Chvála alternativních školek

Před dvěma dny jsem si na Seznam Medium přečetla článek Emy Reisingerové. Celý text se týkal zkušenosti jedné maminky, která své dítě chtěla umístit v Montessori školce. Po několika zkušebních dnech takovou zkušenost ale jednoznačně zavrhla. Důvodů byla celá řada, ale její výtky lze shrnout do jediné - nedostatečná a nekvalitní péče o děti a jejich rozvoj.

Text pochopitelně vyvolal celou řadu reakcí, většinou souhlasných a někteří přidávali i vlastní špatné zkušenosti. Často byla zmiňována volná výchova, absence napomenutí a trestů, nedostatek bezpečí, absence pravidel nebo programu. Věřím, že takto školky tohoto a podobného typu takto mohou navenek působit, zejména pokud je dotyčný o daném způsobu výchovy či pedagogiky nepoučený. Pokusím se vysvětlit, proč jsem podobný typ zařízení naopak zvolila. Konkrétně jde o lesní školku, která využívá i další alternativní typy pedagogiky.

Na úvod bych ráda řekla jednu věc: vůbec si nemyslím, že soukromá školka nutně znamená lepší než státní. Je to zkrátka „o lidech“. Ve srovnání s těmi tradičními ale mnohé z  alternativních školek nabízejí malý kolektiv a s ním spojený individuální přístup, respektující výchovu a někdy i celodenní pobyt venku. Odlišné bývají v tom, jak organizují výuku nebo pobyt ve školkách, jak vypadá prostředí, kde si děti hrají a jaké pomůcky používají nebo jaké mají vztahy s rodiči.

Kupříkladu lesní školky příliš neřeší zázemí a někdy ho ani nemají. Řídí se heslem „Venku za každého počasí“. Lesní pedagogika vychází z přesvědčení, že příroda dětem nabízí dostatek přirozených podnětů pro rozvoj. S běžnými plastovými hračkami se v nich pravděpodobně nesetkáte. Děti pracují s přírodními materiály, jako je dřevo, voda, hlína nebo písek. Samy mohou zkoušet být strůjcem jejich proměn a rozvíjet svou fantazii a tvořivost. Nejsou zbytečně chráněny před rozmary počasí, jako je déšť, vítr nebo mráz. Znamená to, že se vám váš potomek ze školky takřka každý den vrací celý špinavý od bláta, ale zpravidla nadmíru spokojený. Lesní školky využívají alternativní přístupy, jako je Waldorfská nebo Montessori pedagogika. Nejdůležitější je ale důraz na svobodný a přirozený rozvoj dětí.

Z hlediska rodiče, který zná jen tradiční vzdělávání, mohou děti v lesních školkách vypadat jako nedostatečně opečovávané. Z pohledu rodiče, který se o tento typ pedagogiky zajímá a vyhodnotil, že je pro jeho dítě vhodná, je to to nejlepší, co mu může dopřát. I já si to myslím a pokroky vidím na vlastní oči. Syn se za rok přirozeně rozvinul pohybově, zlepšil se v jemné motorice a dokáže venku trávit dlouhé hodiny, aniž by se nudil.

Výtka, že tyto děti mají „volnou výchovu“, je z mého pohledu zcela lichá. Když tedy odhlédnu od toho, že nic takového neexistuje, a to ani v případě, že přívlastek „volná“ nahradíme třeba slovem „americká“. V lesních a dalších alternativních školkách jsou děti obvykle vedeny v duchu respektujícího přístupu. To neznamená absenci pravidel, jak se mnozí kritici domnívají. Hranice jsou i v tomto přístupu důležité. Lze je ale stanovovat bez výčitek nebo zahanbování. Respekt znamená mít v úctě důstojnost dítěte. Pokud chci, aby i ono mělo úctu k nám a svým vrstevníkům, zdá se mi to logické. Ani můj syn si ze školky nepřináší zlozvyky, ale posunul se. Například umí mnohem lépe formulovat své potřeby a chápat emoce druhých.

Pokud se vrátím ke zmíněnému článku, který vyšel na Seznam Médium, přiznávám, že netuším, jak kvalitní zmíněná školka byla. Možná si tam průvodkyně skutečně přicházely jen odpracovat povinnou pracovní dobu a módní slovo Montessori se v názvu školky objevilo jen z marketingových důvodů. V této konkrétní školce jsem nikdy nebyla, a tak nemohu soudit. Nicméně myslím, že některé z výtek mohly být spíše nepochopením samotného principu této pedagogiky.

