Alicella gigantea: „Superobří“ různonožec a mrchožrout z hlubin

Ačkoli by se věda měla snažit o maximální objektivitu ve všech směrech, tedy i při výběru zkoumaných organismů, většinou badatelé raději sáhnou po druzích snáze dostupných, hojnějších, medicínsky významných, taxonomicky či fylogeneticky neproblematických nebo jednoduše atraktivnějších. Proto toho o kvetoucích rostlinách víme více než řasách, o motýlech, broucích a včelách více než o dlouhošíjkách, o slonech více než o mořských houbách a podobně. To není jen škoda, ale i potenciální problém pro ochranu opomíjených druhů a biodiverzity obecně, jak před několika lety zdůraznili autoři studie publikované v časopise Scientific Reports (viz zdroje).

Ke skupinám, které se neřadí k úplně nejpopulárnějším, patří například různonožci (Amphipoda), jeden z řádů spadajících do třídy korýši, který dnes čítá něco přes 10 000 známých druhů. (Abych ale vědcům nekřivdil, neznamená to, že by se takovým skupinám nevěnoval vůbec nikdo, jak konekonců naznačují citované práce, které jsou jen špičkou ledovce, třebaže ne tak velkého jako v případě jiných skupin.) Charakteristickým znakem různonožců, který jim dal i jméno, jsou rozrůzněné končetiny, které mohou být speciálně uzpůsobené k plavání, běhu, skákání či uchopování potravy. Většinou se jedná o vodní živočichy, kteří obývají sladké i slané vody, ale jedna skupina vystoupila i na souš (čeleď Talitridae; druhy žijící na plážích v angličtině označují jako „sand fleas“ neboli „pouštní blechy“).

Několik druhů různonožců najdeme také na území České republiky. K těm nejhojnějším patří blešivec potoční (Gammarus fossarum), s kterým se můžeme setkat v tekoucích vodách víceméně kdekoli krom kyselých toků. Přestože se dříve tento druh považoval za „drtiče detritu“ (neživé organické hmoty, například listů), skupina českých výzkumníků před pár lety zjistila, že se jedná o všežravce a predátora, který svou zálibou v masité stravě dokáže výrazně ovlivnit společenstva vodních bezobratlých. Dalším zástupcem „českých“ blešivců jsou například slepý blešivec studniční (Niphargus aquilex) a blešivec obecný (Gammarus pulex), který má i podrobnou stránku na české wikipedii. Akvaristi blešivce patrně znají jako krmivo.

Zatímco blešivci žijící na našem území měří kolem jednoho či dvou centimetrů, největší zástupce podřádu různonožci by se nám nevešel ani do otevřené dlaně. Zástupci druhu Alicella gigantea (který zatím nemá české pojmenování, proto mu říkejme počeštěně „alicella“) dosahují délky až 34 centimetrů, což tomuto roztomilému tvorovi v angličtině vyneslo lehce bulvární přezdívku „supergiant amphipod“, tedy „superobří různonožec“, kterou vědci bez okolků používají i v odborných studiích. Podobně jako mnoho jiných různonožců se i alicella živí jako mrchožrout (na masitou návnadu se také obvykle lákají, jak ukazuje fotografie), nicméně jak upozornil případ výše zmíněného potočníka, na definitivní soudy je ještě brzy.

Vzhledem ke svým rozměrům, který výrazně přesahuje velikost většiny různonožců, bývá alicella uváděna jako jeden z příkladů takzvaného hlubokomořského či hlubinného gigantismu: tendence živočichů žijících ve velkých hloubkách dorůstat větších rozměrů než příbuzné druhy obývající mělčiny. Dává se to do souvislosti s menším predačním tlakem, nízkou teplotou či vzácností potravy (když jste větší, snadněji se pohybujete mezi vzdálený zdroji). Dalším typickými příklady hlubinného gigantismu jsou velekrab japonský, talířovka bájná nebo krakatice obrovská, která se objevila i v jednom z románů Julese Verna.

