Článek
Okamžitě po konci války začal hon především na příslušníky Waffen-SS, kteří se dopustili mnoha zločinů, ovšem v mnoha případech sloužili i jako hromosvod a výmluva pro jiné Němce, kteří se zločinů dopouštěli rovněž. Zdálo se to jednoduché, pokud došlo za války či i po ní k nějakému zločinu, jistě za to mohli esesáci. Podobnou optiku mají vzpomínky svědků a pamětníků, kteří v každém německém obrněném vozidle s jistotou rozpoznali tank Tiger.
Jenže jak poznat esesáka, když si sundá uniformu s runami na límci? Brzy se zjistilo, že je to zdánlivě snadné. Většina příslušníků Waffen-SS měla na levém bicepsu tetování. Nebyla to žádná mystická či stavovská záležitost, ale čistě praktické opatření. Nejednalo se o poměrně nesmyslné tetování runami SS, jak někdy opakují špatné filmy. Tetování sestávalo z jednoho až dvou písmen, dokladujících krevní skupinu nositele, tedy A – B – AB – 0. To mělo sloužit k možnosti rychlé transfuze při zranění bez dalšího zjišťování krevní skupiny. Krevní zkoušku prováděl lékař, samotné tetování pak většinou jen zdravotník. Ne vždy k tomu docházelo při vstupu do SS, často se procedura odehrála až v souvislosti s připravovaným přesunem jednotky na frontu.
Tetování nemělo jednotnou formu, velikost nebo šablonu, bylo provedeno v modré nebo černé barvě a podle místních podmínek a možností bylo aplikováno jehlou nebo tetovacím strojkem (vpichy), skalpelem (tedy řezy) nebo zvláštní tetovací raznicí ve formě pečetítka. Individuální tetování ve formě run SS nebo znaku umrlčí lebky se při kontrolách zajatců jednotlivě zjistila rovněž, ale v takovém případě se jednalo o personální libůstku, většinou aplikovanou letitými předválečnými členy SS jako znak stavovské příslušnosti. Hlubší význam ale podobná tetování neměla.
Schéma umístění a velikosti tetování SS.
Mezi zajatci i mezi náhodně kontrolovanými nezajatými muži začali být tedy esesáci podle tetování vybíráni a čekalo je zvláštní potrestání. V českých zemích bylo podle tzv. velkého retribučního dekretu č. 16/1945 trestné i prosté členství v SS. Trestalo se minimální výměrou pěti let žaláře, mnozí z bývalých příslušníků SS dostali ale i dvacet let, aniž by byli vůbec obviněni z nějakého dalšího zločinu. Mnozí bývalí esesáci byli vyhledávací kampaní překvapeni, často si do té doby mysleli, že tetování má každý voják, včetně vojáků Wehrmachtu. A nebyli daleko od pravdy… Někteří si samozřejmě při zjištění této skutečnosti pokusili tetování odstranit, ale to nebylo tak snadné. Nikdy to nešlo udělat tak, aby nebylo nic poznat, zůstávala přinejmenším jizva na podezřelém místě.
Jenže pak nastal pro státní orgány okamžik prozření. Zjistilo se, že ne každý esesák má tetování. To měli jen vojáci Waffen-SS, nasazení na frontě. Mnozí z těch, kteří strávili válku v zápolí, jej neměli. Tetování vůbec neměly ani stovky tisíc příslušníků Všeobecných, tedy Allgemeine-SS. Ti byli přitom českou retribucí hodnoceni přísněji, než vojáci Waffen-SS, protože do organizace vstupovali výhradně dobrovolně. Oproti tomu mohli být vojáci Waffen-SS od roku 1943 již klasicky odvedeni, aniž se tomu mohli vzepřít. Tetováni nebyli rovněž příslušníci SS-Totenkopfverbände, kteří strážili koncentrační tábory. Neměli jej ani vysocí důstojníci a úředníci SS, kteří organizaci řídili v rámci SS-FHA (SS-Führungs-Hauptamt, Hlavní řídící úřad SS), SS-WVHA (SS-Wirtschafts-und-Vervaltungs-Hauptamt, hospodářský úřad, pod nějž spadala mj. ekonomická správa koncentračních táborů) a dalších úřadů, a na frontě nikdy nebyli.
