Článek
Ve vojenském výcvikovém prostoru SS „Böhmen“ na Benešovsku, na území ohraničeném řekami Vltavou, Sázavou a městy Benešov a Sedlčany, se ještě před koncem války, Českým národním povstáním a vypuknutím vlny represí a násilí proti povstalcům i nezúčastněnému civilnímu obyvatelstvu odehrály dva případy hromadných vražd vězňů. Příslušníkům SS s blížící se frontou a hroutící se říší povolovaly nervy a frustraci si vybíjeli na jediných dostupných nepřátelích, v první řadě na vězních koncentračních táborů.
Hradištko, Závist, Třebsín
K první z kauz hromadných vražd došlo před polovinou dubna 1945. Na Hradištku se nacházela nevelká pobočka koncentračního tábora Flossenbürg s kapacitou asi 500 vězňů. Jednalo se především o politické vězně nejrůznějších národností. Ti byli využíváni na různé práce v rámci ženijní školy SS, ale i v zemědělství u hospodářských dvorů SS, pracovali v kamenolomu, vykládali vagóny a tahali lodě s uhlím po Vltavě. Podmínky v táboře, který z dálky vypadal jako obyčejná ubytovna pro dělníky a o jehož existenci nemělo mnoho místních tušení, byly koncem války příšerné. Nedostatek stravy, špatná hygiena, kdy v táboře nebyla tekoucí voda, dlouhé, deseti až dvanáctihodinové pracovní směny. Vězni trpěli hladem a podvýživou a byli neuvěřitelně zavšivení. Ze smetí vyhrabávali Němci zahozené zbytky zeleniny a slupky od brambor, vařili polévku z kopřiv a jedli syrové pampelišky.
SS-Oberscharführer Alfred Kuss
Na konci února byly všechny běžné práce přerušeny a vězni byli spolu s dělníky českých stavebních firem nasazeni na kopání zákopů a opevňovací práce v prostoru Třebsína a Závisti. SS-Sturmbannführer Erwin Lange byl velitelem ženijního oddílu pluku SS Germania, který procházel výcvikem v ženijní škole, a zároveň zastával funkci posádkového velitele v Hradištku. V březnu před velitelem tábora, SS-Hauptscharführerem Alfredem Kussem prohlásil, že vězně bude třeba buď odtransportovat, nebo zlikvidovat. Na konci měsíce zorganizoval provokaci, která mu měla dát záminku. Přes námitky velitele tábora nechal svým mužstvem celý tábor prohledat s tím, že vězňové určitě plánují pokus o útěk. Výsledkem prohlídky byla jedna železná trubka, několik nožů a kousek trhaviny, zřejmě z kamenolomu, u něhož ještě není jisté, jestli jej na místo nedali vojáci sami. Pravděpodobně na základě této prohlídky a Langeho vytrvalých tvrzení, že se vězni chystají k útěku nebo vzpouře, došlo ke změně v systému ostrahy pracovních komand.
SS-Sturmbannführer Erwin Lange
9. dubna ráno převzali od původních strážných, tzv. „Posten“, strážní službu nad vězni, pochodujícími několik kilometrů na opevňovací práce, vojáci ženijních jednotek, dislokovaných ve škole, tedy jednotka Erwina Langeho. Ve dnech 9.-11. dubna mladí strážní SS při pochodu na pracoviště a zpět vězně bez zjevného důvodu vyvražďovali a ani se tuto činnost nesnažili skrývat. Vyčerpaní vězni vybočovali z řady a strážní každého, kdo to udělal, na místě zastřelili s odůvodněním, že se pokusil o útěk. Někdy nechali několik vězňů lehnout na zem a prostě je postříleli výstřely do týla. Jiné vězně zastřelili přímo při práci na opevnění. Místní nacházeli těla zavražděných v příkopech podél silnice, a někteří se stali i přímými svědky střelby. Za tyto tři dny bylo zavražděno nejméně 50 lidí.
Protitankový příkop u Třebsína - linie v poli od lesa v pravé dolní části snímku, pokračující k silnici
26. dubna konečně došlo k likvidaci tábora. 21 vězňů neschopných transportu bylo údajně zavražděno smrtícími injekcemi. Zbylí byli odvedeni na nádraží do Měchenic. Tři dny marně čekali bez jídla a vody ve vagónech na transport vězňů z dalšího tábora z Vrchotových Janovic, a pak byli vlakem posláni na Prahu. Tam byli připojeni k transportu, který přijel od Litoměřic.
