Žena ve středověku

Právní postavení žen

Pro nepoučeného čtenáře je hotovou věcí, že žena středověku to neměla jednoduché, že byla upozaděnou osobností bez velkého vlivu, která hrála v patriarchální společnosti druhořadou roli. Skutečnost je překvapivě poněkud jiná. Klišé utlačené středověké ženy-manželky, manželova doplňku bez vlastních ambicí, schopností a možností prostě neplatí. Druhořadou roli žena jistě povětšinou hrála v době římské, v keltské či germánské společnosti. V římském právu žena v podstatě neexistovala, spadala do kompetence domu, kde rozhoduje muž – otec nebo manžel, a toto postavení ji stavělo právně na roveň otroků. Podobně na tom byly v době římské i děti, u nich to ovšem platí i hluboko do novověku.

Je jen málo žen, které hrály v antice nějakou významnější roli, a ani o nich toho příliš nevíme. S nástupem christianizace ale došlo k postupné změně, postavení žen se začalo zlepšovat a jejich role nabyla na důležitosti. Vrcholu na dlouhou dobu toto postavení dosáhlo v období od 10. do konce 13. století. Ženy v té době dosáhly nebývalé míry samostatnosti, hrály významnou roli v politickém, hospodářském, kulturním a náboženském životě. Byly nejen manželkami, řeholnicemi nebo paními domu, ale ve vyšší společnosti i předmětem zbožňování v kurtoazní poezii (kurtoazie=slušnost, zdvořilost, dvornost).

Ženy a křesťanství

Ženy hrály významnou aktivní roli při šíření evangelia. Svou roli měly nejen jako řeholnice. V mnoha zemích se staly hlasatelkami katolicismu přímo královny nebo panovnice jiného druhu – tak tomu bylo v Itálii, Španělsku, Galii, Anglii nebo třeba v Kyjevském knížectví. Křesťanství samo o sobě je teoreticky velmi rovnostářské, co se vztahu mezi pohlavími týče, a to muselo být v právní a společenské situaci, ve které se ženy v počátcích křesťanství nacházely, pro ně velmi lákavé. Je zajímavé, že z druhého a třetího století našeho letopočtu je známo mnohem více světic než světců, a vyplývá z toho, že ženy všeobecně se o novou církev velmi zajímaly a zasazovaly se o ni. Nová církev se na druhou stranu intenzivně zajímala o ně. Nabízí se ovšem otázka, jestli to, že mezi šířením evangelia a ženským prvkem je taková jasná souvislost není něco víc než pouhá shoda okolností.

Jako první významnou ženu staršího období lze uvést Klotildu (Chrodechildu), franskou královnu, manželku krále Chlodvíka I. Zasloužila se mimo jiné o to, že přiměla svého manžela k přijetí katolického křtu, a tím vlastně k položení prvního milníku francouzských dějin. Katolictví, které křtem Chlodvík přijal, patřila budoucnost. Okolní národy – Ostrogóti, Vizigóti, Vandalové a Burgundi – vyznávali sice také křesťanskou víru, tou bylo ovšem ariánství. To se od katolictví lišilo tím, že neuznávalo trojjedinost boha, a tudíž Kristovo božství, ale pouze jeho poslání od Boha. Z dnešního hlediska se to možná zdá nedůležité, ale v tehdejší době byl tento rozdíl teologickou otázkou maximálního významu, a pro katolíky byli ariáni heretiky.

Svět řeholnic, rozvíjející se v této době, byl světem čistě ženským. Zprvu pro řeholní řády ani neplatila přísná klauzura, tedy povinnost zdržovat se pouze ve zdech kláštera, a řeholní život se tedy od laického v míře svobody příliš nelišil. Ženy jsou s řeholními řády spjaty nejen v tom smyslu, že do nich vstupovaly, ale i ve smyslu tom, že je, pokud toho byly ekonomicky schopny, finančně štědře podporovaly.

