Článek
Přestože existují i sladkovodní taxony, většinu z přibližně jedenácti tisíc druhů žahavců (Cnidaria) najdeme v moři. Jak naznačuje jejich český název (a ostatně i ten latinský vycházející ze starořeckého knídē), jedná se o tvory, s nimiž není radno si zahrávat, alespoň ne bez ochrany. Někdy sice účinky jejich jedu pumpovaného do těla žahavými buňkami ani nepocítíme, jindy to však v závislosti na druhu žahavce může skončit protivnou vyrážkou i závažnějšími zdravotními lapáliemi.
Žahavci jsou poměrně rozmanitou skupinou, jejíž zástupci mohou víceméně celý životstrávit přisedlí ke dnu (jako polyp), nebo se naopak volně vznášet ve vodě (tomuto stádiu se říká medúza), případně oba způsoby života střídat. (O funkci žahavých buněk i střídání životních stádií u žahavců jsem se podrobněji věnoval na jiném místě, viz odkaz níže.)
Talířovka svítivá (Pelagia noctiluca)
Jednou ze skupin, u nichž výrazně převažuje stádium medúzy, jsou medúzovci (Scyphozoa), jejichž ukázkovým příkladem jsou talířovky (Semaeostomeae). Patří mezi ně například kosmopolitní talířovka ušatá (Aurelia aurita), slavná talířovka obrovská (Cyanea capillataca), která je se zvonem o průměru výrazně přes jeden metr a chapadly dlouhými až několik desítek metrů považována za největší medúzu na světě, krásná talířovka pacifická (Chrysaora melanaster) se zvonem širokým i 60 centimetrů a třímetrovými chapadly a mnoho jiných druhů.
Jedním z těch, jež se běžně objevují i u evropských břehů, je talířovka svítivá (Pelagia noctiluca), která se vyskytuje v Tichém oceánu (podél amerických břehů) a v některých oblastech Atlantského oceánu. Potkat ji lze například v Karibském či Severním moři a rozšířená je rovněž v moři Středozemním, včetně Jadranu. Je to primárně pelagický živočich a běžně se vyskytuje od povrchu do hloubky asi 150 metrů, přes den nicméně může klesnout i mnohem hlouběji (uvádí se 1400 metrů).
Talířovka svítivá (Pelagia noctiluca).
Oproti výše jmenovaným druhům je talířovka svítivá celkem prcek. Její nachově či červenohnědě zbarvený zvon má průměr tři až dvanáct centimetrů a chapadla dosahují maximální délky asi tři metry. Na okrajích kloboukovitého zvonu jsou patrné laloky, z nichž vybíhá osm tenkých chapadel pokrytých žahavými buňkami. A žhavé buňky najdeme i na samotném zvonu či čtyřech nápadných příústních lalocích, které talířovce pomáhají s polapením kořisti i jejím transportem k ústnímu otvoru (anglicky se jim říká oral arms, tedy orální ramena). Co do potravy není moc vybíravá, loví malé rybky, korýše či zooplankton.
Žahavé buňky neslouží jen k znehybnění kořisti, nýbrž i k odehnání dotěrných predátorů. Ty může medúza navíc zmást světélkující hlenovitou substanci, kterou za sebou zanechává při úprku před hrozbou. A světélkování neboli bioluminiscenci vykazuje při podráždění i samotné tělo talířovky, což se ostatně propsalo do jejího českého (svítivá) i latinského (noctiluca) druhového názvu („noctiluca“ znamená noční světlo a čistě pro zajímavost, právě tak se kdysi nazýval fosfor).
Talířovka svítivá (Pelagia noctiluca).
Jak naznačil již nadpis, talířovka svítivá je sice malá, ale její žahnutí dokáže být velice nepříjemné. Obvykle sice není tak hojná, aby představovala zásadní problém, občas ale dojde, z ne zcela jasných příčin (byť hypotézy existují), k jejímu přemnožení (v angličtině se tomu říká stejně jako u sinic „bloom“ tedy „vodní květ“), a to zhruba ve dvanáctiletých cyklech.
Zejména ve Středozemním moři, které je hojně navštěvované turisty, to může způsobit nemalé komplikace. Ohrožení navíc nejsou pouze koupající se rekreanti, ale i záchranáři nebo rybáři. Přemnožení talířovky dopadá také na populace živočichů, které loví (žere i vajíčka nebo rybí plůdek), a do místní ekonomiky se tak „květ“ nepříznivě promítá hned na několika úrovních. Vzhledem ke své hojnosti i relativně silnému jedu (oproti jiným zdejším medúzám) talířovka svítivá patří k lékařsky i ekonomicky nejvýznamnějším druhům žahavců ve Středozemním moři.
