Jedno dítě zvládne vše, druhé rozhodí i malá změna. Máte doma orchidej?

Dva sourozenci, stejní rodiče, stejný byt. Starší se přestěhování do nového města skoro nevšimne, za týden má nové kamarády. Mladší měsíce špatně spí, nechce do školky a při každé změně plánu pláče. Rodiče si lámou hlavu, co dělají špatně, když to s jedním dítětem funguje a s druhým ne.

Výzkum posledních let nabízí odpověď, která může překvapit. Obě děti mohou být úplně v pořádku. Jen jsou každé jinak citlivé na prostředí, ve kterém vyrůstají.

V roce 2005 publikovali dětský lékař W. Thomas Boyce a psycholog Bruce Ellis v odborném časopise Development and Psychopathology teorii, kterou nazvali biologická citlivost na kontext. Pro dva typy dětí použili obrazné pojmenování.

Pampeliškové děti vyrostou v celkem dobré dospělé skoro v jakýchkoli podmínkách, podobně jako pampeliška vykvete i v prasklině chodníku. Ve švédštině je „maskrosbarn“, tedy pampeliškové dítě, běžný výraz pro dítě, které se dobře vyvine i přes těžké dětství.

Orchidejové děti jsou jiné. Na prostředí reagují mnohem silněji. Když o ně nikdo nepečuje nebo žijí v neustálém napětí, chřadnou. Když mají klid, podporu a laskavost, rozkvetou v něco výjimečného.

A právě v tom je jejich teorie zajímavá. Citlivost tu není slabina. Je to vlastnost, která funguje oběma směry.

Boyce se stresu u dětí věnoval desítky let. Jeho tým dával malým dětem mírně náročné úkoly, třeba opakovat řadu číslic nebo si povídat s cizím člověkem, a měřil jim přitom tep a hladinu stresového hormonu kortizolu ve slinách. Zhruba jedno dítě z pěti reagovalo výrazně rychleji a silněji než ostatní.

Když pak tyto děti sledovali dál, ukázalo se něco, co nikdo nečekal. V náročném prostředí, v rodině plné konfliktů, v chudobě nebo po traumatu, na tom byly zdravotně i psychicky nejhůř ze všech. Ve vstřícném prostředí ale byly nejzdravější.

Jedna ze studií sledovala děti od první do sedmé třídy. Citlivé děti, které měly v první třídě časté konflikty s učitelkou, měly o šest let později znepokojivě mnoho duševních potíží. Ty, které měly s učitelkou dobrý vztah, jich naopak měly velmi málo.

Na Boyce a Ellise navázal psycholog Michael Pluess z londýnské Queen Mary University se svou kolegyní Francescou Lionettiovou. V roce 2018 zjistili, že lidé se ve skutečnosti dělí do tří skupin, ne do dvou. Mezi pampelišky a orchideje přidali tulipány, lidi se střední citlivostí.

Podle jejich výzkumů patří k orchidejím zhruba třetina lidí, k tulipánům asi dvě pětiny a k pampeliškám zbytek. Hranice mezi skupinami ale nejsou ostré a citlivost je spíš škála než přihrádky.

Velmi citlivé dospělé popsala už v devadesátých letech psycholožka Elaine Aronová a nazvala je vysoce citlivými lidmi. Psala jsem o nich v článku Vejdete do místnosti a cítíte napětí? Možná jste vysoce citlivý člověk.

Aronová shrnuje vysokou citlivost do čtyř znaků. Citlivý člověk o věcech hluboce přemýšlí, snadno ho zahltí příliš mnoho podnětů, prožívá silné emoce a snáze se vcítí do druhých. A všímá si drobností, které ostatní přehlédnou.

U dítěte to může vypadat různě. Všimne si nových máminých náušnic dřív než kdokoli jiný. Před odpovědí dlouho přemýšlí. Po narozeninové oslavě plné hluku potřebuje být chvíli samo. U smutného filmu se rozpláče a těžce nese, když vidí, že někomu ublížili. Nic z toho není porucha, jen způsob, jakým jeho nervová soustava zpracovává svět.

V roce 2020 zkoumal Pluessův tým víc než dva tisíce osm set sedmnáctiletých dvojčat. Porovnával jednovaječná dvojčata, která mají stejné geny, s dvojvaječnými, která jich sdílejí jen zhruba polovinu.

Podle výsledků jde citlivost ze 47 procent na vrub genů. Zbylých 53 procent ovlivňuje prostředí a to, čím člověk prochází. Orchidej se tedy částečně rodí a částečně vyroste.

Nejnadějnější zjištění přichází z jedné londýnské dívčí školy. Pluess s psycholožkou Ilonou Boniwellovou tam sledovali dívky ve věku od jedenácti do třinácti let, které prošly dvanáctitýdenním programem na posilování odolnosti a prevenci deprese.

Před programem měly citlivé i méně citlivé dívky depresivních příznaků zhruba stejně. U citlivých dívek ale příznaky během programu klesaly a zůstaly nízké i rok po jeho začátku. U méně citlivých se program neprojevil.

Výzkumníci tomu říkají výhodná citlivost. Děti, kterým špatné prostředí nejvíc ublíží, mají zároveň nejvíc užitku z dobré péče, pomoci nebo skvělého učitele.

Boyce, který o svém výzkumu napsal knihu The Orchid and the Dandelion, se v ní i v rozhovorech k několika věcem vrací opakovaně.

Citlivým dětem prospívá předvídatelnost. Pravidelný den, jasné rituály, večeře každý večer na stejném místě, ve stejnou dobu a se stejnými lidmi. Pro pampelišku je to drobnost, orchideji to dává pevnou půdu pod nohama.

Nejtěžší je podle Boyce najít rovnováhu. Příliš mnoho podnětů citlivé dítě zahltí. Příliš velká ochrana mu ale vezme zkušenost, že něco náročného zvládne samo. A právě ta je pro něj důležitá.

Pomáhá také respekt k tomu, jak dítě věci vnímá, čas na hru a snění a podpora jeho zájmů. A když se něco začne kazit, třeba ve škole, vyplatí se řešit to hned, než se problém zvětší.

Na orchidejových dětech je nejdůležitější jedna věc. Jejich citlivost není porucha, kterou je potřeba spravit. Je to schopnost vnímat svět intenzivněji, v dobrém i ve zlém.

A tak dítě, které teď obtížně zvládá každou změnu, může jednou v dobrých podmínkách rozkvést víc než kdokoli jiný.

Zdroje