Velmi emancipované bylo třeba opatství ve Fontevrault a Frontevraultský řád, založený v roce 1096 Robertem z Arbrisselu. Abatyšemi tohoto řádu se mohly stát nikoli panny, ale ženy, které už byly vdané, většinou tedy vdovy. Mezi členkami tohoto řádu bylo mnoho významných osobností jejich doby, jako třeba Petronila z Cheminllé, Bertrada z Montfortu, Ermengarda nebo královna Eleonora Akvitánská, matka Richarda Lví srdce. Všechny tyto ženy měly za sebou značné životní zkušenosti, nevstupovaly tedy do řádu jako někdo, kdo o skutečném životě neví v podstatě nic. U mnoha z těchto žen je důležitá nejen jejich hluboká osobnost, ale velmi překvapivá je i značná míra osobní moci, kterou disponovaly.

Ženy a vzdělanost

Ženy v této době už byly často nejen objekty, ale i cílovou skupinou a mnohdy i autorkami literatury. Zmiňme např. u nás téměř neznámou Dhuodu, autorku nejstaršího pojednání o výchově, nazvaného Příručka pro mého syna z let 841-843. Kniha, obsahující různá mravní ponaučení a rady do života, je prokládána mnohými příklady a podobenstvími, a samozřejmě se velmi často odvolává na Bibli a křesťanství vůbec.

Mnohé další ženy psaly a mnohé i opisovaly knihy stávající, ať už jako řeholnice, nebo jako laičky, což samo o sobě svědčí přinejmenším o tom, že mnohé ženy té doby byly gramotné – a to není málo. Mnoho děl bylo také psáno nejen o ženách, ale přímo pro ženy. Régine Pernoudová dokonce na základě této skutečnosti spekuluje, že v té době pravděpodobně četlo knihy více žen než mužů.

Co se týče faktu, kde získávaly ženy – ale i muži – vzdělání, bylo to, kromě nemnohých případů, kdy si mohla rodina dovolit vychovatele či vychovatelku, převážně v klášterech. Až do 14. století nebyl činěn rozdíl ve vzdělání mezi chlapci a dívkami. Tuto diferenciaci přinesl až vrcholný středověk. Prostí lidé pak měli rudimentální vzdělání, předávané kázáními a písněmi, a samozřejmě většina z nich byla negramotná.

Postavení ženy

Základní společenskou funkcí ženy té doby bylo být „paní domu“. To ale neznamenalo, že by žena byla služkou muže, ba právě naopak. Žena byla v domě skutečnou vládkyní, a přihlédneme-li k tomu, že většina archeologických nálezů se týká právě domu a jeho vybavení a uvědomíme-li si, že žena byla vládkyní domu, nezbývá než konstatovat, že to byla žena, a ne muž, kdo byl středem tehdejší společnosti.

Venkovský život nebyl, navzdory našim představám, že blahobyt se nutně pojí jen s industrializací, nijak nuzný a zaostalý. V našich zeměpisných šířkách to tak zjevné není, ale třeba právě ve Francii se dodnes nachází v „chudých a nuzných“ vesnicích velké množství románských kostelů a kostelíků nebo jejich pozůstatků, většinou vysoké umělecké úrovně. Ženám také usnadnilo život mnoho vynálezů a technologických zlepšení, ať už je to třeba jen zdánlivě obyčejný komín, mlýn či koňský chomout. Takové vynálezy nejen že zjednodušily a ulehčily práci, ale třeba v případě komína měly zásadní vliv na zdraví žen, zdržujících se po velkou část dne u kuchyňského ohně.

