonizaci nových světců dohlížela církev, roli „tvůrce svatých“ plnili po celou dobu středověku obyčejní věřící. Mnoho světců se prosadilo díky vnuknutí nebo vidění, světci bývali zároveň mystiky, proroky a vizionáři.
Většina středověkých lidí považovala světce především za výjimečného nebožtíka. Z tohoto důvodu mělo zásadní význam jeho tělo a z toho vyplývající hon na relikvie světců.
Lidé na okraji společnosti
Lidé na okraji nezanechávají v historických pramenech mnoho stop. Neuzavírají smlouvy, nejsou jejich objektem, nejsou hrdiny kronik. Tento svět lidí, odsunutých na okraj společnosti, oplývá neuvěřitelnou rozmanitostí. Už sama skutečnost, že člověk nepatřil do žádného společenství, byla jasným důvodem k odsudku, nebo dokonce k odsouzení. Patří sem třeba vyhnanci, jejichž trest se objevil v raném středověku jako náhrada za trest smrti – třebaže vyhnanství se objevovalo v různých formách už v antice. Vyhnanství mohlo být jednak duševní, tedy exkomunikace nebo interdikt, anebo fyzické – odsun na venkov, nebo naopak do ghetta. Následkem tohoto vyhnanství byla i kriminalita, sdružování lidí s podobným osudem do tlup tuláků, zlodějů a lupičů. Lidi na pokraji společnosti plodila ale i špatná pověst, mnohdy kolektivní povahy, ať už šlo o některá řemesla, nebo o víru či nemoc. Tito lidé byli označováni jako bezectní. Jako takoví byli pociťováni všichni, kdo nežili jak ostatní, podle běžných pravidel, všichni, kteří neměli pevné kořeny v nějaké místní komunitě a u nichž panovaly pochybnosti o jejich víře v Boha. Patřili mezi ně třeba herci a žongléři, rybníkáři, prostitutky, lichváři, malomocní, ale i kacíři a samozřejmě Židé.
V čem byli jiní?
Pro středověkého člověka byly každopádně zásadní věcí představy. Jednak to byly představy o neřestech a hříchu, a dále pak rozdíl mezi věcmi viditelnými a neviditelnými. Dnešní člověk striktně rozlišuje mezi věcmi viditelnými a neviditelnými, člověk středověký to však vnímal jinak. Reálný svět pro něj byl pouze odrazem světa neviditelného, a ten do reality každodenně zasahoval prostřednictvím různých zjevení. Neviditelný svět sice naháněl hrůzu, stejně jako dnes, ale tenkrát jeho existence nikoho nepřekvapovala, natož aby někoho napadlo ji popírat. Do stejné kategorie spadá i zázrak a ordál, tedy boží soud. Každý člověk té doby věřil v časté, přímé i nepřímé zásahy Boha do řádu přírody a lidských životů.
Dalším významným společným rysem je paměť. Mnoho lidí té doby, nebo spíše většina, byla analfabety. Paměť proto hrála roli zcela zásadní, nejvýznamnějším prostředkem komunikace bylo mluvené slovo. Svět středověkého člověka byl naplněn také symboly, symbolika vládla umění, architektuře i politice, stejně jako literatuře. Symbolický význam měla také čísla.
V důsledku negramotnosti měly moc nad myslí středověkého člověka ve velké míře obrazy a barvy. Nad samotnou estetickou hodnotou obrazu dlouho převažovala didaktická a ideologická náplň. Barvy mají symbolický význam, tvoří proměnný systém hodnot.
Sny byly drženy katolickou církví pod přísným dohledem: původcem snů mohl být sice Bůh, ale zrovna tak to mohlo být lidské tělo, nebo dokonce ďábel. Sny tak byly z počátku většině lidí zapovězeny jako něco, s čím si neradno hrát. Teprve v průběhu doby došlo ke změně, kdy církev usoudila, že dobré nebo neutrální sny pomáhají přemoci sny ďábelské.
Všechny tyto představy byly charakteru náboženského. Kromě nich ale existovaly i představy sociální a politické. Základní představou byla hierarchie, tedy respektování principu společnosti a postavení v ní, daného Bohem. K tomu se pojily i autority, kterých člověk musel být poslušen. Byly to jednak autority církevní, jednak světské, ale i autority neživotné, jako třeba bible. Nejvyšší intelektuální a sociální ctností byla poslušnost.
Stále však rostl počet lidí, kteří autority nepřijímali tak, jak měli a jak bylo vyžadováno. Dlouho toto nerespektování autorit zůstávalo pouze v náboženské rovině, tedy v kacířství. Později začalo docházet ke vzpourám vazalů vůči feudálnímu pánovi, objevovaly se intelektuální disputace na univerzitách. Nakonec přicházejí velké vzpoury, stávky a bouře. Popudem k největším revoltám byla svoboda, ke které dala paradoxně podnět církev svým bojem za nezávislost na feudálním systému. Svobody, jichž společnost začala postupně dosahovat, byly ale svobodami společenskými, nikoli ještě svobodou osobní. Středověký člověk se k prahu svobody v dnešním slova smyslu pouze přiblížil.
Zdroje:
DÜLMEN, Richard van: Bezectní lidé. O katech, děvkách a mlynářích. Dokořán 2003.
LE GOFF, Jacques: Středověký člověk a jeho svět. Vyšehrad, Praha 2003.
PERNOUD, Régine: Žena v době katedrál. Vyšehrad, Praha 2002.
