Článek
I když celosvětově čeleď otakárkovitých (Papilionoidea) zahrnuje kolem šesti stovek popsaných druhů, nezřídka poměrně velkých a výrazně zbarvených, na území České republiky se lze setkat jen s několika z nich.
Vedle dvou kriticky ohrožených druhů jasnoňů, konkrétně jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne) a jasoně červenookého (Parnassius apollo), a rovněž přísně chráněného pestrokřídlece podražcového (Zerynthia polyxena), u nás žijí též dva druhy otakárků (i oni jsou chránění, byť jsou klasifikováni „pouze“ jako ohrožení). Prvním, o něco rozšířenějším a pestřejším, je otakárek fenyklový (Papilio machaon). Druhým, který však co do půvabu za svým více do žluta zbarveným kolegou o moc nezaostává, je otakárek ovocný (Iphiclides podalirius).
Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), Itálie. Charakteristické pro něj jsou černé pruhy na krémově bílém či lehce nažloutlém podkladu.
Jedná se velkého a nápadného motýla s rozpětím křídel 50 až 70 milimetrů. K jeho typickým znakům patří černé pruhy na krémově bílém podkladu a drobné modré půlměsíčky na okrajích zadních křídel, která jsou navíc ozdobena načervenalou skvrnou. Ze zadních křídel krom toho ještě vybíhají nápadně dlouhé a tmavě zbarvené ostruhy.
Doplním, že o něco kratší ostruhy má na křídlech rovněž otakárek fenyklový, naopak u pestrokřídlece či jasoňů chybí. Ostruhy přitom otakárkovitým propůjčily jejich anglický název „swallowtails“, poněvadž vytvářejí obrys připomínající hluboce vykrojený ocas vlaštovek (swallow = vlaštovka, tail = ocas). K významu těchto ostruh se níže ještě vrátíme.
Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), Praha. Všimněte si také modrých a červených či oranžových skvrn na zadních křídlech.
Otakárek ovocný je teplomilný druh a nejčastěji ho najdeme na slunných místech s křovinatou vegetací, zejména na různých stráních, skalních stepích a lesostepích, v zahradách i ovocných sadech. Dospělci se živí nektarem z květů. Samci samice aktivně vyhledávají a někdy přitom využívají takzvaný „hilltopping“ (seskupují se na vrcholech kopců).
Nejčastěji zelené housenky se krmí na různých druzích růžovitých (Rosaceae), například trnkách, slivoních, jabloních, jeřábech nebo třešních, přičemž samice na listy živných rostlin klade vajíčka po jednom nebo po dvou. Housenky nejsou příliš pohyblivé. Jedná se převážně o dvougeneračního motýla, nicméně v chladnějších oblastech zvládá jen jednu generaci, v teplejších naopak tři. Přezimuje ve stadiu kukly.
Vajíčko otakárka ovocného. Samice na každý list živné rostliny naklade jen jedno nebo dvě, aby si nepříliš pohyblivé housenky nekonkurovaly.
Areál otakárka ovocného sahá od západní Evropy (Francie) přes střední a jižní Evropu dál na východ přes Turecko a Rusko do Kazachstánu. Některé zdroje uvádějí, že zasahuje až do Číny, ale to patrně neodpovídá realitě. Ve Španělsku se potom vyskytuje velmi podobný otakárek iberský (Iphiclides feisthamelii), který byl dříve považován za poddruh otakárka ovocného.
Na území České republiky býval otakárek ovocný poměrně hojný (žil všude krom horských oblastí), ale kvůli ubývání vhodných stanovišť, ať už kvůli intenzifikaci zemědělství, nebo zarůstání křovinatých lesostepí, v druhé polovině minulého století z mnoha míst, zejména v Čechách, vymizel. Běžný zůstal hlavně na jižní Moravě a ve středních Čechách.
Robustní housenka otakárka mívá většinou zelenou barvu.
