Článek
Patří k tvorům, s nimiž se na lesní cestě, mýtině, zahradě nebo kdekoli jinde setkal alespoň párkrát za život patrně každý. Slepýš křehký (Anguis fragilis), který se řadí do čeledi slepýšovití (Anguidae), je jedním z pěti zástupců rodu slepýš (Anguis). Obývá rozmanité biotopy a je v tomto ohledu velice nenáročný. Vyhýbá se v podstatě jen otevřeným stanovištím, kde by nenašel vhodné úkryty.
Slepýš křehký (Anguis fragilis), Divišov.
Žije takřka na celém území České republiky, kromě nejvýchodnější části, jak se zjistilo teprve nedávno (viz dále), a nejvyšších horských vrcholů, byť na Šumavě byl pozorován i ve výšce přes 1 300 m. n. m. Nejčastěji se zdržuje v husté vegetaci, substrátu či pod zemí, kde mu půda díky hladkým šupinám neklade skoro žádný odpor (nabízí se srovnání třeba s korálovcem). Aktivní je hlavně za dne či za soumraku.
Kromě České republiky se vyskytuje ve velké části Evropy od severu Pyrenejského poloostrova po jih Norska a Švédka a od Velké Británie přes západní a střední Evropu po Balkánský poloostrov, nikoli však celý. Na jihu žijí dva jiné druhy, slepýš řecký (A. graeca) a slepýš peloponéský (A. cephallonica). Téměř zcela chybí v Itálii, kde ho na většině území nahrazuje slepýš italský (A. veronensis). Přehlednou mapu zobrazující přibližný areál jednotlivých druhů najdete v článku „Přehlížená rozmanitost slepýšů“ z roku 2019 (viz zdroje).
Slepýš křehký (Anguis fragilis). Jeho areál zasahuje až na Britské ostrovy.
Typickým znakem slepýše křehkého je beznohé hadovité tělo, které nás podvědomě nutí, abychom o tomto plazu uvažovali jako o hadovi, ale jak už dnes asi nikoho nepřekvapí, slepýš je ve skutečnosti ještěr, takže má blíže třeba k varanovi než k užovce. Nohy ovšem v průběhu evoluce ztratil a jejich pozůstatky jsou patrné už jen na kostře. Nutno ovšem dodat, že pro ofidiofobika tento rozdíl většinou nehraje velkou roli (vlastní zkušenost, když jsem jednoho odiofobika mnohokrát marně přesvědčoval, aby si slepýše pohladil). Každopádně se jedná o krásný příklad fungování evoluce. Někdy je výhodnější se v minulosti těžce vydobytých znaků zbavit, pokud už nejsou potřeba, nebo dokonce snižují zdatnost.
Slepýš obvykle dorůstá délky do čtyřiceti centimetrů, výjimečně může měřit až půl metru. Ocas bývá lehce delší než zbytek těla. U samců je zbarvení nejčastěji hnědé nebo šedé a šedá je obvykle i břišní strana těla, na které bývá uprostřed patrný tmavý pruh. Zejména u starších samců se v období páření na šupinách objevují modré skvrny. Samice modré skvrny většinou postrádají a mívají tmavé boky a tmavě hnědé až černé břicho (stejně tak mladí jedinci). Občas zbarvení slepýše přechází až do červena.
Když slepýš na jaře vyleze příliš brzy, může ho překvapit mráz. Český les, 2022.
Slepýši se páří brzy po přezimování, přičemž ze zimních úkrytů vylézají v březnu až dubnu, případně ve vysokých polohách až v květnu. Ne vždy se jim ale časná jarní aktivita vyplatí a občas za ni zaplatí životem. Před několika lety brzy zjara, kdy už byly denní teploty celkem příjemné, ale přes noc stále mrzlo, jsem po ránu v Českém lese našel zcela ztuhlého jedince přímo uprostřed cesty (viz foto výše). Ačkoli na první pohled nepůsobil ani trochu živě, podle Moravce se i takový slepýš po zahřátí může ještě probrat.
Samci spolu mohou během období rozmnožování svádět souboje, při nichž se jeden do druhého zakusují, což jim na těle leckdy zanechá různé odřeniny. A odřeniny mohou mít i samice, protože samci se během páření zakusují také do nich. Mláďata na svět přicházejí až v létě, od července do září, a v jednom vrhu jich bývá od sedmi do čtrnácti, ale možné rozpětí je širší: od jednoho slepýška po minimálně osmnáct. Za pozornost stojí, že slepýši jsou živorodí, takže samice neklade vajíčka, ale rodí již vylíhlá a celkem vyvinutá mláďata, která měří zhruba sedm až deset centimetrů. Díky zbarvení (tmavé boky a světlý hřbet) jsou zcela nezaměnitelná a v pozdním létě na ně lze na příhodných místech narazit docela běžně.
