Zéva obrovská: Kriticky ohrožený mlž váží až půl tuny a žije z fotosyntézy

Mlži (Bivalvia) jsou vedle plžů (Gastropoda) a hlavonožců (Cephalopoda) jednou ze tří velkých tříd měkkýšů (Mollusca). Typickým znakem mlžů je schránka složená ze dvou částí (lastur), které jsou vytvářeny pláštěm a propojeny vazem a svaly, díky nimž se mohou lastury otevírat a zavírat. Na hřbetní straně se často nachází „systém lišt a prohlubní vzájemně do sebe zapadajících“ (Smrž, 2013), takzvaný zámek. V průběhu evoluce mži ztratili hlavu, což je také připravilo o radulu a schopnost konzumovat větší potravu. Živí se proto drobnými částečkami rozptýlenými ve vodě. Potravu filtrují přes žábry, jsou to tedy filtrátoři, energii však získávají i jinak (viz dále).

Navzdory poměrně jednoduché stavbě jsou mlži velice rozmanitou skupinou co do velikosti, tvaru, zbarvení i schopnosti pohybu (někteří dokážou krátkodobě plavat, jiní se jen pomalu posouvají pomocí svalnaté nohy a další žijí přisedle). Vůbec největším mlžem na světě je zéva obrovská (Tridacna gigas), která je vedle zévy velké (T. maxima), zévy útesové (T. crocea) nebo zévnatky skvrnité (Hippopus hippopus) jedním z dvanácti žijících zástupců čeledi zévovití (Tridacnidae).

Zéva obrovská žije v mělkých vodách (od hloubky dvou po asi dvacet metrů), obvykle na korálových útesech nebo v jejich blízkosti, kde se stává vyhledávaným objektem potápěčů. Pokud byste ji chtěli vidět naživo, připravte se na delší cestu. Jejím domovem je Indický a Tichý oceán, konkrétně tropické oblasti od Myanmaru podél břehů Malajsie a Indonésie až po Filipíny, dále pak na jih kolem Papuy Nové Guineje po Austrálii, kde se vyskytuje zejména na Velkém bariérovém útesu. Dříve žila i jinde, například poblíž Taiwanu, ale zde již pravděpodobně vyhynula.

Přestože velcí jsou všichni zástupci uvedené čeledi, proto se jim také v angličtině říká „giant clams“, zéva obrovská je poráží na hlavu (tedy porazila by, kdyby nějakou měli), a v angličtině ji proto najdete pod názvem „true giant clam“. Rekordní jedinec měřil na délku 1,3 metru a vážil přibližně 500 kilogramů, což je hmotnost odpovídající středně velkému samci medvěda ledního nebo losa evropského. Nepřekvapí, že tento druh žije převážně přisedle, zapuštěný v písčitém substrátu, ale s dopomocí svalnaté nohy je zéva schopna omezeného pohybu.

Jejím typickým znakem je nápadně zbarvený plášť, který bývá zlatohnědý, žlutý či zelený a zejména na jeho okraje nezřídka zdobí iridescentní modré, fialové či zelené skvrny. Plášť je navíc hypertrofovaný a přesahuje okraje schránky. Dospělí jedinci proto už ani nedokážou lastury přiblížit natolik, aby schránku plně uzavřeli. Důvodem hypertrofie pláště je snaha vystavit co největší plochu tkáně slunečnímu světlu. V plášti se totiž nacházejí jednobuněčné fotosyntetizující „řasy“ (zooxantely), konkrétně obrněnky (Dinoflagellata), s nimiž zéva udržuje symbiotický vztah. (Řasy vzhledem k taxonomickému zařazení obrněnek raději v uvozovkách.)

