Článek
Etapa předheraldická zahrnuje rozsáhlý časový úsek od prvních dokladů o prevexilologických symbolech, tedy předchůdcích praporů a vlajek z oblastí Egypta, Mezopotámie nebo Číny, až prakticky po třetí křížovou výpravu (1189−1191), kdy se vůdcové křižáckých vojsk dohodli, že jejich oddíly se zúčastní bitev pod prapory se znamením kříže. Tady můžeme hledat základy dnešních praporů a vlajek. Důvody vzniku vlajek a praporů a heraldických znamení a čas, kdy k němu v obou případech došlo, se tedy do velké míry shodují.
Druhou etapu vývoje vlajek a praporů charakterizuje postupný rozvoj jejich typů. Graficky až do poloviny 14. století úzce navazují na heraldiku a jsou označovány jako heraldické vlajky. Středověké a raně novověké prapory měly v podstatě jen dvě funkce. Jednak to byla funkce nábožensko-vojenská, jednak reprezentovaly především korouhevního pána, případně vládce, nebo stát. Vlajky reprezentující národ a mající i výraznou politickou funkci, se zrodily až s francouzskou revolucí.
Nejstarší vexilologické objekty, neboli vexiloloidy, se svojí funkcí sice velmi blížily pozdější funkci praporů a vlajek, lišily se ovšem materiálem. Nejednalo se o tkaninu, ale o pevné materiály, především kovy. První zpráva o vlajce z látky se pak vztahuje k roku 1122 př. n. l., kdy měl jakousi blíže nepopsanou vlajku používat čínský císař Wu Wang, zakladatel dynastie Čou.
Textilní vlajky či praporce používali i staří Řekové, buď jako lodní standarty, nebo jako praporky na kopích. Jejich použití se tedy omezovalo na armádu nebo válečné loďstvo. Pro římskou armádu byl charakteristický propracovaný systém vojenských odznaků a symbolů, identifikujících jednotlivé jednotky a jejich typy. Většina z těchto odznaků, souhrnně nesoucích název signum, byla soustavou znaků a symbolů, vyrobených většinou z kovu, na společné žerdi. Roku 105 př. n. l. došlo v souvislosti s vojenskou reformou Gaia Maria k zavedení nového symbolu pro jízdu, pomocné oddíly a jednotky pro zvláštní účely. Tímto symbolem bylo vexillum, u kterého těžké kovové prvky nahradilo příčné ráhno s purpurovým, bílým či zeleným suknem. Barva sukna určovala druh zbraně, tedy skutečnost, jestli se jednalo například o pěchotu (zelená) nebo jízdu (červená). Do 4. století, přesněji do roku 312, se datuje vznik nového vexilologického symbolu, nazývaného labarum, souvisejícího s oficiálním přijetím křesťanství. Bylo jednodušší než vexillum, neslo větší látkový list se znamením kříže a sloužilo jako osobní standarta císaře. Stalo se prototypem náboženských praporů, které jsou užívány dodnes.
Podobným vývojem, i když oproti Římu poněkud opožděným, prošly symboly a standarty i u jiných národů, například Keltů nebo anglosaských kmenů. Jako nejdůležitější forma se v průběhu 1. tisíciletí prosadily skutečné látkové prapory, které vynikaly nad bývalé vexilologické objekty svou lehkostí a s ní související praktičností a předčily je i esteticky. Na jejich přijetí měly vliv středněvýchodní standarty a dálněvýchodní prapory, u kterých byl list připojen z boku. V Evropě jeden z prvních látkových praporů v dnešním slova smyslu používal údajně v 5. století vůdce Hunů Attila.
