Carrollova Alenka v říši divů a za zrcadlem: Příběh, který změnil svět

Jen málokterý spisovatel se může pochlubit tím, že by se jeho dílo, navíc nikterak rozsáhlé a napsané bez větších ambic, stalo zásadním kulturním milníkem, který ovlivní tvorbu tisíců dalších umělců a podmaní si miliony čtenářů po celém světě. Anglickému učiteli, spisovateli, matematikovi a logikovi (a leccos dalšího) Lewisovi Carrollovi (1832–1898) se to však podařilo. Jeho kniha Alenka v říši divů, která letos slaví sto šedesáté výročí od svého vydání, a její následné pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla, jež vyšlo o šest let později, dokázaly díky své zábavnosti, imaginativnosti, originalitě, hravé (ne)logičnosti a nadčasovosti proniknout k daleko širšímu publiku, než jejich autor zamýšlel a než si vůbec dokázal představit.

Přecenit vliv Carrollova příběhu je v podstatě nemožné. Knihy britských autorů jsou odkazů na jeho dílo doslova plné a někteří svůj inspirační zdroj či knižní lásku dávají okázale najevo. Příkladem budiž skvělá kniha Roberta Gilmorea o kvantové mechanice Alenka v říši kvant (Paseka, 2007) či dvojice knih Alexe Bellose o matematice: Alexova dobrodružství v zemi čísel (Dokořán, 2015) a Alex za zrcadlem (Dokořán, 2016). Obrovskou stopu Alenka zanechala také na stříbrném plátně a v televizi a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se jednalo o jedno z vůbec nejčastěji audiovizuálně adaptovaných děl. Kromě klasické disneyovské verze z roku 1951 či Burtonova tradičně osobitého zpracování z roku 2010 nemohu nezmínit první celovečerní film Jana Švankmajera Něco z Alenky z roku 1988, který se v některých ohledech původnímu dílu možná přibližuje víc než jakákoli jiná adaptace.

Kromě literatury a filmu se Alenka stala rovněž inspirací pro několik počítačových her například hororovou American McGee's Alice z přelomu tisíciletí a její pokračování Alice: Madness Returns, jež vyšlo o jedenáct let později. Existuje i vynikající desková hra inspirovaná Alenčinými dobrodružství, která před pár lety dokonce vyšla v české mutaci pod názvem Válka v Říši divů, ale upozorňuju, že vyžaduje trochu trpělivosti (a hodně místa). Prvních pár her možná bude trochu náročnějších, ale jakmile pochopíte mechaniku hry, proniknete hlouběji do jejího světa a stane se z každého hraní neopakovatelný zážitek.

V podobě efektu či principu Červené královny Alenka pronikla i do biologie. Stejně jako zmíněná královna, která se objevuje v knize Za zrcadlem a co tam Alenka našla a jíž nezbývá než utíkat ze všech sil, aby zůstala na místě, se i organismy musí v rámci evolučních závodů ve zbrojení „pohybovat“ co nejrychleji, aby se udržely naživu. Typickým příkladem je vztah mezi predátorem a kořistí nebo mezi parazity a hostiteli, který je nekonečným proudem strategií na jedné straně (jak uniknout predátorovi či jak vzdorovat parazitovi) a protistrategií, jež mají novou obranu prolomit. Detailněji jsem o tomto efektu psal už v jednom z předchozích článků:

Jen pro zajímavost, do češtiny se Carrollova Červená královna (Red Queen) překládá jako Černá (alespoň v překladech, které mám k dispozici), patrně proto, aby čtenáři navyklí na černobílou, nikoli červenobílou šachovnici nebyli zmatení. Popletení jsou ale pak ti, kteří si v knize v souvislosti s uvedeným efektem chtějí dohledat pasáž týkající se Červené královny a žádnou nenajdou. Ke zmatku ještě přispívá, že jednou z důležitých postav prvního dílu je Srdcová královna, ta ale s efektem Červené královny nijak nesouvisí. Ledaže by se týkal stínání hlav. (To zní vlastně docela dobře, myslím, že bezuzdné gilotinování během Velké francouzská revoluce by se klidně dalo označit jako efekt Srdcové královny. Historikové, zvažte to!)

