Kočka zlatá: Tajuplná africká šelma loví ptáky i opice

Pokud jste o kočce zlaté (Caracal aurata) dosud neslyšeli, rozhodně se nemusíte stydět za nedostatečný rozhled. Nejenže na tuto šelmu nenarazíme v žádné zoologické zahradě, ale většinou ani nebývá protagonistkou přírodovědný pořadů, a pokud už se o ní někde zmínka objeví, tak spíše jen tak okraj.

Kvůli vzájemné podobnosti byla kočka zlatá až donedávna považována za relativně blízce příbuznou asijské a rovněž nepříliš prozkoumané kočky Temminckovy (Catopuma temminckii), která se v angličtině dokonce jmenuje „asijská zlatá kočka“, a ještě před pár lety nesla název Profelis aurata (viz odkaz pod článkem). Genetické studie ale odhalily, že blíže má k africkému servalovi a ještě více ke karakalovi (Caracal caracal), a to natolik, že byla zařazena do stejného rodu jako karakal. Podobnost uvedených dvou šelem (kočky zlaté a kočky Temminckovy) je tak spíše důsledkem konvergentní evoluce, respektive života ve srovnatelném prostředí.

Přestože je kočka zlatá vědě známa téměř dvě stě let (v roce 1827 ji popsal tentýž C. J. Temminck, po němž byla pojmenována kočka Temminckova), její první fotografie ve volné přírodě byla pořízena teprve v roce 2002 a další přibyla až o několik let později. Více záběrů máme k dispozici teprve z posledních let zejména díky hojnějšímu využívání fotopastí. Před pár lety jimi byla tato kočka například poprvé zaznamenána v Tanzanii.

A co se tedy této záhadné šelmě ví? Jedná se o středně velkou kočku o hmotnosti šest až šestnáct kilogramů (samci jsou o něco větší a robustnější), s relativně malou hlavou a zaoblenějšíma ušima, než má karakal. Samotné tělo je dlouhé maximálně jeden metr a ocas měří od šestnácti do sedmatřiceti centimetrů. Zbarvení srsti kočky zlaté je poměrně variabilní a může být načervenalé i přecházet do různých odstínů šedé. Existují i melaničtí jedinci, ale v rámci daných subpopulací zaujímají jen jednotky procent. Srst mohou na hřbetní straně a bocích pokrývat skvrny, jako na úvodní ilustraci, ale také nemusí. Pravidelně se objevují skvrny jen na břiše.

Jedním z důvodů, proč toho o kočce zlaté víme tak málo, je prostředí, jež obývá. Je do značné míry vázaná na lesní biotopy a preferuje vlhké tropické pralesy, byť v některých částech svého areálu vystupuje i do hor (až 3 600 m. n. m.) nebo obývá bambusové a sekundární lesy, případně okrajově stromové savany. Její areál sahá od Senegalu v západní Africe přes Konžskou pánev po Ugandu na východě. V rámci něj se rozlišují dva geografické poddruhy: Caracal aurata aurata (východní a střední Afrika) a Caracal aurata celidogaster (západní Afrika). Jedním z rozdílů mezi nimi je míra skvrnitosti, která je vyšší u západoafrické populace.

Poznatky o chování koček zlatých jsou hodně útržkovité. Zdá se, že aktivní jsou v průběhu celého dne a stejně jako jejich blízcí příbuzní jsou samotářské a teritoriální. Takřka jediné informace o jejich rozmnožování pocházejí ze 70. let od páru chovaného v zajetí. Díky němu víme, že březost trvá 75 dní a v jednom vrhu bývá jedno až dvě koťata. Ta pohlavně dospívají v jedenácti (samice), respektive osmnácti měsících (samci). V zajetí se tato kočka dožila maximálně dvanácti let.

Předpokládá se, že nejčastěji tato šelma loví na zemi, ale občas zřejmě i na stromech. Podle několika dostupných studií tvoří její kořist zejména hlodavci, ptáci, v menší míře pak primáti (například kočkodani) a sudokopytníci (chocholatka, antilopka), případně žere také vejce. Průměrná hmotnost kořisti činila na jedné lokalitě 1,4 kg (Demokratická republika Kongo), na jiné pak 3,6 kg (Středoafrická republika). Záleží tedy zřejmě hlavně na tom, co je zrovna k dispozici. Vzácně byla zaznamenána i predace domácích zvířat.

Kočka zlatá je v celém svém areálu velice vzácná a i vzhledem k malému množství dat je těžké odhadnout, v jakém stavu se její populace nachází. Má se však za to, že vymizela již z více než čtyřiceti procent svého historického areálu. V červeném seznamu IUCN je vedena jako zranitelný taxon, lokálně se pak míra její ochrany liší. Největší hrozbou pro ni dnes představuje fragmentace a ztráta biotopů kvůli rozšiřování dopravní infrastruktury a odlesňování. Problematický může být i lov kvůli masu (bushmeat). Někde je sice její lov přísně zakázán či regulován, jinde ale nijak právně ošetřen není (například v Kamerunu, Gambii, Středoafrické republice a řadě jiných zemí).

V současnosti je tedy prvořadým úkolem detailní výzkum a pečlivý sběr dat o tom, jak vůbec kočka zlatá žije, jakou potravu vyhledává a jaké přesně jí vyhovují biotopy (uvádí se například, že docela prosperuje v místech, kde probíhá udržitelná těžba dřeva, protože v následném hustém podrostu nachází dostatek potravy). Zajímavá by ale byla i genetická analýza zmíněných dvou populací (geografických poddruhů), aby se zjistila jejich vzájemná příbuznost či to, jak silný mezi nimi probíhá genový tok (zda vůbec nějaký – jinak řečeno, jestli mezi nimi dochází k migraci jedinců). Až budou tyto údaje k dispozici, umožní to lépe vyhodnotit status druhu a optimalizovat jeho ochranu.

Zdroje:

Bahaa‐el‐din, L., et al. (2014). TheAfrican golden cat Caracal aurata: Africa’s least‐known felid. Mammal Review, 45(1), 63–77. https://doi.org/10.1111/mam.12033

Bellani, G. G. (2020). Subfamily Felinae. In Felines of the World (ed. Bellani, G. G.), Academic Press, 145–308. https://doi.org/10.1016/B978-0-12-816503-4.00005-2

Greco, I., & Rovero, F. (2020). The African golden cat Caracal aurata in Tanzania: first record and vulnerability assessment. Oryx, 55(2), 212–215. https://doi.org/10.1017/s003060532000040×

https://www.catsg.org/living-species-africangoldencat