Článek
Vynikáme prý v počtu odkladů školní docházky. Děti u nás nastupují do školy velmi často až v sedmi letech, což je podle odborníků příliš pozdě.
Pětina rodičů se dětem nevěnuje?
Letos přijde k zápisům zřejmě až 150 tisíc dětí, ale pokud bude situace stejná jako v posledních pěti letech, až pětina - tedy kolem 30 tisíc dětí - do škol nenastoupí. Jejich rodiče požádají o odložení zahájení školní docházky o jeden rok. Odborníci tvrdí, že takové číslo je alarmující a odklady podle nich navíc nic neřeší. Odpovídající by podle nich byla tak dvě procenta dětí s odložením zahájení školní docházky. „Většinou ty děti mají problémy proto, že se jim nikdo nevěnuje. A v tom případě jim rok odkladu v ničem nepomůže,“ myslí si Bohuslava Burá z Asociace ředitelů základních škol.
Nemohu s paní Bohuslavou Burou souhlasit. Její vyjádření se mi zdá alibistické. Z jejích slov by vyplývalo, že většina děti dostane odklad na základě přezkoušení u zápisu nebo doporučení mateřské školy, která dítě vidí jako nedostatečně připravené. Jenže ve skutečnosti se pro odklad rozhodují spíše sami rodiče. To ostatně vyplývá i z plánů ministerstva školství, které zvažuje možnost, kdy o případném odkladu rozhodne přímo ředitel dané školy. Dětí, které neuspějí u zápisu, protože „se jim nikdo nevěnuje“ zřejmě bude jen minimální počet. Musím přiznat, že zároveň nerozumím tomu, jak je možné, že těmto dětem odklad nepomůže. Vzhledem k tomu, že poslední „školkový“ rok je u nás povinný, měla by být právě mateřská škola tím, kdo „se mu věnuje“.
Daleko častěji vidím rodiče, kteří se rozhodli vstup svých dětí do základní školy oddálit proto, že mají obavu z neúspěchu, který souvisí s málo vstřícným prostředím školy. Kvůli silným ročníkům jsou nyní třídy naplněné k prasknutí podobně jako tomu bylo v době Husákových dětí. Při 30 i více žácích ve třídě můžete jen stěží očekávat individuální přístup. Ostatně požadavky, které školy na děti kladou už u zápisu, rodiče odrazují. Mně se kupříkladu dostalo do rukou „Desatero pro rodiče dětí v předškolním věku“, které je vodítkem k tomu, zda dítě může nastoupit do školy, či nikoliv. Zabírá čtyři hustě popsané stránky a obsahuje celou řadu dovedností jako je například čisté stolování, kdy dítě po jídle musí nutně používat ubrousek nebo požadavek mít poznatky „o naší zemi (města, hory, řeky, jazyk, kultura), o existenci jiných zemí a národů, má nahodilé a útržkovité poznatky o rozmanitosti světa a jeho řádu (o světadílech, planetě Zemi, vesmíru)“ . Je to pro nástup do školy skutečně nezbytné a neslouží takový seznam spíše k vyděšení rodičů?
Rodiče ale zajímá spíše to, zda někdo bude na jejich šestileté dítě brát ohled, pokud mu hned všechno nepůjde. V některých školách děti dostávají už na začátku školní docházky - tedy v době, kdy by vůbec nemusely být hodnoceny - špatné známky. V takovém případě budou po prvním půlroce demotivované a smutné ze svých neúspěchů. Ostatně, sami rodiče si na své začátky ve škole vzpomínají, proto se tomu chtějí vyvarovat.
Průměrnost se cení
České školství trpí mnoha neduhy. Oceňuje především průměrnost. Když se vaše dítě jakkoliv vymyká, mívá ve škole problémy. Nemusí jít jen o to, že se pomaleji učí nebo potřebuje více individuálního přístupu, školy neumí pracovat ani s dětmi nadanými. Dítě, které nastupuje do školy s tím, že již čte a má řadu zájmů, které si s šestiletými dětmi zrovna nespojujeme, je pro učitele často spíše přítěží než požehnáním. Znamená to více práce, ale také ochotu rozumět specifikům těchto žáčků. S nadáním se často pojí nerovnoměrný vývoj, a tak zatímco je dítě kognitivně napřed, v sociální a emoční oblasti může zaostávat až o několik let. Když připomenu výše zmíněné desatero: dítě určitě dobře zná vesmír, ale možná bude mít potíže s užitím ubrousku a také nejspíš neocení práci ve skupině, kterou desatero zmiňuje také. To je důvodem, proč tyto děti velmi často končí nejen demotivované, ale i se školním neúspěchem.
Pokud nevěříte, že rodiče vnímají školy právě takto, zajděte se podívat k zápisům do soukromých škol. Privátní školství je drahé, dítě většinou musíte do školy poměrně daleko vozit a navíc jej vytrhnete z přirozeného prostředí. Přesto je na jednotlivá místa obrovský přetlak a rozhodně jej netvoří příliš ambiciózní rodiče. Jsou to spíše ti, kdo hledají individuální a laskavý přístup.
Jedna soukromá škola v našem okolí nedávno uspořádala den otevřených dveří. Představila svůj koncept a rodiče většinou nadchla. Na závěr vedení školy zmínilo, že kvůli inflaci musí od dalšího školního roku zvýšit školné, což znamená, že za žáka zaplatíte více než 150 tisíc rocně. Všichni přítomní rodiče byli ochotni do toho jít, přesto, že jde v podstatě o další náklady podobné hypotéce a mnozí by se museli značně uskromnit. Pan ředitel je ale musel zklamat. „Hlásí se nám třikrát tolik dětí, než je naše kapacita. Zkuste to jinde, nejsme jediná škola tohoto druhu, určitě někde uspějete,“ oznámil rodičům. Jenže neměl tak docela pravdu. V okolí jsou ještě další dvě školy s mírně nižším školným, ale i tam se hlásilo několikanásobně více zájemců, než kolik mohou přijmout. Obvykle přijímají pouze děti, které docházely do jejich mateřské školy (pokud ji škola má) nebo školu již navštěvuje jejich sourozenec. Ostatní mají smůlu.
Obávám se, že zájem o privátní vzdělávání podobně jako vysoký počet odkladů prozrazuje nedůvěru, kterou rodiče vůči státnímu školství mají. Souvisí to nepochybně s pověstí konkrétních škol, ale třeba i s tím, jak negativně se řada učitelů staví například k inkluzi. U pětiny rodičů předškoláků školy „neprospěly“, protože tito lidé nevěří, že by jejich šestileté děti mohly v tomto systému uspět.
