Článek
Dnes je tomu 83 let, kdy dva vojáci ve 2.24 vyskočili z letounu Halifax Mk II/1a, sériového čísla L 9613 s trupovým označením NF-V ze stavu 138. perutě speciálních operací, který odstartoval z britského letiště Tangmere ve 22.00 večer 28. prosince 1941.
Pod kabinou nesl moto „Tentando superabimus“, odvahou zvítězíme. Na jeho palubě bylo, kromě dispečera, škpt. Jaroslava Šustra a osmi členů britské posádky pod velením kanadského pilota F/lt. Ronalda C. Hockeye, i sedm mužů výsadků Anthropoid, Silver A a Silver B. Původně měl letoun vysadit jen výsadek Silver A, ale vzápětí si v zájmu využití letu Angličané vyžádali ještě další dvě připravené skupiny. Pro Silver A to byla už třetí jízda, ale do budoucna mělo být hůř – jeden z výsadků letěl díky počasí na místě vysazení zbytečně dokonce osmkrát. Vojákům tekly nervy, někteří čekali na vysazení dlouhé měsíce, během kterých se z konspiračních důvodů nesměli potkat se členy z jiných čekajících výsadků. Lidi, se kterými absolvovali útočný nebo výsadkový kurs, ovšem samozřejmě znali…
Letoun byl v 00.42 nad Darmstadtem napaden nočním stíhačem, ale podařilo se mu uniknout. V 1.32 přeletěl Bayreuth a ve 2.12 se dostal do palby flaku. Nejednalo se ale, jak se domnívala posádka, o palbu ochrany plzeňské Škodovky, ale o protivzdušnou obranu předměstí Prahy. Při střelbě bylo protiletadlovými kanóny vypáleno 98 nábojů. Vzápětí letoun přeletěl hlavní město a pokračoval na východ. Nad územím protektorátu vál severozápadní vítr, bylo mlhavo a z nízkých mraků se místy sypal sníh.
Muži výsadků Silver A a Anthropoid byli podle záznamu ale v nejlepší kondici, z Anthropoidu byl vysazovačem, škpt. Šustrem, jako „znatelně lepší“ hodnocen Gabčík. Členové Silver B se zdáli být silně deprimovaní, rt. Zemek utrousil pár temných poznámek: „Tak oni to myslí doopravdy… To je štěstí že jdu, jinak bych to všechno rozházel…“. Seskok nicméně i tento výsadek provedl nakonec bez zaváhání.
Letoun klesl na hladinu 270 metrů (900 stop), zpomalil na rychlost necelých 200km/h (120m/h) a 29. prosince 1941 ve 2.24 (3.24 protektorátního letního času, který v tu dobu platil nepřetržitě od 1. dubna 1940 do 4. října 1942), vyskočili první dva pasažéři, výsadek Anthropoid. Místo na bývalé polní letiště Borek, dva kilometry od Cerhovic, byli shozeni u Nehvizd východně od Prahy. Navigační omyl, který byl pro výsadky naprosto typický. Ve 2.37 vyskočil výsadek Silver A, ve 2.56 pak Silver B a letoun se otočil zpět na západ. Cestou zpět do Británie se ještě třikrát potýkal s protiletadlovou palbou a na letišti v Tangmere přistál po deseti hodinách a čtrnácti minutách letu ráno v 8.19. Heydrichovi zbývalo bez dvou dnů pět měsíců do nečekaného setkání.
