Článek
Přestože si rozvoj živočichů spojujeme především s počátkem prvohor a takzvanou kambrickou explozí, komplexní mnohobuněční tvorové v mořích existovali už dlouho předtím. Jejich velký rozmach nastal v období, kterému se přezdívá ediakara. To začalo asi před 635 miliony let a skončilo téměř o sto milionů let později s nástupem prvohor.
Během ediakarského období a zejména v jeho poslední čtvrtině se na Zemi objevili podivní tvorové, kterým se přezdívá ediakarská fauna nebo lépe ediakarská biota, protože o tom, zda se opravdu jednalo o živočichy, což by ospravedlňovalo použití názvu fauna, se v případě řady z nich už dlouho vedou spory. Tito tvorové žili zřejmě podstatnou část života přisedle, a jelikož jim nehrozilo žádné nebezpečí od aktivně se pohybujících predátorů (ti se pravděpodobně opravdu vyvinuli až v kambriu), nechránili se žádnými tvrdými schránkami, které jsou typické pro pozdější prvohorní živočichy.
Typickými zástupci ediakarské bioty jsou Dickinsonia, která trochu připomíná víko od popelnice, červovitá Calyptrina nebo oválná Kimberella. Nicméně skutečnost, že se tehdejšími oceány ještě neproháněli žádní velcí predátoři nutně neznamená, že draví živočichové vůbec neexistovali. Jednoho takového popsali autoři studie publikované v roce 2022 na stránkách prestižního časopisu Nature Ecology & Evolution.
Auroralumina attenboroughii, detail fosilie (vrchol s chapadélky).
Unikátní fosilie, na základě které vědci dosud neznámý druh živočicha popsali, pochází z naleziště Charnwood Forest v anglickém hrabství Leicestershire a je stará 557 až 562 milionů let. Zatímco laik toho z fosilie na první pohled mnoho nevyčte, paleontologická rekonstrukce ze stovky milionů let starého kamene dokázala vyzískat možnou podobu pradávného tvora, která je přinejmenším pozoruhodná.
Exemplář dlouhý přibližně dvacet centimetrů tvoří dva dobře patrné a téměř paralelní otisky kalichovitého tvaru, které se odvětvují ze struktury, jež už tak dobře rozpoznatelná není. Kalichy jsou zhruba stejně velké a skládají se z asi dvanáct centimetrů dlouhé stopky či nožky, na jejímž vrcholu se nachází šest centimetrů dlouhý a výrazně rozšířený útvar, z nějž trčí tupě zakončené výběžky či „chapadla“, kterých vědci napočítali minimálně třicet (některé se překrývají a zjistit přesný počet je nemožné). Úvodní obrázek v plné velikosti naleznete ZDE.
Autoři studie tvora nazvali Auroralumina attenboroughii. Zatímco rodové jméno složené ze slov aurora (latinské označení pro úsvit) a lumina (světlo) odkazuje na starobylost organismu a jeho vzezření připomínající pochodeň, to druhové je poctou slavnému přírodovědci a průvodci mnoha dokumentárními filmy a seriály siru Davidu Attenboroughovi.
Auroralumina attenboroughii, pohled na vrchol kalichu s chapadélky.
Co to ale bylo za tvora? Zde přišlo patrně to největší překvapení. Většina linií, do nichž patřili zástupci ediakarské bioty, totiž dávno zanikla a skupiny, do nichž bychom mohli zařadit podstatnou část moderních živočichů (členovci, měkkýši, kroužkovci, strunatci), se objevily teprve v kambriu. Auroralumina attenboroughii ale podle autorů nespadá do žádné vyhynulé ediakarské linie. Na základě fylogenetické analýzy vědci dospěli k závěru, že jde o příslušníka kmene žahavci (Cnidaria), který je dnes zastoupen asi deseti tisíci známými druhy, a podkmene Medusozoa, do nějž patří například čtyřhranky (Cubozoa), polypovci (Hydrozoa) či medúzovci (Scyphozoa).
A lze také předpokládat, že Auroralumina se svým příbuzným podobala i v tom, jakým způsobem si obstarávala potravu. Podle jednoho z autorů studie je možné, že chapadélky komíhala ve vodě a chytala drobnou kořist, podobně jako to dnes dělají mořské sasanky či koráli. Jednalo by se tak o predátora, a nejen tak ledajakého, nýbrž toho nejstaršího, jaký byl dosud nalezen.
Zdroje:
Dunn, F. S., Kenchington, C. G., Parry, L. A., Clark, J. W., Kendall, R. S., & Wilby, P. R. (2022). A crown-group cnidarian from the Ediacaran of Charnwood Forest, UK. Nature Ecology & Evolution, 6(8), 1095–1104. https://doi.org/10.1038/s41559-022-01807-x
Pecháček, P. Pravěká monstra. Edika, 2024, 80 s.