Fakt, že děti neměly tolik organizovaný program, může znamenat důraz na přístup, ve kterém se věří, že děti se nejlépe a učí a rozvíjejí přirozenou hrou. Organizovat dětem veškerý program znamená, že děti mají jen malý prostor pro zapojení vlastní tvořivosti a fantazie. Volnost a fakt, že tyto školky nemají například zamknuté dveře a v případě lesních školek dokonce ani ploty, je běžné a patří to právě k principu svobodné hry.

To, že nebyly napomínány, může být mylný dojem. Reagovat na překročení hranic je důležité, dítěti mají být stanovovány důsledně a důrazně, není ale žádoucí je zastrašovat nebo v nich vyvolávat pocit studu. Fakt, že čtyřletého chlapce průvodkyně nezahanbovala a nekritizovala za to, že se u oběda pomočil, oceňuji. Mohlo jít o dítě, které má fyzické nebo psychické potíže nebo se ve školce adaptuje. Možná jde o chlapce, který žádné potíže nemá, i tak je to v pořádku. Dítě do pěti let věku může mít podobné nehody zcela přirozeně a nejde o žádnou odchylku od normálu, ale ani o dětskou škodolibost.

Pokud někdo volí alternativní školku, zřejmě zná a souzní s principy uplatňovanými v těchto školkách. Zvolit ji jen z toho důvodu, že je to módní záležitost, nebo dokonce proto, aby zvýšil status své rodiny, se nemusí vyplatit. Pokud očekáváte přehršel drahých hraček, stoprocentní dohled nad každým krokem vašeho dítěte a dokonalou organizaci veškerého programu včetně mnoha aktivit od tancování po angličtinu, zřejmě nejste na správné adrese. V alternativních školkách jde o něco docela jiného.

Na závěr bych ráda zdůraznila ještě jednu věc. Mnohé alternativní školky suplují roli školek státních. Nemám teď na mysli skutečnost, že stát nedokáže zajistit dostatek míst pro všechny děti, byť i to je samozřejmě důležitý aspekt. Myslím skutečnost, že mnoho státních školek nezvládá individuální přístup k dětem, které jsou nějakým způsobem znevýhodněné nebo odlišné. Přesto, že tu už léta máme inkluzivní vzdělávání a asistenti pedagoga jsou dostupní, školky to pořád neumějí. Takovou zkušenost mám ze svého okolí.

Děti, které kvůli některé ze svých poruch nezapadají mezi ostatní, často ve školkách zažívají nepřijetí. Někdy je situace dokonce taková, že je matce přikázáno, aby si dítě vyzvedávala hned po obědě, přestože je zaměstnána na plný úvazek. Znám i situaci, kdy bylo takové dítě ze školky vyloučeno a nuceně muselo přestoupit na individuální vzdělávání. Takovou zkušenost mají i někteří rodiče dětí nadaných, které se špatně přizpůsobují běžnému školkovému programu, který je nutně nudí.

Děti, které jsou tzv. nejedlíky , a to z různých důvodů, jako je například porucha senzorické integrace, to ve státních školkách také nemají lehké. Jedinou diagnózou, kterou tyto školky připouštějí, je alergie či intolerance. Tyto děti mají možnost přinést si jídlo vlastní. Pokud má ale tzv. nejedlík problém ochutnat jiné jídlo, než zná, nebo má problém jíst v cizím prostředí, má smůlu. Vlastní jídlo z domova mít nemůže. Končí to tak, že si jej rodiče vyzvedávají nejpozději před obědem. Chci zdůraznit, že nemám na mysli jen děti vybíravé, ale děti, které mají s přijímáním potravy vážný problém, byť tento stav často nemá organický podklad.

Potíže zažívají i školkové děti, které žijí v pěstounské péči, nebo jsou osvojené. Vzhledem k náročnějšímu startu života mohou mít problém adaptovat se na nové prostředí. Co jiným trvá týdny nebo nejvýš měsíce, může těmto dětem trvat třeba celý rok, potřebuje proto jiný režim a třeba i přítomnost pěstouna nebo rodiče. Také je pro ně důležité, aby dokázaly bezpečně získat citovou vazbu na toho, kdo o ně pečuje. Pravděpodobně také budou potřebovat, aby jim někdo pomáhal zvládat emoce v náročném prostředí. Dokáže toto všechno zvládnout učitelka, která má na starosti 25 dětí? Někdy možná ano, ale pravděpodobnější je to ve školce s malým kolektivem a respektujícím přístupem.

Stát takové školky většině zmíněných dětí nenabízí, suplují je proto mnohdy školky alternativní. A za to jim patří chvála a velké díky!