V podobném duchu by se dalo pokračovat ještě dlouho, nabízí se však jedna důležitá otázka. Jen těžko bychom hledali někoho, kdo se s Alenčinými dobrodružstvími v říši divů a za zrcadlem skrze jeho nesčetné adaptace či nejrůznější kulturní odkazy nikdy nesetkal. Co ale původní Carrollovo dílo? Má dnes ještě smysl jej číst? Může čtenáři žijícímu ve zcela odlišné době (v našem případě i odlišné zemi s odlišným kulturním kontextem, což se projevuje hlavně v četných říkačkách) cokoli nabídnout? Nebo se jedná už jen o trpěnou položku na seznamech povinné literatury či knihu, po které čtenáři sáhnou maximálně v rámci různých internetových výzev?

Když jsem Alenku před lety četl poprvé, sice mě bavila, ale nijak zásadní stopu ve mně nezanechala. Snad i proto, že jsem právě pod vlivem všech těch odkazů, citací a poct asi očekával něco trochu jiného. Nicméně uplynul nějaký čas a k Alence jsem se s čistší hlavou vrátil. Znovu jsem sledoval její komické problémy s neustálým zmenšováním a zvětšováním, setkání s nabručenou Housenkou, seznámení s kočkou Šklíbou, která Alence nevyvratitelně dokáže, proč jsou všichni v říši divů blázni, či nezapomenutelný čajový dýchánek (s Kloboučníkem, Zajícem Březňákem a Plchem), který díky enormní náloži absurdit a nelogičností („Zajíc Březňák vzal hodinky [promazané nejkvalitnějším máslem], smutně se na ně podíval, potom je ponořil do čaje a znovu se na ně zahleděl.“) patří spolu se závěrečným soudním procesem k vrcholům prvního dílu.

Stejně památné jsou však i příhody z druhé knihy, která se odehrává za zrcadlem a Alenka se v ní na rozdíl od říše divů, v níž hrály (!) podstatnou roli karty (Srdcová královna a její dvůr), potýká s nelogicky logickými či logicky nelogickými pravidly zrcadlově převráceného světa (jako nutnost utíkat, jak rychle dokážete, abyste zůstali na místě, rozkrajovat koláč až po snězení či chodit směrem od toho, k čemu chcete dojít) a stává se figurkou na obří šachovnici. Krom mluvicích rostlin či zmíněné Červené (Černé) šachové královny v něm potkává také královnu Bílou, Lva, Jednorožce, Bařtipána (v jiných překladech Valihracha), Tydlidýna a Tydliduma (kteří recitují slavně smutnou básničku Mrož a Tesař), Bílého jezdce, jenž nepřetržitě padá z koně, což mu ovšem nebrání tvářit se jakoby nic a dál povídat, a mnoho dalších pozoruhodných postav.

[Pozor, lehké spoilery.] Druhé čtení mi umožnilo lépe proniknout do Carrollova nekonečnou fantazií hýřícího světa a mnohem více jsem docenil narativní strukturu obou Alenčiných příběhů, která dokonale odpovídá tomu, že se v obou případech jedná o sen, navíc sen malé holčičky. Autor dokonale vystihl, jak nesmyslně se někdy musí dětským očím jevit svět dospělých, a zároveň dokázal obě knihy napsat tak, že skutečně připomínají sen, včetně toho, jak se do snu promítají nejrůznější prožitky z doby těsně před usnutím či zvuky zaslechnuté během spánku.