Opakovaný prudký nárůst populace talířovky svítivé ve Středomoří na přelomu 70. a 80. let minulého století podnítil vznik několika epidemiologických studií, které přinášejí i pár konkrétních čísel. Například v roce 1983 bylo v Jaderském moři u slovinského pobřeží zaznamenáno 67 případů žahnutí medúzou, u italského Terstu mezi lety 1978 až 1983 zažilo nepříjemný kontakt s talířovkou svítivou přes sto dvacet lidí a s více než sedmi stovkami požahání se na počátku 80. let potýkali také u pobřeží Řecka. Poté talířovkové „vodní květy“ zase na čas ustaly a vědci svou pozornost přesunuli jinam. Rozhodně ale neskončily.
Problémy talířovky tropily například mezi lety 2020 až 2023 u řeckého pobřeží a od roku 2025 zde jejich počty zase stoupají, což patrně bude platit i letos. Jiná studie ovšem uvádí, že ve stejnou dobu (mezi lety 2020 až 2023) u tuniských a marockých břehů talířovek naopak ubylo, což ukazuje, že se prudký nárůst jejich populace může týkat jen poměrně omezené části Středozemního moře, zatímco jinde panuje klid.
Talířovka svítivá (Pelagia noctiluca).
Přestože setkání s talířovkou svítivou bývá velice nepříjemné, není život ohrožující a obvykle ani nevyžaduje hospitalizaci. Symptomy mívají lokální charakter a kromě silné bolesti zahrnují pálení, zarudnutí kůže, otok či puchýře a po jednom až dvou týdnech zcela odezní. Výjimečně mohou zůstat trvalejší pozůstatky jako jizvy nebo ztmavnutí pokožky a občas se projevy, které člověk zažíval po kontaktu s medúzou, mohou v dlouhodobém horizontu vracet i bez dalšího požahání. Celkové (celotělové) příznaky, například pokles krevního tlaku, závrať, průjem nebo zvracení, se ve zmíněné řecké studii objevily u necelých osmi procent pacientů.
Jako první pomoc se po odstranění zbytku chapadel z pokožky (pinzetou či jiným nástrojem) doporučuje polévat místo slanou vodou, popřípadě jej namočit do horké (nikoli vroucí) vody a počkat pár desítek minut, dokud bolest neustoupí. Hlavní je nepotírat místo alkoholem či jinými dráždivými látkami a účinné není ani poraněnou kůži pomočit, jak se někdy doporučuje.
Anketa
Zdroje:
Aouititen, M., Mouanda, D. C. M., & Luan, X. (2025). Unveiling the Environmental Drivers of Pelagia noctiluca Outbreaks: A Decadal Study Along the Mediterranean Coastline of Morocco, Algeria and Tunisia. Journal of Marine Science and Engineering, 13(4), 642. https://doi.org/10.3390/jmse13040642
Ballesteros, A. et al. (2021). Cnidome and Morphological Features of Pelagia noctiluca (Cnidaria: Scyphozoa) Throughout the Different Life Cycle Stages. Frontiers in Marine Science, 8. https://doi.org/10.3389/fmars.2021.714503
Boero, F. Review of jellyfish blooms in the Mediterranean and Black Sea. FAO, 2013, 63 s. ISBN: 978-92-5-107457-2
Mariottini, G. L. (2008). The Mauve Stinger Pelagia noctiluca (Forsskål, 1775). Distribution, Ecology, Toxicity and Epidemiology of Stings. A Review. Marine Drugs, 6(3), 496–513. https://doi.org/10.3390/md20080025
Petrusek, A. (2005) Zoologické krásy Jadranu. Žahavci (I) - medúzy a sasanky. Živa(4) 169–175. Online
Taklis, C. (2025). Emerging mauve stinger bloom in the Pagasetic Gulf, central Greece. Oryx, 59(4), 414–415. https://doi.org/10.1017/s0030605325101658
Widder, E. (2002). Bioluminescence and the pelagic visual environment. Marine and Freshwater Behaviour and Physiology, 35(1–2), 1–26. https://doi.org/10.1080/10236240290025581