Slepýš křehký (Anguis fragilis). Rakousko, mládě.
Na jídelníčku slepýše křehkého se objevují různí bezobratlí, obzvláště plži jako slimáci a plzáci, přičemž v teráriu pode Moravce s chutí konzumují i invazní plzáky španělské, což je o důvod víc, proč si slepýše na zahradě hýčkat a dávat pozor například při sečení, aby neskončil rozseknutý na dvě půlky. Kromě plžů slepýši žerou i kroužkovce (žížaly) nebo larvy hmyzu, přičemž kořist hledají hlavně za pomoci čichu.
Čich jim podle všeho pomáhá i při detekci predátorů (hadů, ptáků či savců), před nimiž slepýše chrání i popsané kryptické zbarvení. Jsou také schopni poměrně rychlého úprku, při kterém se někdy prudce vymrští do vzduchu. Síla, jakou slepýš dokáže vyvinout, aby unikl ze sevření, nejspíš někdy překvapila každého, kdo se ještěra pokoušel chytit. Stejně tak mají mnozí jistě zkušenost s trusem slepýše, který plaz vypouští po uchopení skutečným i domnělým predátorem (naposledy se mi takto jeden odvděčil před dvěma týdny, když jsem ho odnášel z frekventované cesty).
Slepýš křehký (Anguis fragilis), Rakousko. Samec se při páření samici zakousne do blízkosti hlavy.
A pokud opravdu není zbytí, mohou se slepýši podobně jako ještěrky uchýlit k takzvané kaudální autotomii, tedy oddělení konce ocasu. Ten se na zemi dál mrská a odvádí pozornost predátora, což slepýši poskytne čas k útěku. Ocas jedinci později většinou zase doroste, někdy však poměrně nedokonale a dorůstá velmi pomalu (oproti jiným ještěrům, pro které je život bez ocasu značně limitující), přičemž podruhé už se takto oddělit nemůže. Nový ocas navíc není tvořen obratli, nýbrž chrupavkou. Slepýši nicméně, alespoň soudě dle zkušenosti, neodhazují ocas tak ochotně jako ještěrky.
Výše jsem naznačil, že slepýš křehký vědcům nedávno přichystal zajímavé překvapení. Konkrétně šlo zjištění publikované (nejen) českými vědci v roce 2010, že slepýš žijící na východě naší republiky, není poddruhem slepýše křehkého, ale podle genetických analýz jde o samostatný druh, který dnes nese název slepýš východní (Anguis colchica). Jeho areál poté pokračuje dál na východ přes část Polska, Slovensko, Ukrajinu, Bělorusko až po Rusko. Geografická hranice výskytu mezi oběma druhy je však kvůli jejich hybridizaci neostrá. Čistou populaci slepýše východního u nás najdeme třeba v Beskydech, Javorníkách nebo Bílých Karpatech.
Slepýš křehký (Anguis fragilis) ze severu Pyrenejského poloostrova.
Od slepýše křehkého lze „nový“ druh odlišit podle několika morfologických znaků, přičemž nejspolehlivějším rozlišovacím znakem je „vyšší počet podélných řad šupin ve středu těla“ slepýše východního (Moravec udává, že jich, alespoň u jedinců z našeho území, bývá 28 až 30, kdežto u slepýše křehkého 24 až 26). Samci východního druhu také mívají mnohem nápadnější modré skvrny. Jinak jsou si oba slepýši v mnoha odhledech, od potravy, preferovaných biotopů, základního zbarvení či rozmnožování, velice podobní. Každopádně máme dnes v České republice dva druhy slepýšů, čímž se počet našich původních plazích druhů rozšířil na dvanáct.
Zdroje:
Barr, J. I., Boisvert, C. A., & Bateman, P. W. (2021). At what cost? Trade-Offs and influences on energetic investment in tail regeneration in lizards following autotomy. Journal of Developmental Biology, 9(4), 53. https://doi.org/10.3390/jdb9040053
Cabido, C., et al. (2004). Chemosensory predator recognition induces defensive behavior in the slow-worm (Anguis fragilis). Canadian Journal of Zoology, 82(3), 510–515. https://doi.org/10.1139/z04-023
Gvoždík, V., et al. (2010). Slow worm, Anguis fragilis (Reptilia: Anguidae) as a species complex: Genetic structure reveals deep divergences. Molecular Phylogenetics and Evolution, 55(2), 460–472. https://doi.org/10.1016/j.ympev.2010.01.007
Moravec, J. (2019). Obojživelníci a plazi České republiky. Academia, 464 s.
Moravec, J; Gvoždík, V. (2019) Přehlížená rozmanitost slepýšů. Živa, č. 5, 254–6. Online: https://ziva.avcr.cz/2019-5/prehlizena-rozmanitost-slepysu.html