Jako první alicellu na sklonku 19. století popsal francouzský badatel Édouard Chevreux, a to podle exemplářů vylovených v roce 1897 poblíž Kanárských ostrovů z hloubky přes pět kilometrů. Přesto zůstávala alicella poměrně záhadným tvorem a více světla na její existenci vrhly teprve studie publikované v uplynulých čtyřiceti letech (a velká část jich vznikla v poslední dekádě). Díky nim víme, že i když se většinou vyskytuje (soudě dle odchycený exemplářů) v hloubkách kolem pěti až šesti kilometrů, byla zaznamenána i o celé tři kilometry hlouběji (8 931 m), ale také v „pouhých“ 1 700 metrech pod hladinou (jednalo se však o nedospělého jedince).

Zatímco dříve byla alicella známá pouze ze severní polokoule (severního Atlantiku i Pacifiku), v roce 2012 byla poprvé zaznamenána i na polokouli jižní, konkrétně v Kermadeckém příkopu v jihozápadní části Tichého oceánu. Za pozornost stojí i to, že se jednalo o první zachycený exemplář po více než dvaceti letech. Díky současnému intenzivnějšímu zkoumání se podařilo natočit či vylovit řadu dalších exemplářů (v Atlantském, Tichém i Indickém oceánu). Navzdory obrovskému areálu rozšíření i tomu, v jak velkém rozpětí hloubek se druh vyskytuje, byly ale nálezy donedávna poměrně sporadické a alicella se pokládala za nepříliš hojný druh.

Všudybýlek?

Že by to nakonec mohlo být úplně jinak, naznačila studie publikovaná v květnu letošního roku v časopise Royal Society Open Science, která zkoumala mitochondriální DNA téměř dvou stovek exemplářů ze 75 lokalit rozesetých po celém světě. Jedním z nejdůležitějších zjištění bylo, že navzdory obrovské vzdálenosti mezi jednotlivými lokalitami se skutečně jedná o jeden jediný kosmopolitní druh, nikoli několik podobných druhů, jak si v minulosti někteří vědci mysleli.

Poměrně velká genetická podobnost mezi zkoumanými vzorky navíc naznačuje, že nejde o izolované populace, ale o populace hustě propojené (jinak řečeno, probíhá mezi nimi nezanedbatelný genový tok). Podle počítačového modelu navíc alicella obývá kolem 60 procent světových oceánů, což ve výsledku znamená, že pod hladinou musí žít obrovské množství jedinců tohoto pozoruhodného druhu. Z tajemného a vzácného „superobřího různonožce“ se tak rázem stává hojný kosmopolita.

Horsák, M., Zhai, M., Bojková, J., Syrovátka, V. (2020) Blešivec potoční – neškodný vegetarián, nebo skrytý predátor? Živa. 3. Online: https://ziva.avcr.cz/2020-3/blesivec-potocni-neskodny-vegetarian-nebo-skryty-predator.html

Jamieson, A., Lacey, N., Lörz, A., Rowden, A., & Piertney, S. (2012). The supergiant amphipod Alicella gigantea (Crustacea: Alicellidae) from hadal depths in the Kermadec Trench, SW Pacific Ocean. Deep Sea Research Part II Topical Studies in Oceanography, 92, 107–113. https://doi.org/10.1016/j.dsr2.2012.12.002

Maroni, P. J., Niyazi, Y., & Jamieson, A. (2025). The supergiant amphipod Alicella gigantea may inhabit over half of the world’s oceans. Royal Society Open Science, 12(5). https://doi.org/10.1098/rsos.241635

Smrž, J.: Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 2013.

Troudet, J., Grandcolas, P., Blin, A., Vignes-Lebbe, R., & Legendre, F. (2017). Taxonomic bias in biodiversity data and societal preferences. Scientific Reports, 7(1). https://doi.org/10.1038/s41598-017-09084-6