Článek
Život na Zemi existuje už skoro čtyři miliard let a za tu dobu překonal řadu důležitých milníků, od nastartování fotosyntézy a evoluce mnohobuněčnosti po vznik rostlin, živočichů a hub a výstup komplexních organismů na souš. Jedním ze zlomových okamžiků je také takzvaná kambrická exploze (kambrium začalo zhruba před 539 miliony let).
Záhada kambrické exploze
Označuje se tak skutečnost, že se v kambrických horninách poměrně náhle (přesto však v průběhu několika desítek milionů let) objevují fosilie velkého množství tvarově rozmanitých mnohobuněčných živočichů, které na rozdíl většiny od proslule podivné ediakarské „fauny“ (ediakara se datuje do období před 635 až 539 miliony let) dokážeme už poměrně dobře zařadit do známého stromu života a rozpoznat v nich příslušníky dodnes existujících linií, například měkkýšů, kroužkovců, ostnokožců nebo strunatců.
Co kambrickou explozi způsobilo, paleontologům dlouho vrtalo hlavou. V průběhu let zazněla řada hypotéz, podle nichž za to mohlo například zvýšení koncentrace životodárného kyslíku v atmosféře i vodě, lepší dostupnost živin či změna samotných organismů, která usnadňovala jejich fosilizaci (třeba vznik pevných schránek, trnů a podobně v rámci rozbíhajících se evolučních závodů mezi predátory a kořistí).
Rekonstrukce možné podoby ediakarské bioty.
Podle řady důkazů, zejména molekulárně-biologických, to navíc nevypadá, že by kambrická exploze byla opravdu natolik explozivní, tedy že by se všechny ty živočišné linie objevily až tak „náhle“. Jak v knize Kyslíknapsal Nick Lane, kambrická exploze měla dlouhou zápalnou šňůru, která sahala až do ediakary. Jenže kde jsou ty fosilie, jež by dokazovaly existenci předků kambrických tvorů už miliony let před jejich doloženým „vstupem na scénu“?
Zaplňující se mezery
Na tuto zdánlivou mezeru a nejistotu vědců v minulosti s oblibou poukazovali kreacionisté odmítající dnes již mimořádně pevně podloženou teorii, že podoba pozemského života je výsledkem biologické evoluce. Nyní se zdá, že i tato mezera, jedna z posledních, kde zbývalo místo pro pochybnosti (respektive pro boha, jak hlásá přístup známý jako „bůh mezer“), se pomalu uzavírá. Nová studie zveřejněná před pár dny v časopise Science totiž dokládá, že předci některých dodnes existujících živočišných linií existovali už v pozdní ediakaře.
Paleontologové se zaměřili na podrobné prozkoumání více než sedmi set fosilií starých 554 až 539 milionů let a spadajících do takzvané Ťiang-čchuanské bioty (v anglickém přepisu ji najdete pod názvem Jiangchuan Biota), která byla objevena v jihočínském Jün-nanu. Její velkou předností je neobyčejná kvalita fosilií, které nemají podobu pouhých otisků, nýbrž uhlíkové vrstvičky, v níž se uchovaly i velmi jemné detaily těl dávných organismů. Je tak srovnatelná se slavnými burgeskými břidlicemi. To, co vědci našli, jim každopádně vyrazilo dech. Ve fosiliích rozpoznali pozůstatky živočichů dosud známých pouze z kambria i tvorů zatím nepopsaných.
Rekonstrukce Ťiang-čchuanské bioty podle jednoho z autorů studie:
K největším překvapením patřili nejstarší známí zástupci skupiny druhoústých (Deuterostomia), která zahrnuje mimo jiné strunatce, k nimž se spolu se všemi ostatními obratlovci řadíme i my. Vedle možných předků moderních hvězdic (ostnokožci) se mezi objevenými živočichy nacházeli rovněž předci žaludovců, červovitých tvorů, kteří patří mezi polostrunatce (Hemichordata). Zkoumaní jedinci měli tvar písmene U a vědci předpokládají, že jedním koncem těla byli přichycení k mořskému dnu, přičemž druhým opatřeným párem chapadélek chystali potravu. Přítomnost těchto tvorů v Ťiang-čchuanské biotě podle autorů studie vzhledem k fylogenetickým vztahům mezi skupinami znamená, že zde museli existovat také již zmínění strunatci.
Mezi fosiliemi se mimoto nacházela řada pozoruhodných, dvoustranně souměrných živočichů červovitého vzezření či organismy určené jako ranní zástupci žebernatek (Ctenophora). Mnozí tvorové navíc vykazovali anatomické znaky, které neodpovídaly ani ediakarským, ani kambrickým druhům.
Význam této studie, která vrhá světlo na jednou z největších evolučních záhad, lze jen těžko přecenit. Přesto lze doufat, že je pouhým začátkem a navazující výzkumy zmapují přechod od podivné ediakarské fauny k fauně kambrické ještě podrobněji, byť zkoumání tak dávných událostí není vzhledem k vzácnosti vhodného fosilního záznamu nic jednoduchého.
Dodejme, však, že tato studie není první, která doložila existenci zástupců dodnes existujících živočišných skupin v ediakaře, viz například:
Zdroje:
Li, G., Wei, F., Wen, W., Wang, X., Lei, X., Anderson, R. P., Zhao, Y., Dunn, F. S., Parry, L. A., & Cong, P. (2026). The dawn of the Phanerozoic: A transitional fauna from the late Ediacaran of Southwest China. Science, 392(6793), 63–68. https://doi.org/10.1126/science.adu2291
Lane, N. 2020. Kyslík: Molekula, která stvořila svět. Dokořán , Argo, 360 s.
