Článek
Musím přiznat, že článek na který odkazuji (a bohužel nejen ten, protože s nadcházejícím obdobím zápisů do prvních tříd se podobných textů a diskuzí rojí čím dál tím více) mě dnes ráno, když jsem se v něm dočetla, že za obrovské množství odkladů školní docházky může v této zemi strach rodičů ze „školního neúspěchu jejich dětí“ rozhodně nepotěšil. No… přesněji řečeno, dost mě zvedl ze židle, protože představa, že takto krátkozrace uvažuje více, než jen hrstka moderních rodičů, je značně znepokojivý a hlavně silně demotivující pro každého, kdo pracuje s dětmi na prvním stupni primárně proto, že má tuto práci rád a na jeho malých svěřencích mu záleží a ne proto… No, vlastně nevím, z jakého jiného důvodu by kdo tuhle práci dělal (kvůli penězům či prestiži to asi nebude a pokud má někdo dojem, že jde o jednoduchou práci, kterou lidé dělají, protože „nikde jinde by se neuživili“ tak… no, tak radši nic).
Bohužel, ale takto patologicky asi vážně přistupuje ke vzdělávání svých dětí čím dál tím více rodičů, protože jinak by se v poslední době nemnožily názory odborníků, kteří už konečně začínají bít na poplach a hlasitě upozorňovat, že přehnaně ochranitelský postoj vůči malým dětem, je cestou do pekel (potažmo do přeplněných ordinací dětských psychologů a později i psychiatrů - takže spíše do nekonečného pořadníku, protože dostat se dneska byť jen do čekárny takové ordinace je běh na hodně dlouhou trať). A to je vážně, ale doopravdy vážně špatně! A proč, že je „strach ze školního neúspěchu“ u budoucích prvňáčků (potažmo všech dětí na prvním stupni) tak moc špatně? No, předně proto, že nic jako „školní neúspěch“ u těchto dětí vůbec neexistuje, a pokud má někdo pocit, že ano, měl by si to v první řadě srovnat ve vlastní hlavě, protože jeho pohled na svět je… slušně řečeno toxický.
No vážně, copak máte pocit, že občasné potíže se základním vzděláním na prvním stupni se dají nazvat „neúspěchem“? A že jako k takovému k nim má být přistupováno (dokonce tak seriózně, že se ho někdo může reálně tak moc bát, že raději překope celý svůj život i život svého dítěte, jen aby se s ním nemusel setkat)? Doopravdy? Ale no tak… Vždyť je to naprosto ujeté, to to nevidíte? „Školním/vzdělávacím neúspěchem“ se dá na prvním stupni označit možná tak to, když dítě propadá z několika předmětů, nebo mu už táhne na deset let a přesto neumí přečíst jednoduché slovo, nebo spočítat kolik je jedna a jedna. V takovém případě bych se jako rodič asi taky začala „bát“. Ale jinak je to pojem, který patří až tak na druhý stupeň, nebo ještě spíše na učební obor či střední a pak vysokou školu. Tam už se možná o „neúspěchu“ hovořit dá, protože nezvládnutá maturita či výuční list (nebo později důležitá zkouška či rovnou státnice a vyhazov ze školy) může dost zásadně negativně ovlivnit jak psychiku dané osoby, tak její další život. A obavy jsou tedy na místě.
Ale řešit, že dítě „neuspěje“ v první třídě? A řešit to tak moc, že ho tam raději vůbec nedám a ani mu neumožním to zkusit? A jak by jako mělo „neuspět“? Že mu půjde čtení pomaleji, než jeho spolužákům? To je podle vás „neúspěch“? Že bude sem tam chybovat ve sčítání do deseti? No pane bože, to bude fakt tragédie! To aby se šlo takové dítě rovnou zahrabat a vy jako jeho rodiče abyste začali chodit z té ostudy kanálama, ne? Uff… Ale teď trochu vážně. Měřičem „úspěchu“ vašeho dítěte v první třídě, není nic jiného, než váš přístup k jeho školním výsledkům (a samozřejmě celému procesu jeho vzdělávání). To vy jste jeho skála, jeho autorita, jeho bezpečný a milující přístav… A pokud se nebudete z toho, že mu v první třídě něco tak úplně na první dobrou nejde, hroutit, nebude se z toho hroutit ani vaše dítě, protože prvňáčci se fakt ještě neučí pro sebe (nebo jen velmi výjimečně)! Učí se pro vás, aby vás potěšili a pro ostatní členy rodiny, aby jim mohli říct „hele, co už umím“. Aby si mohli sami přečíst knížku, aby si zvládli spočítat kolik mají v krámě zaplatit za bonbóny, aby poznávali zvířátka a rostlinky kolem sebe… Aby se zkrátka cítili „dospěle“ a „důležitě“. A když jim tyhle pocity poskytnete (a někdy i navzdory tomu, že občas v něčem udělají chybu), o žádném neúspěchu nemůže být řeč. Natož o takovém, kterým by vaše děti trpěly a mohl je frustrovat či demotivovat.