Ženskost, láska a manželství

Samostatnou kapitolou je samozřejmě ženskost, tedy to, jak se ženy krášlily, jaké prostředky používaly a co nosily na sobě. Ženskost se ale vyjadřovala i obrazně, na pečetích, miniaturách a obrazech, kdy bylo velmi důležité gesto. Na nich lze i vysledovat archetyp ženské krásy, který tato doba uctívala. K ženskosti se samozřejmě pojí i otázka lásky a citů vůbec. Stejně jako dnes, i tenkrát lásku ženy prožívaly, a dalo by se snad říci, že velmi sofistikovaně. Ženy láskou žily a rozuměly jí. Veškerá iniciativa v lásce náležela ženě, a muži zbyla jen naléhavost. Žena klade překážky a zadává úkoly, které muž, snažící se dokázat svůj cit, bez reptání plní. V tomto smyslu působí muž jako bezhlavý, žena naopak jako ta, která ví a zná a dovede si s tím poradit. Tak tomu ostatně je, podle mého názoru, i dnes…

S touto otázkou souvisí i problematika společenského života žen, tedy manželství. Pro historii ženy je velmi významné křesťanské pojetí manželství, neboť ustanovilo již zmíněnou rovnost. V jeho pojetí již nebyla žena mužovým majetkem a přívažkem, ale existovala pro něj, stejně jako muž existoval pro ženu. Podle křesťanské nauky si byly obě bytosti rovny a obě měly rovná práva i povinnosti. To bylo po pojetí, daném římským právem, zcela přelomové. Katolická církev nebyla v té době ani tak vyhraněná vůči rozvodu, jak tomu bylo později, jako spíše proti incestu, proti kterému ostře vystupovala a pro jehož určení vydávala pravidla. Pravidla ostatně platila jak pro svatbu, tak pro manželství samé.

Povolání žen

Podmínky a život venkovanek a žen z měst byly samozřejmě rozdílné. Ze soupisů obyvatel pro daňové účely nebo diplomatářů vysvítá mnoho zajímavých skutečností – nejen povolání žen, ale i jejich rodinné a finanční poměry. Rozdíl mezi městem a vesnicí nebyl ale ani zdaleka takový, jak ho chápeme dnes a jakým dnes skutečně je. Neexistovala velká města, neexistoval průmysl. Ve městech se v podstatě stále žilo venkovským životem, až na drobné odchylky, kterými byla třeba povolání, která se na vesnici pro nedostatek příležitostí nevyskytovala.

Škála profesí, přístupných ženám, byla v době vlastního feudalismu, tedy do 14. století a příležitostně i později mnohem širší, než bychom předpokládali, a rozhodně mnohem širší než třeba ve století devatenáctém. Nejedná se jen o povolání typicky ženská, jako třeba v potravinářství a stravování nebo oděvních a vůbec textilních oborech, ale i o obchod, různé specializované výroby, ale někdy i o povolání zdánlivě čistě mužská. Ženy byly zbrojnice, podkovářky, kotlařky. K výčtu „povolání“ je třeba zařadit i zřejmé, nicméně reálné kuriozity, kdy ženy působily jako agentky nebo vyzvědačky. Ženy byly prostě přítomné všude, ať už tím, že se podílely na živnosti svého manžela, nebo i tím, že provozovaly živnost samostatně.

Jediná podstatnější nerovnost mezi životem na venkově a ve městě spočívala v tom, že na venkově bylo zcela běžné, že ženy zastávaly správní funkce, nebo dokonce skládaly nebo přijímaly lenní přísahu a uplatňovaly tutéž moc, jako muži. Ve městech bylo oproti tomu téměř nemyslitelné, aby byla žena v nějaké veřejné nebo hospodářské funkci. Pro tuto diferenci existuje několik teorií, ale žádné uspokojivé vysvětlení. Snad právě v podmínkách a možnostech, které měla žena ve městě, je zárodek následující diferenciace mezi pohlavími, kterou ještě umocnil návrat k římskému právu. To je příznivé pro obchodníky (většinové obyvatele měst), na rozdíl od práva feudálního, které je nakloněno spíše obyvatelům venkova. O příznivosti římského práva vůči ženám už ostatně řeč byla.