Dnes chci psát o tom, co se těm vojákům honilo hlavou, s čím do toho šli, co očekávali a co nečekali. A začněme hned u vysazení. Například škpt. Šustr nebyl příliš pozitivní postavou. Parašutista Čestmír Šikola vzpomínal, že Šustr parašutistům odmítal nakoupit z vojenských fondů potřebné hodinky: „Kdepak, holoubkové, ze mě nic nevymámíte, kde bych na to taky bral.“ Po rozhovoru s anglickým velitelem výcvikové školy pak popuzeně prohlásil: „Samozřejmě jsme o tom hovořili. Velitel školy řekl, že ty hodinky opravdu potřebujete. Jenže já vám naseru.“
Karel Paleček, bývalý velitel Zvláštní skupiny D, která měla na starost výběr a výcvik parašutistů, se o Šustrovi při poválečných výsleších na StB vyjádřil, že „…v tu dobu žil velmi nad poměry. Pil, jak se proslýchalo, a hodně nezřízeně, přitom udržoval řadu dámských známostí. Šuškalo se, že manipuloval s pokladnou v různém vyúčtování, které bylo těžko kontrolovatelné a že zaúčtovával i věci, které dostal zdarma… Tyto věci prý vykázal jako nakoupené a peněz použil pro sebe.“
Pro členy výsadků nebyla taková osoba samozřejmě tím, čím být měla – kotvou, otcem, patronem a tím posledním spolehlivým elementem, který vidí při skoku do neznámé tmy. Paleček se nakonec Šustra zbavil, jeho pozici zastal např. Rudolf Hrubec, sám aktivní parašutista a výcvikář výsadků, který bohužel později zahynul v Itálii při nehodě letounu jako člen výsadku Silica North.
Vyskočili do tmy, kterou prosvětloval jenom odraz měsíčního světla na sněhovém poprašku pod nimi. Vyskočili i do neznámé informační tmy protektorátu, o kterém věděli jen to, co jim řekli nadřízení. A ti se, zabetonovaní ve své sebejistotě, fatálně pletli. Viliam Gerik, člen výsadku Zinc z března 1942, který se nakonec přihlásil Gestapu a po válce byl za zradu popraven, ve své obhajovací řeči před MLS prohlásil, „…že se mu v Londýně říkalo, že Češi jsou zborovští hrdinové, že všude nalezne rychlou a vydatnou pomoc a zatím následovalo zklamání.“
Mnozí hledali kontakty, které jim zpravodajci dali, jen proto, aby zjistili, že dotyčný je již drahnou dobu popraven, nebo dlí v koncentračním táboře. I Rudolf Hrubec opakovaně posílal výsadky na adresu svých příbuzných, ale oni byli již více než rok po smrti. Abychom ale byli spravedliví, zpravodajci neměli na podzim 1941 příliš velkou možnost získat aktuální informace o tom, co se v protektorátu děje. Neměli ponětí o nových dokladech, které okupační režim zavedl, o policejních přihláškách, pracovních knížkách, uhelných knížkách, potravinových lístcích a minimální možnosti jejich získání na černém trhu, o rozsahu masakru, který v odbojových sítích stačilo gestapo napáchat, ani o míře profízlování celé společnosti, která většinově rezignovala. Vlna uprchlíků do zahraničí, silná v roce 1939 a ještě počátkem roku 1940, dávno vyschla a ztráta spojení s domácím odbojem byla jedním z důvodů, proč byli výsadkáři do vlasti vůbec vysíláni.
Nebyli to hrdinové od narození. Podle pramenů leckdy obyčejní, zlobiví kluci. Kubišův školní výkaz z roku 1922, tedy ze třetí třídy, přináší kromě průměrného prospěchu i svědectví o tom, že údajně: „Spolužáky mezi vyučováním bije a škrtí. Drzý. Válel kameny ze stráně.“ I Gabčík byl současníky hodnocen jako pruďas, chlápek, který si nebere servítky, umí se bavit a nedá se v tom ničím zastavit. V pramenech je zaznamenán incident v restauraci v Anglii, kdy se Gabčík spolu s Karlem Čurdou připletli do jakési strkanice s příslušníkem polního četnictva a Gabčík byl údajně tím, kdo se situaci rozhodl v podnapilém stavu řešit tasením pistole, kterou nabízel Čurdovi k vyřešení sporu. Nepříliš chytrý a samostatný, ale poslouchá rozkazy do posledního písmene. Ale v životě měli mnohokrát kliku. Patřili k prvním, kteří utekli z vykastrované a okupované republiky s myšlenkou, že budou bojovat proti uchvatitelům. Prošli československou jednotkou v Polsku, Cizineckou legií i nasazením na francouzské frontě v rámci našich zahraničních jednotek. A na poslední chvíli se jim podařilo dostat se z poražené Francie do Británie. A to platí i pro Čurdu, který ovšem v jednom momentě přehodil výhybku.