V posledních letech se však prý opět pomalu, leč jistě šíří i do oblastí, z nichž vymizel, za což je snad zčásti zodpovědné i oteplování klimatu a patrně i změny hospodaření v krajině. Místy se u nás dokonce na podzim vyskytla třetí generace dospělců, která byla ovšem odsouzena k záhubě, neboť neměla dostatek času projít životním cyklem až do stadia kukly, v němž by přezimovala.
Osobně mohu potvrdit, že kromě okolí Prahy je, ač nejspíš vzácně, k vidění také přímo v našem hlavním městě, byť mohlo jít jen o nějakého zbloudilého jedince, který při hledání samice doletěl trochu dál, než bylo záhodno. Před několika lety jsem každopádně v srpnu narazil na nádherného otakárka ovocného jen pár metrů od poměrně rušné křižovatky během procházky po Jižním Městě (viz přiložené fotografie).
Otakárek ovocný (Iphiclides podalirius), Praha. Tohoto krásného motýla lze potkat i v hlavním městě. Všimněte si dlouhých ostruh na zadních křídlech.
Abychom však neopakovali jen to, čeho se lze s trochu snahy dopátrat v různých zoologických atlasech, vraťme se na závěr k oněm výše zmíněným ostruhám, jež motýlovi trčí ze zadních křídel. K čemu vlastně slouží?
Na to se zaměřila experimentální studie publikovaná před čtyřmi lety v renomovaném vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. Autoři studie pomocí modelů, na nichž byla nalepená křídla otakárků ovocných, testovali, do jaké části těla motýlí atrapy budou nejčastěji útočit sýkory koňadry (Parus major) odchycené ve volné přírodě.
Výsledky pro mnohé (alespoň biology) nejspíš nebyly úplně překvapivé. Místo hlavičky nebo jiné životně důležité části těla ptáci nejčastěji klovali právě do zadní části zadních křídel, tedy do oblasti, která je pro opeřence díky modrým skvrnám (a jedné červené) i ostruhám mimořádně nápadné. K nápadnosti navíc ještě přispívá skutečnost, že modré skvrny jsou (stejně jako u otakárka fenyklového) silně UV reflektnatní, jinak řečeno intenzivně odrážejí ultrafialové světlo. To ptáci na rozdíl od nás vidí a uvedené modré fleky v jejich očích doslova září.
Útoky ptáků vedou většinou na koncovou část zadních křídel, což má zjevné následky.
Ostruhy tedy společně se skvrnami s největší pravděpodobností plní „deflekční“ funkci (termín převzatý z angličtiny), jinak řečeno slouží k tomu, aby odchýlily útok predátora od životně důležitých orgánů (podobnou úlohu plní mimo jiné i oční skvrny některých okáčů). Z výzkumu ale vyplynulo ještě jedno zajímavé zjištění, a to, že uvedená část křídla je relativně křehká, takže se snadněji odlomí, což motýlovi poskytne příležitost před predátorem kvapem prchnout. Ostruhy otakárků tedy zjevně nejsou (pouze) na okrasu.
Na závěr ještě malá anketa. (Do diskuze klidně můžete napsat také pro zajímavost kde jste otakárka viděli.)
Anketa
Zdroje:
Chotard, et al. (2022). Evidence of attack deflection suggests adaptive evolution of wing tails in butterflies. Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences, 289(1975), 20220562. https://doi.org/10.1098/rspb.2022.0562
Kleisner, K., Brejcha, J., Pecháček, P. (2014) Evoluce a zdroje proměnlivosti sémantických orgánů [in] Krása a zvíře: Studie o vztahu estetických a etických hodnot zvířat (eds. Dadejík O., Kaplický M., Jaroš F.). Dokořán, 2014, 103–160.
Kolibáč, J., Hudec, K., Laštůvka, Z., Peňáz, M. et al. (2019) Příroda České republiky: průvodce faunou. Academia, 466 s.
Novák, I, Severa, F. (2002). Motýli. Aventinum. 367 s.
Wiemers, M, Gottsberger, B. (2010) Discordant patterns of mitochondrial and nuclear differentiation in the Scarce Swallowtail Iphiclides podalirius feisthamelii (Duponchel, 1832) (Lepidoptera: Papilionidae). Entomologische Zeitschrift. 120(3), 111–115.
