Článek
Jak kdysi pronesl jeden přírodovědec a po něm to zopakovala řada dalších včetně sira Davida Attenborougha, o Měsíci toho dnes víme více než o hlubinách zemských oceánů. V místech, kam nepronikají sluneční paprsky, žije nespočet neobvyklých organismů od bizarních ryb a masožravých hub po „superobří“ korýše a ještě větší měkkýše, nemluvě o záplavě druhů, jež zatím ani neznáme.
Právě mezi měkkýši najdeme vůbec největší existující bezobratlé živočichy (byť ne nejdelší), kteří s přehledem převálcují slavné prvohorní mořské „štíry“, kteří měřili dva a půl metru, dvoumetrové stonožkovce či monstrózní vážky s pětasedmdesáticentimetrovým rozpětím křídel, ale i dnešní velekraby japonské (Macrocheira kaempferi) s rozpětím nohou skoro čtyři metry a hmotností 20 kilogramů.
Zobák kalmara Hamiltonova.
Skupinou, do níž spadají nejmohutnější „bezouši“, jsou nepřekvapivě hlavonožci, kteří odbornou i laickou veřejnost dlouhodobě fascinují svou starobylostí, inteligencí i evolucí (například „vynález“ komorového oka, které se v lecčems podobá tomu našemu). Zjistit, jakých maximálních rozměrů největší hlavonožci skutečně dorůstají, není vzhledem k jejich skrytému způsobu života v hlubinách snadné. Musíme se proto spoléhat na mimořádně vzácné mrtvé exempláře, které na pobřeží vyplavilo moře nebo jejichž natrávené pozůstatky (například zobáky jako na obrázku výše) se našly v žaludcích jiných tvorů (zejména kytovců), popřípadě na nepřímé metody, jako je odhad délky těla na základě velikosti otisků přísavek na kůži predátorů těchto hlavonožců.
Co do délky se jako rekordmanka nejčasněji zmiňuje krakatice obrovská (Architeuthis dux) s pláštěm dlouhým přes dva metry a celým tělem včetně chapadel kolem třinácti metrů, ale je docela dobře možné, že existují krakatice až dvacetimetrové. Za nejtěžšího hlavonožce a potažmo i bezobratlého tvora na Zemi bývá ovšem označován jiný desetiramenatec (nadřád Decapodiformes), konkrétně kalmar Hamiltonův (Mesonychoteuthis hamiltoni), který byl popsán v roce 1925 právě na základě pozůstatků nalezených v žaludku vorvaně obrovského (Physeter macrocephalus). Navzdory kolosálním rozměrům zůstává ale kalmarův způsob života do značné míry zahalen tajemstvím.
Předpokládá se, že žije pouze v chladných antarktických vodách a jeho výskyt se omezuje na Jižní oceán (a zjevně i jeho blízké okolí, viz dále), který byl jako samostatný oceán uznán teprve v roce 2021, proto se s tímto označením v řadě starších prací o kalmarovi nesetkáme. Zatímco velmi mladí jedinci se vyskytují od hladiny až do hloubky přibližně 500 metrů, ti starší a dospělí sestupují do hlubin jeden až dva kilometry. Právě to je jeden z důvodů, proč toho o nich víme tak málo.
Odhaduje se, že plášť dospělých kalmarů dosahuje délky asi dvou až dvou a půl metru a celé tělo i s rameny maximálně šesti nebo sedmi metrů, lze však narazit i na hodnotu čtrnáct metrů, čímž by kalmar zřejmě překonal i krakatici obrovskou, nicméně tyto údaje je lepší brát s (velkou) rezervou. I kdyby ale nebyl delší než ona, díky robustnější stavbě je výrazně těžší.
Kalmar Hamiltonův
Zatímco největší krakatice váží podle odhadů kolem dvou set padesáti kilogramů (samice, samci jsou výrazně menší), nejtěžší dosud známý kalmar měl mít hmotnost takřka půl tuny (495 kg). Jednalo se o umírající samici, kterou v roce 2007 vylovila novozélandská rybářská loď (viz fotografie níže) a jež podle tehdejších odhadů měřila deset metrů, ale číslo o délce je nepotvrzené, proto je opět nutné brát je s rezervou. Už jen proto, že jiný a důvěryhodnější zdroj v souvislosti s tímto exemplářem mluví o délce 4,2 m včetně pláště.
