Miluju tě k sežrání aneb Kanibalské žabí námluvy

Kanibalismus neboli konzumace jedince (ne nutně celého) tvorem, který patří ke stejnému druhu, je v přírodě jev s trochou nadsázky všudypřítomný. Mezi obratlovci je dobře doložený například u kočkovitých šelem (lvů, tygrů či jaguárů), primátů (vedle lidí třeba u šimpanzů) nebo paryb (u žraloka písečného dokonce probíhá takzvaný nitroděložní kanibalismus, při kterém nejdravější jedlík sežere všechny sourozence ještě v děloze; naštěstí má samice dělohy dvě). Ještě běžnější je kanibalské chování u bezobratlých, kde hraje patrně roli i to, že jedinci často nedokážou spolehlivě rozpoznat zástupce svého druhu, a darované kořisti se zkrátka na zuby nehledí.

Vůbec nejslavnějšími kanibaly z říše zvířat jsou nepochybně samice kudlanek, které po kopulaci často, ale zdaleka ne vždy, sežerou svého partnera. S konzumací dokonce začínají už během aktu (obvykle od hlavičky, která už je k ničemu), což ovšem samci nebrání jej zdárně dokončit. Tělo samce kudlance poslouží jako vydatný zdroj živin, které samici pomohou na svět přivést životaschopnější potomstvo. Uvádí se, že v případě kudlanek nábožných, které jsou stále hojnější i na území České republiky (Viděli jste někdy živou kudlanku?), tento osud ve volné přírodě potká zhruba třetinu samců a dochází k němu zejména v období nedostatku jiné potravy. Podobné chování, které je známé jako sexuální kanibalismus, je dobře doložené též u pavouků (podrobněji v článku Pavoučí milování), ale zaznamenán byl i u jiných živočichů.

K takovým patří například chobotnice modrá (Octopus cyanea). V roce 2008 zveřejnili američtí badatelé podrobné informace o pozorování, během kterého dva a půl dne sledovali samici tohoto druhu. Kolem té se neustále potloukal i samec, který s ní za tu dobu celkem třináctkrát kopuloval. Samice se ale ke konci začala chovat agresivně, což zřejmě souviselo s jejím neúspěšným pokusem o ulovení jiné drobné chobotnice. Nakonec samice po poslední kopulaci svého nápadníka zabila, zatáhla do doupěte a tam jej další dva dny požírala. O existenci sexuálním kanibalismu se rovněž spekuluje v případě chobotnice pobřežní (Octopus vulgaris), o které se díky analýzám obsahu žaludku ví, že konzumuje jedince svého druhu, ale je otázka, jestli se uchyluje i přímo k této formě kanibalského chování.

Kanibalismus není nic neznámého ani u obojživelníků. Dobrým příkladem jsou larvy axolotla tygrovaného (Ambystoma tigrinum), které mohou nabývat dvou různých forem Vedle „normální“ existuje ještě „kanibalská“, která se vyznačuje širší hlavou, většími čelistmi a obecně jinou morfologií. Kanibalské larvy se objevují jen za specifických okolností, konkrétně když se v jedné tůni nahromadí příliš velké množství larev nebo když je v ní nedostatek potravy (což jsou do značné míry spojené nádoby). Pro axolotla se jedná o výbornou strategii, jak zařídit, aby za takových podmínek nepomřeli všichni potomci hlady, což by se v případě vývoje pouze normálních larev klidně mohlo stát. Pozoruhodné ovšem je, že kanibalské larvy se ani v drsných podmínkách neobjeví vždy. Roli hraje i to, jestli jsou si larvy v tůni blízce příbuzné. Pokud ano, pravděpodobnost vývoje kanibalských larev klesá. Dodejme, že podobné kanibalské larvální formy vytváří také jiní obojživelníci, včetně žab.

Chování, které by se dalo označit za kanibalismus, se vyskytuje také u beznohých obojživelníků červorů, jejichž mláďata se rodí vybavena zoubky, kterými po narození okusují pokožku matky. I když spíše než o kanibalismus jde o pozoruhodnou formu mateřské péče, která v lecčems připomíná krmení savčích mláďat savčím mlékem.

