Článek
Učitelé v pondělní stávkovali za své kolegy. Kuchařky, školníky nebo asistenty, kteří jim pomáhají praktikovat při výuce individuální přístup. Důvod je jasný, platy lidí v těchto profesích jsou tristní a pokud by jim měly ještě klesat, mohou se školy začít potýkat s rychlým úpadkem poskytovaných služeb.
Jakkoliv mám pro nutnost vládních škrtů jisté pochopení, jsou oblasti, kde by to měl kabinet zvažovat opravdu obezřetně. Jednou z nich je školství, skrze které investujeme do své budoucnosti. Nižší platy učitelů znamenají méně kvalitních pedagogů. Krácení počtu asistentů povede k tomu, že děti, které profitují z individuální přístupu o tuto výhodu přijdou, což může mít zásadní dopad na jejich úspěch ve vzdělávání i v životě. Horších výsledků zřejmě dosáhnou i děti, které přijdou o volitelné předměty nebo se budou tísnit ve velkých třídách.
Trochu jiný případ jsou podle mne školní jídelny, kde můžeme bez nadsázky hovořit rovnou o „pracující chudobě“. Současný plat se pohybuje od 16 130 korun pro začínající kuchařku či kuchaře až po 25 290 korun, jde-li o zaměstnance s praxí delší než 32 let. Čili, začínat na této pozici znamená ocitnout se pod hranicí minimální mzdy (tu musí zaměstnavatel dorovnat). Že jde o nedůstojnou odměnu je jasné, a proto je na místě otázka, zda by se stát neměl této služby raději vzdát než se chovat ke svým lidem takto macešsky. Držet si systém školních jídelen za každou cenu totiž vede nejen k nespokojenosti kuchařů, ale často i ke špatné kvalitě stravy pro děti.
Každý čtvrtý nejde na oběd
Systém školního stravování je v Česku kritizován dlouhodobě. Je totiž velmi konzervativní a málo flexibilní. To souvisí nejen s nízkým ohodnocením personálu a nemožností vzdělávat jej v přípravě modernějších jídel. Potíží má tato oblast více. Jídelny totiž musejí vycházet z 30 let staré vyhlášky, která nezohledňuje současné poznání a brzdí jídelny, které chtějí připravovat nejen zdravá, ale i pestrá a moderní jídla. Obědy ve školní jídelně tak prý vynechává každé čtvrté dítě, a to ne proto, že by je jeho rodina nemohla zaplatit, ale protože si zkrátka nemá z čeho vybrat. Tvrdí to organizace Nesehnutí, která kvůli tomu dokonce sepsala petici ministrovi školství.
Jídelny často neuspokojí všechny děti v jejich potřebách, protože jim aktuální vyhláška takovou možnost upírá. Jde o děti s různými potravinovými intolerancemi či alergiemi (nejčastěji jde o přecitlivělost na ořechy, mléko či vejce). Za poslední tři desetiletí se také značně proměnil životní a stravovací styl. Asi 1,5 procenta lidí se hlásí k vegetariánství, mnoho lidí už nechce mít maso na talíři každý den (flexitariánství), ale ve školních (a školkových) jídelnách tento fakt zohlední jen výjimečně. Jakoby se v tomto směru zastavil čas. Bezmasé jídlo v tomto prostředí často znamená jídlo sladké, třeba buchtičky se šodó, krupicová kaše či rýžový nákyp.
Každému na míru
V zahraničí nejsou školní jídelny samozřejmostí. Stačí se rozhlédnout po Evropě. Kupříkladu v Německu je to od 90. let minulého století služba, kterou školám nabízejí velké gastronomické firmy a podobně je na tom i Francie. Některé země jako je Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Belgie nemají povinný systém školního stravování. Ve většině států školy umožňují dětem, aby si přinesly vlastní obědové balíčky.
Standardy, kterými se školní stravování řídí, jsou v jednotlivých zemích velmi odlišné. Třeba ve Slovinsku musí být ve škole servírován oběd, ale nemusí být nutně teplý. Povinností je naopak nabízet 10 procent jídel v bio kvalitě. Ve Francii zase nesmějí používat geneticky upravené potraviny. V Itálii si děti, které nemají na obědy peníze, mohou nosit jídlo z domova a konzumovat jej ve školní jídelně. V některých zemích jsou jídla zcela zdarma nebo jsou alespoň částečně dotována. Děti mají v těchto případech rovný přístup ke stravování, což ale může mít i nevýhody. Stravu zadarmo pro děti do šesti let nabízejí například v Berlíně. Rodiče těchto dětí ale nejsou motivováni odhlašovat dětem obědy v případě, že je dítě nemocné, což vede k plýtvání jídlem.
Školy také často zohledňují zdravotní situaci či životní styl dětí. Kupříkladu základní škola ve skotském Glasgow nabízí kompletní halal menu i jednu vegetariánskou variantu každý den. V Estonsku se zase obejdou bez průmyslově zpracovaných potravin a stravu nabízejí i rodičům, kteří pracují do pozdních hodin. Podobně k tomu přistupují i ve Španělsku.
Cesta ven?
Pokud je v Česku každý čtvrtý školák bez oběda, protože mu ve školní jídelně nechutná, nebo si nemůže z nabídky vybrat třeba kvůli svému zdravotnímu omezení, je něco špatně. Zdá se, že jsme zvolili málo efektivní a zřejmě i dosti nákladný způsob zajištění této služby. Pokud bychom se podobně jako v některých jiných zemích rozhodli pro outsourcing stravovacích služeb, mohla by bát nabídka pro děti flexibilnější a v konečném důsledku by si vybralo více dětí. Ještě předtím by ale bylo nutné aktualizovat starou vyhlášku, která kuchařům svazuje ruce a dětem neumožňuje stravovat se pode nejnovějších poznatků vědy. Zároveň by to tuto službu mohlo značně zlevnit, jelikož vaření ve velkých, centralizovaných kuchyních je jak známo levnějších. A to se dostáváme zase na začátek. Jídelny by se skutečně mohly stát místem, kde by se dalo škrtat, aniž by to znamenalo pokles kvality služby.