Na sklonku léta 1941, v době, kdy bylo Německo v Evropě vojensky naprosto dominantním a okupace českých zemí se zdála být zcela zvládnutá, působil protektorát jako země, která se podvolila a proti okupaci se nijak zásadně nevymezuje. Do té doby dosáhlo gestapo v akcích proti odboji zásadních úspěchů, završených nástupem pragmatického Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Heydrich nechal obratem popravit do té doby zatčené vysoké představitele Obrany národa a dalších odbojových organizací a zatknout a odsoudit k smrti předsedu vlády, generála Eliáše. Žádný ozbrojený odpor se nekonal, většina odbojových organizací byla rozbita a ti, kteří zbyli, neměli, čím by se bránili. Tehdy tedy pojal československý západní odboj úmysl provést útok na některého z okupačních či kolaboračních činitelů, který měli vykonat dva muži se speciálním výcvikem. Vedle velitele, rotmistra Josefa Gabčíka, byl původním druhým členem útočného výsadku Anthropoid rotný Karel Svoboda.
Výsadek Anthropoid (v původním složení) byl úkolem atentátu, ještě bez konečné konkretizace cíle (jako objekt útoku byl označen K. H. Frank nebo Heydrich), pověřen 3. října 1941 po 15.10 na schůzce s plk. Moravcem, pplk. Bartíkem, mjr. Palečkem a mjr. Krčkem s tím, že toto zadání se shoduje i s názorem „našich vedoucích osob“ – což nepochybně znamená především exilového prezidenta Beneše. Kdo nakonec ukázal přímo na Heydricha není z pramenů zřejmé, zaznamenáno to nikde není a ani po válce se k této myšlence nikdo nehlásil, ale logika nás vede k plk. Moravcoví. K útoku mělo dokonce symbolicky –a z časových důvodů naprosto neproveditelně –dojít už v den výročí vzniku republiky, 28. října. Za dva dny po udělení zadání oběma členům výsadku, 5. října, se ale Svoboda při nočním nácviku seskoků z upoutaného balónu zranil na hlavě.
7. října byl Svoboda stále ve stavu nemocných s tím, že následkem špatného dopadu údajně necítí celé tělo, hlavně záda. Pplk. Paleček si do deníku poznamenal, že „…asi se mu do toho nechce“. Svoboda z nasazení ale nezběhl, jak ho snad Paleček podezíral. Byl vysazen v září 1944 jako člen výsadku Wolfram, záhy ovšem padl do rukou Gestapa. Jeho rodiče, manželka a další příbuzní byli zastřeleni za heydrichiády, jeho dvouletý syn byl ušetřen. Svoboda sám se dožil konce války v koncentračním táboře Flossenbürg.
Plk. Moravec o tři dny později jako jeho náhradníka, údajně na Gabčíkův návrh, tedy zařadil do výsadku rotmistra Jana Kubiše. To byla první zásadní klika výsadku. Sešli se v něm totiž dva kamarádi, kteří se na sebe mohli spolehnout, a věděli to. Pro jiné výsadky to vůbec nebylo pravidlo. Sestavovali je nadřízení, samozřejmě s ohledem na jejich funkčnost, ale často se stávalo, že už při čekání na operaci některý ze členů „nezapadl“ a musel být vyměněn, nebo že si členové výsadku stěžovali na naprosto zbytečné a nesmyslné „gumování“ ze strany velitele.
Operace Anthropoid byla připravována ve velkém spěchu, původní navrhovaný, třebaže zcela nerealistický termín vysazení výsadku, byl 8. - 11. října. Podle zprávy SOE „Detailed report on Operation Anthropoid“ ze 30. května 1942 padlo konečné rozhodnutí o útoku a jeho cíli 10. října 1941, kdy operace dostala kategorizaci „planned“ (plánovaná). Jako datum seznámení obou účastníků s konkrétním plánem na dokumentech figuruje 20. říjen, a Gabčík s Kubišem jsou od toho dne vedeni jako „recruited“ (odvedení nebo najatí pro danou operaci). Následovalo několik dní speciálního výcviku. Jeden den byl instruktorem kpt. Fairbairn na Station XVII, jeden den major Clarke tamtéž. Dalších šest dní cvičili oba vojáky kapitáni Sykes a Bush ve skotském Arisaigu. Během výcviku proběhlo množství debat mezi oběma vybranými vojáky, důstojníky České sekce SOE a majorem Clarkem o nejrůznějších variantách útoku.