Olbramovice, Křešice
Koncem dubna projížděl protektorátem velký transport z koncentračního tábora Litoměřice. Ten měl cestou posbírat i politické vězně z poboček táborů Flossenbürg, Gross-Rosen a policejní věznice v Malé pevnosti Terezín. Jeho cíl není znám, mělo jím být snad Dachau, Mauthausen, nebo dokonce předání vězňů americkým jednotkám na demarkační linii. Ještě před odjezdem z Litoměřic bylo ubito či zastřeleno 79 vězňů. Vlak měl 77 vagónů, v nichž se tísnilo asi 4 500 převážně politických vězňů všech možných národností – Češi, Poláci, Rusové, Bělorusové, Rusíni, Francouzi, Belgičané, Židé, Holanďané, Italové, Slovinci i Němci. 29. dubna na nádraží v Roztokách z čekajícího transportu za pomoci místních obyvatel uteklo přes 300 vězňů, další stovky utekly v Praze-Bubnech, kde se mělo tímto způsobem zachránit kolem 1000 lidí.
V Praze se tedy k transportu připojil i výše zmiňovaný transport vězňů ze zrušeného tábora Hradištko. Vlak vyrazil dál na jih, ale u Olbramovic byl 1. května ve čtyři ráno zastaven. Vězňové pod dojmem zmatků minulých dnů vyskakovali z vagónů a hledali v okolí něco k jídlu. Strážní SS z místního nádraží ale okamžitě tři z nich zastřelili. Vlak byl poté odsunut na kolej místní dráhy pod obec Křešice, kde k němu byly konečně připojeny vagóny s vězni z Vrchotových Janovic. Transport sestával v tuto chvíli už z 96 vagónů a bylo v něm něco přes 3500 vězňů. Zásobování nebylo žádné, lidé bez jídla a vody po desítkách umírali a vězni dostali opět od strážných Wehrmachtu, kteří transport doprovázeli, povolení opatřovat si potraviny od místních obyvatel.
Friedrich Wilhelm Graun, druhý zleva
V tuto chvíli projížděl Křešicemi velitel jednotky SS ve Voticích, SS-Hauptsturmführer Friedrich Wilhelm Graun s manželkou Margaretou a s jeho zástupcem, SS-Obersturmführerem Bruno Galkem. Graun byl veterán východní fronty, kde přišel o nohu ve stehně a nosil protézu. Tu později při následném útěku z Benešovska údajně zapomněl doma ve Voticích. Při spatření vězňů, pohybujících se po obci, Graun povolal četu SS z Votic a vydal jí rozkaz na vězně střílet, a sám se i s pobočníkem a manželkou ke střelbě připojil. Počet obětí není znám přesně, přímo v Křešicích jich mělo být 27. Od té chvíle byl transport hlídán vojáky SS, nicméně vězni mohli být s povolením benešovského Gestapa zásobováni jídlem, dovezeným místními obyvateli. Až do 5. května se tak dělo, pak Graun prohlásil zásobování za provokaci a zakázal jej s tím, že transport odjíždí.
6. května dal velitel janovické posádky, SS-Sturmbannführer Franz Sinn, velitel protitankové školy samohybných děl a v této době již i velitel protitankového oddílu „Wallenstein“, transportu rozkaz k návratu do Olbramovic a k odjezdu na jih. Graun v Olbramovicích ale jeho rozkaz zrušil, vlak zadržel a nechal jej střežit četou mladých vojáků SS z Votic. Sinn se o tom dozvěděl, přijel do Olbramovic a nařídil okamžité seřazení transportu a odjezd do Českých Budějovic. Řazení trvalo až do tmy, ale potom opět přijel Graun s jednotkou, nechal na nástupišti rozestavět kulomety a vydal rozkaz k zahájení střelby na vagóny. Sám se i s manželkou střelby opět aktivně zúčastnil. Následně pod trestem smrti zakázal transportu odjezd a nařídil jeho přísné střežení. Celkový počet mrtvých tohoto masakru není znám, nicméně nalezeno bylo mezi Křešicemi, Olbramovicemi a dále po trati dohromady nejméně 82 zastřelených vězňů. Logiku Graunova jednání je velmi těžké pochopit. Teprve na rozkaz vyšších míst transport odjel den nato. O den později, 8. května, byl transport osvobozen železničáři, povstalci a vlasovci u zastávky Výheň u Velešína. Během cesty a těsně po ní zemřelo okolo 200 vězňů transportu.
Vyšetřování a tresty
Po válce byly obě kauzy samozřejmě vyšetřovány. Vzhledem k tomu, že stejně jako v jiných případech někteří pachatelé těchto zločinů nebyli v poválečných letech k nalezení, vyšetřování bylo pak obnoveno v rámci vlny revizí nevyřešených případů válečných zločinů v polovině šedesátých let.
Velitel koncentračního tábora v Hradištku, Alfred Kuss, byl zajat Američany. Jeho identita byla udána, v únoru 1947 byl vydán do ČSR a vyšetřován ve věci vražd. Vypovídal, že podléhal v prvé řadě velitelství cvičiště, tedy SS-Brigadeführerovi Alfredu Karraschovi, a rozkazy ohledně chodu tábora dostával prostřednictvím jeho zástupce, SS-Sturmbannführera Otto Haupricha. Rozkazy k práci vězňů vydával prostřednictvím svých podřízených velitel ženijní školy, SS-Oberführer Emil Klein. Za vraždy činil Kuss odpovědným výhradně Erwina Langeho, velitele strážního oddílu. V září 1948 byl Kuss odsouzen na doživotí za členství v SS a za to, že vraždám vězňů nezabránil. Účast na vraždách mu prokázána nebyla. Po snížení trestu na 25 let byl nakonec v roce 1956, jako většina retribučních vězňů, propuštěn a vysídlen do Německa.