Pro srovnání, dalším změřeným kalmarem je jedinec chycený v roce 2003. V jeho případě hmotnost činila 300 kg a délka včetně pláště 5,4 m. A jen pro zajímavost, obří jsou také oči kalmarů (i krakatic), které mají průměr přibližně 25 (až 30) centimetrů, což je o fous víc než klasický fotbalový míč. Jedná se o vůbec největší oči, jaké lze v živočišné říši najít.
Kromě toho, že nevíme, jak přesně se kalmaři rozmnožují (lze to pouze odhadovat na základě porovnání s jinými hlavonožci), ani jak dlouho žijí (díky pobytu v chladné vodě ale možná déle než 12 až 18 měsíců, jak je to typické pro jejich příbuzné z tropických oblastí), neznáme detailně ani jejich potravní zvyklosti. Každopádně se jedná o predátory a udává se, že na jejich jídelníčku se objevují menší ryby z čeledi lampovníkovití (Myctophidae), ledovky (rod Dissostichus), žraloci světlouni (Somniosus) a jiní hlavonožci vyskytující se v téže oblasti.
Kalmar Hamiltonův vytažený z moře poblíž Antarktidy v roce 2007.
Sami ale mají poměrně hodně nepřátel, hlavně před dosažením dospělosti a s tím spojené velikosti, kdy jsou nejzranitelnější. Pozůstatky kalmarů, například zbytky ramen nebo velké zobáky, kterými (společně s radulou) mělní potravu, se našly v žaludcích celé řady tvorů od tučňáků (císařského, patagonského a kroužkového) a jiných ptáků (albatrosů či buřňáků) po ryby, paryby a mořské savce (vorvaně, rypouše a kulohlavce).
Vzhledem k tomuto nedostatku informací je každý další střípek získaný z jakéhokoli zdroje nadmíru vítaný. Není proto divu, jaký poprask loni vyvolalo první video kalmara pořízené v jeho přirozeném prostředí(mimochodem, krakatice obrovská byla poprvé nafilmována v roce 2006). Záběry (viz níže), jež vznikly 9. března 2025 v hloubce asi 600 metrů nedaleko Jižních Sandwichových ostrovů, které už spadají do jižního Atlantiku, nezachycují dospělého hlavonožce, nýbrž mládě dlouhé kolem třiceti centimetrů. Byť to tak nemusí působit, jedná se o zásadní úspěch a doufejme, že brzy bude následovat další podobný, tentokrát třeba už dospělého kalmara Hamiltonova.
Zdroje:
Jereb, P.; Roper, C.F.E.(eds) Cephalopods of the world. An annotated and illustrated catalogue of cephalopod species known to date. Volume 2. Myopsid and Oegopsid Squids. FAO Species Catalogue for Fishery Purposes. No. 4, Vol. 2. Rome, FAO. 2010. 605 s.
Klug, C., et al. (2025). Cephalopod body size and macroecology through deep time. Scientific Reports, 15(1), 30736. https://doi.org/10.1038/s41598-025-13940-1
McClain, C. R., et al. (2015). Sizing ocean giants: patterns of intraspecific size variation in marine megafauna. PeerJ, 3, e715. https://doi.org/10.7717/peerj.715
Paxton, C. G. M. (2016). Unleashing the Kraken: on the maximum length in giant squid (Architeuthi ssp.). Journal of Zoology, 300(2), 82–88. https://doi.org/10.1111/jzo.12347
Rosa, R., Lopes, V. M., Guerreiro, M., Bolstad, K., & Xavier, J. C. (2017). Biology and ecology of the world’s largest invertebrate, the colossal squid (Mesonychoteuthis hamiltoni): a short review. Polar Biology, 40(9), 1871–1883. https://doi.org/10.1007/s00300-017-2104-5
Velekrab: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id32982/
