Článek
Silur je třetí a nejkratší periodou prvohor, která začala před zhruba 443 miliony let a skončila o „pouhých“ cirka čtyřiadvacet milionů let později. Země sice stále ještě vypadala o hodně jinak než dnes, souše ale už přestávaly být tak depresivně jednotvárné, jako byly ještě v kambriu či ordoviku.
Kolem vodních ploch se zelenaly první rostliny, zejména proslulé cooksonie, a nad nimi čněly až osm metrů vysoké houby rodu Prototaxites. Do nového prostředí se nesměle, ale stále častěji vydávali také první živočichové, zejména členovci, například chvostoskoci, pavoukovci či mnohonožky, třebaže proslulý druh mnohonožky Pneumodesmus newmani, zřejmě není tak superstarý, jak se původně zdálo.
Obludy s klepety
Většina života ale dál zůstávala v „bezpečí“ moří, kde bychom krom lilijic, trilobitů nebo různých hlavonožců našli také ikonické „mořské štíry“, jedny z nejhrozivěji vyhlížejících prvohorních predátorů. Ve skutečnosti ale nešlo o blízké příbuzné štírů, nýbrž členy vyhynulého řádu kyjonožci, kterým se podle latinského názvu (Eurypterida) často říká jednoduše eurypteridi. První mořští štíři se patrně objevili už v ordoviku, největšího rozmachu však dosáhli až v siluru a devonu.
Eurypteridi představovali velice rozmanitou skupinu dravých tvorů. V siluru k těm nejběžnějším patřili zástupci rodu Eurypterus, obvykle dlouzí „sotva“ pár desítek centimetrů. Děsivější byl druh Acutiramus bohemicus, který v roce 1872 popsal Joachim Barrande a jenž dosahoval délky přes dva metry. To rozhodně není málo, ale existovali ještě větší eurypteridi. Rekordmanem je s odhadovanou délkou až dva a půl metru devonský Jaekelopterus rhenaniae. Už jen představa setkání s takovým monstrem je krajně nepříjemná, obzvláště když si uvědomíme, že někteří mořští štíři se za potravou patrně vydávali i na souš.
Dva zástupci mořských štírů rodu Jaekelopterus.
Velká ústa
Přestože jsou mořští štíři nepochybně zajímavou skupinou živočichů, napsáno toho o nich bylo už hodně a řada textů je dostupná i v češtině. To však neplatí o jiném silurském predátorovi, který sice nepůsobí tak hrozivě, pozornost si ale rozhodně zaslouží. Megamastax amblyodus, jehož rodové jméno v překladu znamená „velká ústa“ a druhové „tupý zub“, byl popsán teprve v roce 2014 podle fosilního pozůstatku dolní čelisti, nalezeného na paleontologické lokalitě v čínské provincii Jün-nan.
Na rozdíl od eurypteridů byl Megamastax obratlovec, navíc zástupce kostnatých ryb, tedy skupiny, jejíž zástupci v devonu vystoupili na souš, a dali vzniknout obojživelníkům, plazům (včetně ptáků) a savcům, tedy i člověku. (Z toho ovšem nutně nevyplývá, že byl Megamastax naším předkem, pouze nás s ním pojí bližší příbuzenské pouto než třeba se zmíněnými mořskými štíry.)
S odhadovanou délkou kolem jednoho metru sice Megamastax nebyl žádný gigant, přesto jeho objev notně proměnil vědecký pohled na podobu života v silurských mořích. Dříve se totiž věřilo, že tehdejším ekosystémům, alespoň co do obratlovců, dominovali podstatně menší bezčelistnatci a čelistnaci hráli jen nevýznamnou roli. Navíc se předpokládalo, že obratlovci v té době kvůli nízké koncentraci kyslíku ani nemohli dorůstat příliš velkých rozměrů.
Největší obratlovec
Až do objevu megamastaxe byli největšími známými silurskými čelistnatci rody Guiyu (kostnaté ryby) a Silurolepis (pancířnatci), jejichž zástupci měřili kolem pětatřiceti centimetrů. Megamastax dosahoval skoro trojnásobné délky. S přehledem si tak vysloužil titul největšího dosud objeveného silurského obratlovce a zároveň přinesl silný důkaz v neprospěch hypotézy o nízké koncentraci kyslíku v siluru a s ní souvisejícími malými rozměry tehdejších obratlovců.
Podle kuželovitého tvaru zubů nalezených spolu s čelistí vědci usuzují, že se Megamastaxspecializoval na lov tvrdší kořisti, tedy tvorů opatřených pevnou schránkou, například trilobitů, obrněných bezčelistnatců, pancířnatců nebo různých měkkýšů. Vzhledem ke svým „obřím“ rozměrům mohl Megamastax představovat raného obratlovčího vrcholového predátora (tedy vrcholový článek potravního řetězce). V devonu však evoluce obratlovců nabrala na tempu a roli vrcholových predátorů zaujali nefalšovaní obři, kteří by megamastaxe snadno strčili do kapsy… nebo do tlamy.
Zdroje:
Braddy, S. J., Poschmann, M., & Tetlie, O. E. (2007). Giant claw reveals the largest ever arthropod. Biology Letters, 4 (1), 106–109. DOI: 10.1098/rsbl.2007.0491.
Brookfield, M. E., Catlos, E. J., & Suarez, S. E. (2022). Vertebrate lies? Arthropods were the first land animals! Geology Today, 38 (2), 65–68. DOI: 10.1111/gto.12383.
Gee, H. Stručná historie života na Zemi: 4,6 miliardy let ve 12 kapitolách. Lingea, 2024, 272 s.
Choo, B., Zhu, M., Zhao, W., Jia, L., & Zhu, Y. (2014). The largest Silurian vertebrate and its palaeoecological implications. Scientific Reports, 4 (1). DOI: 10.1038/srep05242.
Tihelka, E., Howard R. J., Cai, C., Lozano-Fernandez, J. (2022). Was There a Cambrian Explosion on Land? The Case of Arthropod Terrestrialization. Biology (Basel). DOI: 10.3390/biology11101516.