A během několika týdnů se celá teorie zhroutila: Zjistilo se, že úplně stejné tetování má také mnoho vojáků Wehrmachtu, kterým bylo koncem války aplikováno po zranění při léčení v lazaretu. Vyšlo najevo, že tetování má také množství příslušníků různých policejních sborů, které od roku 1943 spadaly organizačně pod SS. A perlička nakonec – k těmto sborům patřily i některé jednotky, tvořené výhradně Čechy, tedy uniformovaná policie a četnictvo, jejichž personál po válce povětšinou přešel k nově vytvořenému SNB. Takže ve výsledku bylo dohledáno několik tisíc příslušníků SNB, kteří měli – tetování SS.
Pátrání MV ve věci tetování příslušníků SS
Od září 1945 začaly státní orgány shromažďovat informace o teorii a praxi tetování krevní skupinou, aby se v tom pokusily trochu orientovat. Většina německého vojenského zdravotnického personálu ovšem odmítala sdělovat jakékoli konkrétní informace. Jistý počet bývalých předválečných vojáků československé armády a příslušníků policie se ocitl v řadách Waffen-SS poté, co jakožto Češi přestoupili během okupace k německé národnosti. Tetováni byli od jisté doby nejen vojáci Waffen-SS, ale i příslušníci Ordnungspoizei (včetně Schutzpolizei, která byla často nasazována proti partyzánům), příslušníci četnictva, rovněž součásti OrPo, koncem války příslušníci Kriegsmarine a letci některých útvarů, především těch, které operovaly s proudovými a raketovými letouny. Tetování dostali u vidiny přiblížení fronty koncem války i příslušníci dalších policejních složek, jako třeba kriminální policie KriPo. Na druhou stranu se mnoho čerstvých odvedenců Waffen-SS díky zmatkům konce války tetování zcela vyhnulo.
Důsledkem Heydrichem připravené správní reformy, která začala vcházet v platnost od 1. července 1942, bylo postupné podřizování českých policejních složek přímo složkám německým a snaha o jejich plnou integraci. Součástí protektorátní uniformované policie se kromě vládní uniformované policie a četnictva staly i profesionální hasičské jednotky (nyní Feuerschutzpolizei). Nově byly vybudovány některé útvary přímo podle německého vzoru. Jednalo se o Protektoratspolizei-Bataillon Böhmen, Protektoratspolizei-Bataillon Mähren a Feuerschutzpolizei-Regiment Böhmen-Mähren. Velká část těchto jednotek byla v letech 1943-1944 nasazena na území říše jako bezpečnostní složky v bombardovaných městech. Tzv. „esesácké značkování“ pravděpodobně ale dostali všichni jejich členové, tedy i ti, kteří v Německu nasazeni nebyli, protože tetování bylo povinné. Tetování mělo sloužit k rychlému darování krve, a tak měli být postupně tetováni všichni nově přijatí příslušníci protektorátních bezpečnostních sborů, kteří již byli registrováni jako dobrovolní dárci krve, a dále také ti, kteří se při vstupních prohlídkách jako potenciální dárci jevili – tedy muži mladí, zdraví a s univerzální krevní skupinou.
Bublina esesáckého tetování splaskla. Od ledna 1946 vešlo v platnost tajné nařízení ministerstva vnitra, že lehčí delikventi z řad Němců, včetně lidí, viněných z členství v SS, nemají být v zájmu provedení jejich odsunu vůbec obviňováni. Úřední hlášení o tetování příslušníků SS jsou poměrně obsáhlá. Ne tak hlášení o tetování příslušníků SNB, která byla vedena v režimu TAJNÉ. Důvod je nasnadě: Dotyční se ničeho nedopustili, a nebylo tedy v ničím zájmu, aby se je někdo pokusil vláčet tiskem a obviňoval je z nějaké kolaborace. Prověřování jejich minulosti v protektorátních bezpečnostních sborech bylo velmi důkladné, a až na jednotlivé, politicky motivované výjimky, se u SNB neudržel nikdo, na kom by spočíval byť jen stín kolaborace. I tak se SNB a Ministerstvo vnitra, od konce války v podstatě výhradně ovládané komunisty, ze všech sil snažily všech již za protektorátu sloužících příslušníků pod různými záminkami zbavit a nahradit je novými kádry. V podstatě se jim to do roku 1950 podařilo téměř beze zbytku.
Zdroje:
BÍLEK, Milan: Tetování příslušníků protektorátního četnictva. In: Almanach příspěvků V. konference policejních historiků, s. 163-181.
KMOCH, Pavel: Provinění proti národní cti. „Malá retribuce“ a Trestní nalézací komise v Benešově u Prahy. Academia, Praha 2015.
ABS, sign. B_7 9-1 I. j. 11, Tetování příslušníků SS a četnictva – šetření.
ABS, 310-24-5, tetování příslušníků zbraní SS a četnictva.