Kanibalismus u obojživelníků tedy není nic úplně výjimečného, ale naprostá většina známých případů kanibalského chování mezi larvami (respektive pulci v případě žab), popřípadě konzumace juvenilních (nedospělých) stádií dospělými jedinci. Pozorování predace dospělých obojživelníků dospělými zástupci téhož druhu jsou naopak velmi vzácná. Jedno z těch nejčerstvějších přinesli v článku publikovaném na stránkách časopisu Ecology and Evolution výzkumníci, kteří v letech 2021 až 2023 studovali rozmnožování rosnice zlaté (Litoria aurea) na východním pobřeží Austrálie. Už během první sezony v terénu zaznamenali několik případů, kdy samice rosnice ulovila a pozřela příslušníky jiných druhů žab, zejména paropuchy tasmánské (Limnodynastes tasmaniensis). Samice vždy začínala odzadu, takže hlava stále živé oběti v útrobách zmizela až úplně nakonec (fotografie k vidění v citované práci).

Skutečné překvapení ale přišlo v prosinci roku 2023, kdy vědci zaslechli takzvané nouzové volání samce rosnice, a když žábu našli, zjistili, že se ji snaží stejným jako výše popsaným způsobem pozřít samice téhož druhu (samice bývají větší než samci a předchozí pozorování dokládají, že dokážou sežrat i docela velkou žábu). Sledovali, jak jej samice drží za jednu nohu a táhne ho do nedaleké díry, nicméně zmítající se samec se nakonec dokázal uvolnit a krutému osudu tentokrát unikl.

Byť se jedná o jediné známé pozorování takového chování u daného druhu, autory inspirovalo k vyslovení celé řady hypotéz. Vzhledem k tomu, že pokus o pozření samce proběhl uprostřed období páření, může se podle nich jednat o jeden z prvních doložených případů sexuálního kanibalismu u obojživelníků. Dokonce odvážně spekulují, zda by takové chování nemohlo fungovat jako vhodné síto přírodního výběru oddělující kvalitní samce od těch nekvalitních, a to například tak, že samice se na základě kvality hlasového projevu potenciálního partnera „rozhodne“, jestli se jedná o vhodného otce pro její potomstvo, nebo spíše o adepta na sežrání, který poslouží jako snadno dostupný zdroj živin (v době páření jsou samců všude kolem kvanta). Samec, který se snaží přilákat samici, by tak ve výsledku riskoval, že pokud neodvede dobrý „pěvecký“ výkon, může za to zaplatit životem.

Ač se jedná o článek, který na základě jediného pozorování pronáší celou řadu hypotéz, jde o velmi zajímavou práci, která průkopnicky naznačuje cestu, kterou by se mohl ubírat další výzkum nejen těchto žab, ale i jiných obojživelníků. Ačkoli známé případy kanibalismu mezi dospělými obojživelníky lze podle všeho spočítat na prstech dvou nebo tří rukou, neznamená to, že se nutně jedná o chování extrémně vzácné. Vědci v této souvislosti dodávají, že ve volné přírodě také jen málokdy vidíme žáby při lovu nebo v takzvaném amplexu (samec pevně se držící samice, aby mohl včas oplodnit uvolněná vajíčka), přesto víme, že ani bez jednoho se neobejdou.

Když už jsme u toho, viděli jste někdy naživo žáby v amplexu?

Hanlon, R. T., & Forsythe, J. W. (2008). Sexual cannibalism by Octopus cyaneaona Pacific coral reef. Marine and Freshwater Behaviour and Physiology, 41(1), 19–28. https://doi.org/10.1080/10236240701661123

Hoffman, E. A., & Pfennig, D. W. (1999). Proximate causes of cannibalistic polyphenism in larval tiger salamanders. Ecology, 80(3), 1076. https://doi.org/10.2307/177041

Gould, J., & Beranek, C. T. (2024). Meal or mate: Exploring the evidence of sexual cannibalism among amphibians. Ecology and Evolution, 14(6). https://doi.org/10.1002/ece3.11576

Pecháček, P. (2022) Protřelí predátoři. Edika, 112 s.

Pfennig, D. W., Sherman, P. W., & Collins, J. P. (1994). Kin recognition and cannibalism in polyphenic salamanders. Behavioral Ecology, 5(2), 225–232. https://doi.org/10.1093/beheco/5.2.225

Schutt, B. (2018) Přírodopis kanibalismu. Academia, 288 s.

Vitáček, J., Janšta, P. (2016) Biogeografie a šíření kudlanky nábožné v Evropě. Živa, 64(2) 84–86.