Emil Klein byl po válce vydán do ČSR a odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody. Oficiálně za členství v SS, fakticky proto, že jako velitel ženijní školy a člověk, který nařídil ukrytí tzv. Frankova archivu byl státními orgány podezříván, že má vědomost o dalších úkrytech v prostoru cvičiště. Ty měly skrývat především tajné zbraně nebo nové zbrojní technologie. Časem se k těmto pověstem nabalily i báchorky zmiňující bájný Štěchovický poklad – snad umělecká díla nebo zlaté rezervy říšské banky. Nicméně vraždy vězňů v rozsudku nefigurovaly a podle některých svědectví byl Klein naopak tím, kdo se jim snažil zabránit a sjednat pořádek. To se mu, vzhledem k tomu, že po třech dnech vraždění ustalo, možná i podařilo. Nehledě na to byl Klein propuštěn až v roce 1964.
Emil Klein po pěti letech samovazby ve sklepení Ministerstva vnitra
Vyšetřování tedy jasně ukázalo na Langeho jakožto na iniciátora a hlavního pachatele. Třebaže byl během Pražského povstání údajně vězněn československými orgány, povedlo se mu uprchnout do amerického zajetí. Podle oznámení z března 1948 se měl nacházet v internačním táboře v Dachau, ale než mohlo dojít k jeho zajištění a vydání, Lange zmizel.
Langeho stíhání bylo obnoveno v roce 1965. Československé orgány odeslaly tzv. pamětní spis do Centra pro stíhání válečných zločinců Ludwigsburgu. Lange byl skutečně nalezen, ale vypovídal v tom smyslu, že se zločinem nemá nic společného, v táboře nikdy nebyl, střelbu slyšel, ale neví, jestli střílel někdo z jeho podřízených. Údajně jen zaslechl, že někteří vězni byli zastřeleni na útěku. I jiní svědci v SRN už vypovídali rozdílně od výslechů v poválečné době v Československu. Kuss prohlásil, že skutečnost, že původcem vražd byl Lange, se pouze od někoho doslechl. Klein vůbec nevěděl, kdo by mohl dát pokyn ke střelbě do vězňů. Žádný z bývalých vězňů nebyl přirozeně schopen Langeho označit jako původce rozkazu ke střelbě. Langeho stíhání bylo, jako v drtivé většině podobných případů vyšetřování v šedesátých letech, nakonec v květnu 1969 pro nedostatek důkazů zastaveno.
SS-Sturmbannführer Erwin Lange
I případ vražd desítek vězňů v Olbramovicích byl po válce vyšetřován. Všichni aktéři stačili z amerického zajetí zmizet dřív, než došlo k jejich dohledání a vyřízení formalit pro vydání do ČSR. Stejně jako v jiných případech bylo vyšetřování obnoveno koncem 60. let a v létě 1971 byl orgánům SRN předán pamětní spis. Všechno dopadlo tak jako obvykle. Spáchání zločinu bylo prokázáno, stejně jako podíl jednotek SS na něm, ale kdo k němu dal povel nebylo možné bezpečně zjistit. Přímí svědci vydání rozkazu samozřejmě neexistovali. Graun prohlašoval, že na místě buď nebyl, nebo sice byl, ale k ničemu povel nedal a naopak se snažil střílející vojáky zastavit. Graunová určitě věděla, že na nikoho nestřílela. A Galke řekl, že ač se v souladu s rozkazem na místě nacházet měl, čistě náhodou tam zrovna v ty dny nebyl. Galke ještě během vyšetřování v únoru 1975 zemřel. Graun se nakonec snažil svalit odpovědnost za střelbu na v té době nezvěstného Sinna, který se měl snad nacházet ve Spojených Státech. Celý případ skončil pro nedostatek důkazů zastavením v prosinci 1976.
Friedrich Wilhelm Graun, první zprava
Podobný průběh vyšetřování německých orgánů na přelomu 60. a 70.let byl, jak je zřejmé z výše popsaných případů, bohužel velmi typický. Nelze ho ovšem asi hodnotit jen jako pouhou snahu nepotrestat viníky, ale spíš jako potřebu civilní justice exaktně prokázat vinu explicitními důkazy. I taková byla realita po skončení retribucí, kdy stačilo pro odsouzení mnohem méně.
Zdroje:
KMOCH, Pavel: Konec pánů Benešovska. SS-Stadt Böhmen, Ortsgruppe der NSDAP Beneschau, Wallenstein a ti druzí. Academia, Praha 2021