Gabčík s Kubišem podepsali písemný závazek k operaci (v němž se ovšem nemluví o atentátu, ale pouze vágně o „nějaké sabotážní nebo teroristické akci“, dne 1. prosince 1941: „Můj úkol tkví v zásadě v tom, že společně s jiným příslušníkem československé armády odletím do vlasti, abych v čase, na místě a v situaci, která se podle našeho zjištění na místě a za daných okolností bude zdát nejvýhodnější, provedl nějakou sabotážní, nebo teroristickou akci, tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé republiky. Učiním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“.
Ani zde není konkrétní cíl akce nijak specifikován. Oba už ale nepochybně věděli, s kým budou mít tu čest a byli odhodlaní úkol provést za každou cenu. Kubiš si v té době zapsal jednoznačnou větu: „Nezastaví mne ani to nejhorší.“
Termín teroristická akce je nutno brát v kontextu doby. Slovo terorismus nemělo v roce 1942 tentýž význam jaký má dnes, po půl století celosvětových zkušeností s teroristickými aktivitami, zaměřenými především plošně proti nezainteresovaným civilním obětem a majícími za účel vzbudit teror, čili strach. Teroristická akce, jak byla chápána v té době, znamenala prostě nějakou sabotáž velkého rozsahu, nebo politicky motivovaný násilný útok na nepřátelského činitele, provedený skupinou agentů metodami gerilového boje, který měl mít za výsledek ovlivnění domácí i zahraniční veřejnosti i politických činitelů, a který měl přinést především politický zisk. Tedy jedním slovem atentát.
Výsadek měl vlastně pořád kliku. Seskočil úplně jinde, než bylo plánováno. Nehledě na to se v podstatě okamžitě díky šťastné náhodě nakontaktoval na lidi, kteří mu pomohli, napojili jej na sokolskou odbojovou síť, ukryli a později odvezli operační materiál. Vlastenci mu poskytli ubytování, jídlo, doklady, kontakty a především informace. Bez pomoci desítek, s jejich rodinami vlastně stovek obyčejných lidí, by neměl výsadek na splnění úkolu sebemenší šanci. Neměl by šanci vůbec na nic, a jako mnohé další výsadky by mohl skončit během několika dní ve spárech vůbec ne hloupých úředníků gestapa. Výsadek Anthropoid měl ale díky odboji výborné podmínky na pětiměsíční přípravu útoku, o kterém si teoretici kolem plk. Moravce naivně mysleli, že se dá provést ad hoc za pár dní.
Při útoku samotném měli kliku největší. Útok neproběhl, jak podle výcviku proběhnout měl. První bomba, potom samopal. Objekt viděli pozdě, nervy pracovaly. A samopal nakonec zřejmě selhal. Ale oni trochu také, ze zcela pochopitelných důvodů. Nedobili zraněného zastupujícího protektora pistolemi, jak byli vycvičeni. Místo toho začali utíkat a pistolemi si klestili cestu. Do akce šli s tím, že ji nepřežijí, ale život se nechce jen tak vzdát. A měli kliku. Utekli oba, a měli další obrovskou kliku: Protektor, velmi schopný a všeho schopný psychopat, z dnes již nevyjasnitelné zdravotní příčiny nakonec zemřel. Obrovský úkol splnili, a detaily jsou dnes snad důležité jen pro nás, historiky a podobně postižené…
Zdroje:
ČERNOHORSKÁ, Helena: Rudolf Hrubec. Bylo nebylo, Praha 2024
KMOCH, Pavel: Operace Anthropoid: Epilog.Academia, Praha 2018
PANNWITZ, Heinz: Atentát na Heydricha. Překlad, průvodní text a ed.: BERTON, Stanislav. Roseville 1986
ŠUSTEK, Vojtěch: Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Svazek 1. Praha: 2012
Edice dokumentů. Operace Anthropoid. Ročenka 2012. Vojenský historický archiv. Praha 2013