Jak už jsem uvedl, zásadním impulsem pro rozvoj praporů a vlajek byly křížové výpravy, a důvody jejich zavedení a rychlého rozšíření byly analogické s důvody vzniku a rozšířením erbů. Asi do poloviny 14. století se list praporu prakticky nelišil od znaku a barev erbovního pána na štítě. Poté se začala objevovat snaha pole praporu zjednodušit. Na praporech se objevovaly jednodušší heroldské figury než na štítě, nebo se na prapor používaly tzv. livrejní barvy, tedy jednak barvy erbu, ale i barvy, které nosil ten který erbovní pán na oděvu, nebo na vojenské ústroji. Nakonec se vývoj praporů a vlajek obsahově zcela odtrhl od vývoje erbů. Teprve v 17. století se do středu praporu opět vrací buď celý erb, jeho heraldická figura či její část, nebo dokonce jen pruhy v barvě štítu.
V naší oblasti platí, že horní vodorovný nebo první svislý pruh u žerdi dostává barvu figury, další pruh nese barvu štítu a u případného třetího pruhu jsou barevně zastoupeny vedlejší heraldické prvky (zbroj, tráva). Na rozdíl od erbu, kde hlavním rozlišovacím prvkem je figura, se tedy u praporů tímto prvkem staly barvy. Co se tvarů listu praporů a vlajek týče, existovalo jich ve středověku velké množství. Důvody k tomu byly praktické, protože tvar pomáhal opět odlišovat např. jízdní jednotku od pěší, nebo odlišit jednotlivé menší jednotky, např. roty pěchoty nebo eskadrony jezdectva od sebe. Stejně tak se tvarově lišily prapory rytířů a vyšší šlechty nebo prapory církevní, cechovní či královské.
V 16. stol. se rozšířily obdélníkové prapory, upevněné užší částí k žerdi, pod nimiž původně bojovaly jednotky lancknechtů. Zásadní vliv na používání vexilologických symbolů pak mělo 18. a 19. století a v jejich rámci Velká francouzská revoluce a další zásadní společenské změny. Vlajky a prapory se staly politickými symboly národů. Teprve v této době došlo k postupné kodifikaci práv a zásad používání vexilologických objektů. Tehdy se také ustálil rozdíl mezi vlajkou a praporem: vlajka by měla reprezentovat stát, prapor potom lid a národ. Vlajka by měla mít předepsané rozměry, u praporu tato zásada striktně neplatí. Vlajka se na stožár vytahuje pomocí vlajkové šňůry, kdežto prapor je pevně připojen k žerdi. Pokud jsou vlajka a prapor rozdílné, pak je prapor vždy svou formou jednodušší. Liší se rovněž pravidla a možnosti užívání vlajky a praporu, kdy pro vlajku platí pravidla poměrně striktní, kdežto pro prapor nikoli. Tato vexilologická pravidla respektoval zákon č. 367/1990 Sb. o obcích ve svém § 5, kde byl uváděn pojem prapor. Stejný pojem užíval i zákon o obcích č. 128/2000 Sb. v §34a. Dne 8. dubna 2004 ale vešel v platnost zákon č. 216/2004 Sb., změna obecního zřízení, krajského zřízení a zřízení o hlavním městě Praze, kterým se v textu zákona č.128/2000 Sb., jakož i v textu zákonů č. 129/2000 Sb. o krajích a č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze mění ve všech případech slovo prapor na slovo vlajka. V souvislosti s platným zákonem tedy budu používat termín vlajka v rámci komunální vexilologie i já.
Vexilologie, tedy věda, zabývající se výzkumem historie praporů a vlajek, zejména historie nejnovější, je oproti heraldice vědou velmi mladou, vzniklou, respektive osamostatnivší se, až po 2. sv. válce. V 60. letech 20. století se nejprve v heraldických společnostech vydělily sekce zabývající se vlajkami a prapory a později se zcela osamostatnily v rámci nového vědního oboru. Slovo vexilologie poprvé použil dr. Whitney Smith ve svém článku ˝Flags of the Arab World˝ z roku 1959, v Čechách se termín vexilologie (tehdy ještě se dvěma l) objevil ve studii, kterou napsal J. Česák a publikoval ji v knize J. P. Kroumana Sbíráme odznaky (Praha 1969).V roce 1972 byl v Československu založen Vexilologický klub, v té době teprve desátá vexilologická organizace na světě. U jeho zrodu stáli mj. Zbyšek Svoboda a Ludvík Mucha. Hlavním vnějším projevem jeho činnosti se stal čtvrtletní zpravodaj Vexilologie, který vychází dodnes. Mimo tento zpravodaj se členové klubu podíleli na vzniku a vydání nejrůznějších odborných publikací. Klub sám se v pozdější době transformoval v Českou vexilologickou společnost. Další organizací, zabývající se vexilologií je Středisko vexilologických informací. To založil v roce 1994 v Hradci Králové ing. Petr Exner a zabývá se použitím počítačů ve vexilologii a soustřeďováním vexilologických metainformací a jejich publikací.