Mlž řasám poskytuje domov a základní chemické látky (oxid uhličitý a vodu), z nichž pak řasa za pomoci světla vytváří komplexnější organické sloučeniny. U některých zév jsou endosymbionti zodpovědní za zpracování až 90 procent veškerého metabolizovaného uhlíku a mlž bez nich nepřežije. Zajímavé je, že své endosymbionty získává už v larválním, volně plovoucím stádiu (říká se mu veliger), kdy si je uloží do trávicího ústrojí. Do pláště se dostávají teprve během přeměny v dospělce.

Symbiotický vztah s obrněnkami je ovšem dvousečnou zbraní. Zéva sice díky němu může dorůstat obřích rozměrů, avšak stejně jako u korálů, které rovněž udržují symbiózu se zooxantelami, u zév zejména kvůli oteplování oceánů dochází k takzvanému bělení, tedy k vypuzování jednobuněčných endosymbiontů z těla. Vzhledem k závislosti zév na zooxantelách se jedná o zásadní problém, který prokazatelně snižuje například jejich reprodukční úspěšnost – pár let stará studie doložila, že silně vybělení mlži dokonce měli zcela prázdné gonády, takže se nemohli vůbec rozmnožovat.

Dodejme, že zévy jsou na rozdíl od většiny mlžů hermafroditi, což znamená, že vytvářejí jak samčí, tak samičí pohlavní buňky (jako první se vyvíjejí samčí gonády, teprve později samičí, ale nacházejí se ve stejném orgánu). Zévy pohlavní buňky synchronizovaně vypouštějí do vody, kde následně dochází k vnějšímu oplození. Neuvolňují je však najednou. Nejprve vypustí oblak spermií, a teprve potom vajíčka, což snižuje pravděpodobnost, že spermie a vajíčko, které se potkají a spojí, budou pocházet od téhož jedince.

Bělení ale není pro zévy obrovské jediný problém. Desítky let už také čelí nadměrnému využívání, respektive sběru, a to jak coby bohatý zdroj potravy, tak kvůli krásným schránkám, které jsou velmi ceněné mezi sběrateli. Dohromady tyto faktory vedly k výraznému a stále pokračujícímu poklesu populace zévy obrovské, která je proto dnes na Červeném seznamu IUCN vedena jako kriticky ohrožený druh.

Na závěr dodejme, že kolem obřích zév panuje řada mýtů, například, že žijí stovky let, nebo že dokážou uvěznit nohu potápěče, pokud do schránky omylem stoupne. I když by to bylo zajímavé, pravda není ani jedno. Výše zmíněný rekordní jedinec byl starý „jen“ něco přes šedesát let a o moc více se zévy patrně nedožívají. A v případě podráždění či nebezpeční sice lastury sevřou, ale rozhodně se tak nestane „mrknutím oka“, takže neopatrný potápěč nohu stihne snadno vytáhnout.

Fam, A., et al. (2026). The evolution of Giant Clam Science: From foundational studies to emerging frontiers. Aquaculture Fish and Fisheries, 6(2). https://doi.org/10.1002/aff2.70230

Lucas, J. S. (2014). Giant clams. Current Biology, 24(5), R183–R184. https://doi.org/10.1016/j.cub.2013.11.062

Neo, M.L. & Li, R. 2024. Tridacna gigas. The IUCN Red List of Threatened Species 2024: e.T22137A119167161. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2024-2.RLTS.T22137A119167161.en

Sayco, S., Cabaitan, P., & Kurihara, H. (2023). Bleaching reduces reproduction in the giant clam Tridacna gigas. Marine Ecology Progress Series, 706, 47–56. https://doi.org/10.3354/meps14251

Smrž, J. (2013). Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 192 s.

Soo, P., & Todd, P. A. (2014). The behaviour of giant clams (Bivalvia: Cardiidae: Tridacninae). Marine Biology, 161(12), 2699–2717. https://doi.org/10.1007/s00227-014-2545-0

https://www.fisheries.noaa.gov/species/true-giant-clam

https://animaldiversity.org/accounts/Tridacna_gigas/