A pokud chce někdo argumentovat tím, že ten „neúspěch“ přeci prožívají hlavně ve škole, kde je „demotivují, ničí a frustrují“ špatné známky a posměch učitelek či kolektivu, tak mám pro vás jednoduchou radu. Prostě své dítě nedávejte do školy, kde první třídu učí nějaká psychopatka, sadistka, nebo nezkušená utopistka s nereálnými nároky na své svěřence. Protože pokud tohle neuděláte a chytíte pro své dítě normální učitelku, která k dětem přistupuje spravedlivě a záleží jí na nich, pak mu rozhodně kvůli nějakým běžným problémům, se kterými se setkala u dětí už tisíckrát, hlavu neutrhne. Ano, pravděpodobně mu nebude mazat med kolem pusy a tvrdit mu, že je dobré v něčem, co mu zjevně nejde (nebo by alespoň neměla, i když se to bohužel od ní čím dál tím víc očekává, protože to je moderní trende, který vede akorát tak k tomu, že děti zakrní a přestanou se snažit a pracovat na sobě), ale rozhodně mu to nebude předhazovat jako nějakou tragédii a lidově řečeno „máchat mu v tom čumák“. Proč by to taky dělala? Tím ho k lepším výkonům fakt nepřiměje, akorát si proti sobě poštve jeho i vás, což je, vzhledem k tomu, že většinu prvních ročníků učí jejich třídní učitelka, která je pak má „na krku“ až do páté třídy (a někde i dál) naprosto nesmyslné.
Místo toho mu normálně, v klidu a bez příkras poskytne reálný obraz jeho schopností a dovedností a stejně tak to udělá i s vámi, až je s vámi bude řešit a probírat možnosti jak s nimi dále nakládat (ať už to bude pohovor online, na třídní schůzce, při konzultacích, nebo skrze žákovskou knížku-podle zvyků školy). A pak bude na základě těchto zjištění postupovat jak ona, tak vaše dítě a především vy a všechny „neúspěchy“ budou včas zažehnány, nebo adekvátně zpracovány. Stále proto není čeho se bát, protože vám řeknu jedno velké tajemství lidské existence… KAŽDÉMU NĚCO NEJDE! A vaše dítě není a nebude výjimka. Stejně jako v tomto nejste výjimka vy, ani ta učitelka, ani nikdo jiný, včetně členů Mensy. Každý prostě někdy chybuje, něco nezvládá a v něčem není dobrý. Řečeno slovy, které tu probíráme… Každého v životě ten „neúspěch“ čeká. A ne jeden. Bude jich celá fůra. Některé zásadnější, některé méně významné. A to, jak se je naučíme přijímat a zvládat (případně konstruktivně řešit a napravovat) rozhoduje o tom, jaký bude náš život a hlavně jací budeme my. Nebo snad znáte někoho slavného a úspěšného, kdo měl od dětství na růžích ustláno, všechno mu okamžitě samo od sebe šlo a nikdy nemusel "padnout na h*bu a znovu vstát"? Já tedy ne…
Neúspěchy jsou zkrátka přirozenou součástí lidského života a hnacím motorem evoluce, pokroku i osobního růstu. A útěk před nimi, jejich odsouvání na „pozdější dobu“ a snaha je zcela eliminovat a vyřadit z našeho života, tak logicky k ničemu dobrému nevede. Zvláště, pokud jde o „neúspěchy“ dílčí a svým způsobem bezpečné a snadno napravitelné (což ty na prvním stupni ZŠ prostě jsou, když už jim tak nutně musíme říkat). Takže se na mě nezlobte, ale říct, že „své dítě letos ještě nedám do první třídy, protože by v ní mohlo neuspět“ je ten nejhloupější a nejvíc alibistický argument, jaký můžete jako rodič vypustit z pusy. Natož naťukat do klávesnice. Vy naopak máte celým srdcem doufat, že nějaký ten „neúspěch“ na vaše dítě v té první třídě čeká, protože pro mnohé moderní děti je to svým způsobem první opravdová šance, jak ho s jejich existencí seznámit a neučit ho se s ní poprat. Tak tuhle možnost neprokaučujte jen proto, že máte pocit, že vaše dítě musí a má být dokonalé a vy taky. Nemusím, nemá, není a nebude. Je a bude nedokonalé… HODNĚ nedokonalé, stejně jako všechny lidské bytosti na světě.