Ženy a politika

Žena je ve výkonu moci svébytná, nesnaží se kopírovat mužské stereotypy, a naopak do politiky často vnáší pozitivní ženské prvky, jako pozornost k ostatním, neagresivitu a ženský přístup. Stran politické moci žen můžeme zmínit třeba hraběnku Adélu z Blois, Chartres a Meux, dceru Viléma Dobyvatele a manželku Štěpána z Blois, která úspěšně spravovala panství v době účasti jejího manžela na křížových výpravách a po jeho smrti jako regentka za své nezletilé syny. Byla nejen laskavá, ale i vzdělaná, měla intelektuální i umělecké záliby a stýkala se s množstvím učenců i umělců. Ženy ani v následujících staletích přímou politickou moc zcela neztratily. Jako příklad stačí uvést třeba českou královnu a rakouskou arcivévodkyni Marii Terezii, britskou královnu Viktorii nebo ruskou carevnu Kateřinu Velikou.

Kromě otevřené politické moci samozřejmě mnoho žen – matek, ale především manželek – uplatňovalo svou politickou vůli skrytě, prostřednictvím vlivu na jejich syny, ale hlavně manžely – vládce. Příkladem je třeba královna Anna Kyjevská, původem Ruska, nebo spíše Ukrajinka, manželka francouzského krále Jindřicha I. V dochovaném dopise ji papež vyzýval k uplatnění vlivu na jejího královského manžela se slovy, aby si byla vědoma své mužné ctnosti v ženské hrudi. Ostatně i v našich podmínkách dobře víme o královnách, které na jejich královské manžely a jejich politická rozhodnutí měly velký vliv.

Konec rovnoprávnosti

V polovině 12. století vznikl v Paříži mimořádný zdroj vědění, Pařížská univerzita. Postupně na ní ale docházelo k posunu toho, komu bylo vzdělání dopřáváno. Potřeba zamezit případné konkurenci, kterou pociťovali vyučující světští kněží, vedla k tomu, že odmítali jiným kněžím, mnichům, a ženám zvláště, nejen vyučovat, ale i studovat. Docházelo k takovým paradoxům, že na počátku 14. století byly trestně stíhány lékařky za provozování praxe bez lékařského diplomu. Ten ale jako ženy získat nemohly. Teologie byla druhým stupněm vyššího vzdělání, a tím, že bylo její studium kontrolováno, měla univerzita v rukou klíč nejen ke vzdělání, ale i k náboženské ortodoxii.

Po velkém moru roku 1348 poklesla úroveň vzdělávání v klášterech. Chyběly osobnosti, schopné vzdělávat na dostatečné úrovni a univerzitní mistři rozhodně nebyli těmi, kterým by to vadilo. V nastalé situaci měli vlastně na vědění monopol. Navíc v univerzitním prostředí získávaly vliv znovuobjevené Aristotelovy myšlenky, které byly zcela v duchu doby, ve které vznikly, plné předsudkům vůči ženám a přidělovaly jim podřadnou roli. Ve spojení s křesťanstvím způsobily v tomto ohledu značný krok zpět. Antifeministický proud se rozvíjel i v literatuře a po opakovaných střetech vše vyvrcholilo Lemaitrovým výnosem z roku 1593, který zakazoval ženám zastávat ve Francii jakoukoli státní funkci. Doba přestala být ženám nakloněná a je to očividné i ve vyjádřeních takových osobností, jakými byli Richelieu nebo Voltaire.

Ovšem i v této době se vyskytovaly ženy výjimečné, a nemusely být zrovna z panovnického nebo jinak urozeného rodu. Jako příklad uveďme dvě z nich, které svým významem zastínily mnohé muže. Obě získaly pověst svatosti. První z nich je Kateřina Sienská, tou druhou Jana z Arku. Řeholnice Kateřina vynikla nejen mírotvorným úsilím a snahou o odstranění papežského schizmatu a reformu církve, ale i svým literárním dílem. Zmiňovat se o tom, čím byla význačná Jana z Arku, je předpokládám zbytečné.

Zdroje:

DÜLMEN, Richard van: Bezectní lidé. O katech, děvkách a mlynářích. Dokořán, 2003.

EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol.: Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Argo, Praha 2003.

LE GOFF, Jacques: Středověký člověk a jeho svět. Vyšehrad, Praha 2003.

PERNOUD, Régine: Žena v době katedrál. Vyšehrad, Praha 2002.