Když rodina přestala být nutností: rodina jako základ proměny společnosti

Rodina patří k pojmům, o nichž se dnes mluví často, ale málokdy v souvislostech. Někdy jako o ideálu, jindy jako o překonané instituci. Přitom právě způsob, jakým fungovala rodina, byl ještě před několika desetiletími jedním z klíčových pilířů společenského uspořádání – jak ve střední Evropě, tak na jihu kontinentu.

Na začátku 90. let jsem žila v katalánské vesnici, kde jsem měla možnost poznat fungování tradiční rodiny zblízka. Šlo o model, který bychom dnes bez váhání označili za nerovný: jasně rozdělené role, silná hierarchie, minimální důraz na individualitu. Žena se starala o domácnost a děti, muž byl hlavou rodiny a hlavním nositelem příjmů. Děti vyrůstaly v prostředí, kde se očekávala poslušnost a přizpůsobení se potřebám celku.

Z dnešního pohledu to nebyl ideál. Zároveň to ale byla struktura, která zajišťovala soudržnost a základní jistoty. Rodina tehdy nefungovala jako prostor seberealizace, ale jako ekonomická, sociální a ochranná jednotka. Bez ní bylo přežití obtížné.

Proměna, kterou Katalánsko – a spolu s ním celá Evropa – během jedné generace prošlo, nebyla jen otázkou politiky nebo ekonomiky. Týkala se především rozpadu starých rodinných modelů a hledání nových. Vzdělání, emancipace žen, individualizace i sociální stát postupně převzaly funkce, které dříve plnila rodina.

Když dnes mluvíme o rodině, mluvíme o ní jazykem hodnot, pocitů a ideálů. Jenže rodina se nezměnila kvůli ideologii. Změnila se proto, že se radikálně změnily podmínky, ve kterých lidé žijí. A to je vidět na několika zásadních faktech.

Ještě na začátku 20. století byla realita ve Španělsku i v českých zemích krutá. Každé čtvrté až třetí dítě zemřelo dřív, než se dožilo pěti let. Kojenecká a dětská úmrtnost byla vysoká bez ohledu na region či sociální prostředí.

Ne proto, že by rodiče selhávali, ale proto, že neexistovala dostupná medicína, očkování, hygienické standardy ani sociální záchranné sítě. Nemoc nebo úraz byly běžnou součástí života.

Rodina v této situaci nebyla emocionálním projektem. Byla ochranou proti smrti. Čím více dětí, tím větší šance, že některé přežijí.

Dnes je situace opačná. Kojenecká úmrtnost ve Španělsku i v Česku patří k nejnižším na světě. Smrt dítěte je výjimečná tragédie, nikoli očekávatelná možnost. Rodina tak přišla o jednu ze svých původních funkcí – přestala být štítem proti biologickému riziku.

Na přelomu 19. a 20. století měla žena ve Španělsku i v českých zemích běžně čtyři až pět dětí. Nešlo o romantiku ani o ideologii. Šlo o racionální reakci na nejistotu života.

Děti byly pracovní silou, zajištěním ve stáří i pojistkou proti nepředvídatelnosti. Rodina fungovala jako uzavřený, soběstačný systém.

Dnes má Španělsko jednu z nejnižších porodností v Evropě, Česko je na tom o něco lépe. Trend je ale společný: dítě se změnilo z ekonomického přínosu na dlouhodobý závazek. Rodina už není výrobní jednotka, ale projekt, který musí dávat smysl i emocionálně.

Ještě v 60. letech bylo běžné uzavírat sňatek kolem dvaadvaceti let a krátce poté mít první dítě. Rodina byla vstupní branou do dospělosti.

Dnes se manželství i rodičovství posouvají hluboko za třicítku. Ne proto, že by lidé rodinu odmítali, ale proto, že už není startovní čarou. Stala se cílovou páskou – podmíněnou vzděláním, prací a bydlením.

Ve Španělsku byly rozvody až do roku 1981 prakticky nemožné. Rodiny zůstávaly pohromadě i za cenu osobního neštěstí. V Československu byly rozvody legální dříve, ale dlouho společensky stigmatizované.

Dnes je situace v obou zemích podobná. Manželství přestalo být automatickým závazkem na celý život. Ne proto, že by lidé byli méně zodpovědní, ale proto, že život bez rodiny už neznamená sociální propad ani existenční ohrožení.

Při pohledu na demografická data se může zdát, že Česko a Španělsko kráčejí stejnou cestou. Podobné křivky, podobné trendy. Jenže podobná čísla neznamenají stejnou realitu.

V českém prostředí byla rodina důležitá, ale nikdy nebyla jedinou záchrannou sítí. Silný stát převzal velkou část funkcí, které jinde plnila rodina. Ve Španělsku – a zejména v Katalánii – zůstala rodina hlavní oporou přežití mnohem déle.

Dodnes je to vidět v každodenním životě. Zatímco v Česku rozpad partnerského vztahu často znamená i rozpad širší podpůrné struktury, ve Španělsku rodina zpravidla přežívá i bez manželství – jako síť vztahů, nikoli jen instituce.

Čísla jsou podobná. Způsob, jakým se žije jejich důsledek, už ne.

Rodina, jak jsme ji znali ještě před několika desetiletími, nebyla ani ideální, ani spravedlivá. Byla hierarchická a nerovná, ale plnila funkce, bez nichž se společnost neobešla.

Dnes tyto funkce převzaly instituce a stát. To je civilizační posun. Zároveň jsme se ale ocitli v situaci, kdy rodina přestala být samozřejmostí dřív, než jsme si vyjasnili, co ji má nahradit v mezilidské rovině.

Tento text je prvním dílem seriálu o proměně evropské společnosti na příkladu Katalánska a Česka. V dalším dílu se chci podrobněji věnovat ženám a jejich postavení ve společnosti – protože právě na nich je tato proměna vidět nejostřeji.