Městské prapory jsou u nás známy a doloženy už z doby před husitskými válkami. Účel jejich vzniku byl analogický k účelu vzniku městských erbů, šlo zřejmě o snahu o identifikaci městských vojenských jednotek. Tento význam po husitských válkách ustoupil do pozadí a na důležitosti získala dekorační a reprezentační funkce praporů a vlajek. Na nejstarších praporech a korouhvích se většinou vyskytovaly městské znaky. Později byl prapor zjednodušován v tom smyslu, že ze znaku přebíral pouze převažující barvy, nejčastěji ve formě pruhů. Provázanost městské heraldiky a vexilologie lze doložit třeba i na následujícím příkladu: Při změně znaku Hlavního města Prahy v roce 1927 došlo – kromě několika dalších změn – i k tomu, že byly změněny klenoty. Praporce staroměstských setnin nahradily vlajky erbovních měst, sjednocených v tehdejší Velké Praze. Městské vexilologické symboly se tak objevily ve znaku heraldickém.
Vznik a tvorba městských praporů a vlajek byla do značné míry činností živelnou, neřízenou žádnými přesnými pravidly. První zákon, který existenci městských vlajek zohledňoval, se váže až k roku 1936. Ani poté nebylo použití městských vlajek nijak zvlášť systematizované, praxe záležela přímo na jednotlivých městech a na tom, jakou formu vlajky a jejího užití, případně neužití, preferovala. K roku 1989 například platilo, že městská symbolika, tedy vlajky, ale i znaky, se používaly především v pohraničních oblastech Čech.
K velkému rozvoji komunální vexilologie došlo, stejně jako tomu bylo v případě komunální heraldiky, na základě zákona České národní rady č. 367/1990 Sb., který povoloval obcím užívat znak a prapor obce, a v případě, že tento znak a prapor obce nemají, si o jeho udělení zažádat. Zákon o obcích č.128/2000 Sb. pak přinesl další změnu. Stanovoval možnost získání a používání znaku a praporu nejen pro obce, ale i pro městský obvod, nebo městskou část. Dikce v současnosti platného zákona v oblasti komunální vexilologie je tedy analogická k jeho dikci v oblasti komunální heraldiky. Prozatím poslední změnou, týkající se komunální vexilologie, byl již zmíněný zákon č. 216/2004 Sb., změna obecního zřízení, krajského zřízení a zřízení o hlavním městě Praze, který změnil v zákoně č.128/2000 Sb. o obcích, slovo prapor na slovo vlajka.
Zdroje:
Jiří ČAREK, Městské znaky v českých zemích, Praha: Academia 1985.
Pavel KMOCH: Novodobá komunální heraldika v okrese Praha-východ. Bakalářská práce. Liberec, Fakulta pedagogická Technické univerzity v Liberci 2009.
TÝŽ: KMOCH, Pavel: Novodobé komunální znaky a vlajky v okrese Praha-východ. Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí 5/2015, s. 87-116.
Jarmila KREJČÍKOVÁ, Tomáš KREJČÍK, Základy heraldiky, genealogie a sfragistiky, Brno 1987.
Jiří LOUDA, Znaky československých měst, Praha: Mladá fronta 1972.
Alois PŘIBYL, Karel LIŠKA, Znaky a pečetě středočeských měst, Praha: SČNK 1976.
Václav VOJTÍŠEK, O pečetěch a erbech měst pražských i jiných českých, Praha 1928.
Registr komunálních symbolů Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky: https://rekos.psp.cz/