Asi nejlépe patrné je to v kapitole, v níž se Alenka v lese setkává s Bílou [šachovou] Královnou. Během rozhovoru se však náhle ocitne v obchodě, kde za pultem sedí Ovce, která plete čtrnácti jehlicemi zároveň, a v tom se zničehonic obě plaví v loďce, načež se zničehonic opět vrátí do obchodu, kde si Alenka od Ovce koupí vajíčko, a rázem je zase v lese. Přechody jsou tak náhlé a zároveň tak plynulé, že dokonale připomínají volně se proměňující sen, a stačí chvilková ztráta koncentrace a čtenář netuší, co se to proboha děje. Touto vypravěčsky umně vytvořenou snovostí mi Alenka trochu připomněla Lovecraftovo Snové putování k neznámému Kadathu.

Druhé čtení mě dokonce natolik nadchlo, že jsem se okamžitě pustil do třetího, tentokrát však v jiném překladu. Zatímco poprvé (a podruhé) jsem měl k dispozici moderní překlad Jiřího Žáka (z něj pocházejí všechny uvedené citace), následně jsem sáhl po starším překladu, o nějž se postarali Hana a Aloys Skoumalovi a v němž byly navíc použity původní ilustrace od Johna Tenniela (a krom toho obsahuje doslov přibližující Carrolův život a kontext vzniku obou knih). Byť je starší překlad o něco čtivější, ten novější působí jako více věrný originálu (komparace s anglickým originálem mě ale teprve čeká, takže ruku do ohně za to nedám) a používá i zavedenější jména různých postav: například Kloboučníka Skoumalovi překládají jako Ševce, Gryfa jako Noha a Bařtipána jako Valihracha (Valihrach se mi nicméně zamlouvá víc).

Největší rozdíl je však v ilustracích. Ačkoli ty nové od Ladislava Vlny nejsou špatné, ty původní, na nichž Alence z očí doslova kouká její vzpurnost a roztomilá „rozumbradovitost“, zkrátka nepřekonají. A jen dodám, že Alenka u nás vychází v podstatě neustále, i v dalších překladech a s jinými ilustracemi (jedno z posledních vydání obsahuje ilustrace od Jana Švankmajera), což vytváří zajímavý prostor pro nějakou rozsáhlou diplomku, která by všechna ta vydání porovnala.

Má odpověď na výše uvedenou otázku je asi už zřejmá. Alenku pokládám za mimořádně originální, podnětné, zábavné a hlavně, jak již zaznělo, nadčasové dílo, které dnes funguje stejně dobře jako kdysi, byť zajímavější asi bude pro dospělé než děti. Jedná se o oslavu fantazie a dětské nevinnosti, ale i milou satiru poukazující třeba na nesmyslnost absolutistického zřízení. Samozřejmě nesedne každému, jak naznačují komentáře na různých knižních serverech, byť ty, které kriticky upozorňují na „absurdity a nelogičnosti“, jsou… no, kapku absurdní.

Alenka je navíc skvělá v tom, že nechává značný prostor čtenářově představivosti, takže si v ní každý může najít něco trochu jiného, třeba i souvisejícího s tím, co právě prožil, čím se zabýval nebo co četl. Mě takto potěšila například pasáž, která jako by vypadla z článku o pareidolii, na němž jsem pracoval nedávno: „A přesně tohle se mi na tobě nelíbí,“ odpověděl Bařtipán. „Máš tvář stejnou jako ostatní… Tady dvě oči (ukázal na ně palcem), uprostřed nos a pod nosem pusu. Vždycky je to stejné. Kdybys měla dvě oči na jedné straně nosu nebo pusu na čele… tak by mi to trochu pomohlo.“ (vysvětluje, proč si Alenku nebude pamatovat).

Na samotný závěr ještě dodám, že obě Carrollovy knihy (v jednom svazku) jsou díky Městské knihovně v Praze dostupné zdarma online. Jedná se o zmíněný překlad manželů Skoumalových s původními ilustracemi a doslovem o vzniku jednoho z nejslavnějších děl (nejen) dětské literatury.

Citované vydání: Lewis Carroll: Alenčina dobrodružství v kraji divů a za zrcadlem, XYZ, 2017, přel. Jiří Žák, il. Ladislav Vlna.

A na závěr ještě malá anketka. Podrobněji kdyžtak můžete do diskuze.