Proč se mi ve Španělsku líbilo být ženou (a proč mám pocit, že se to vytrácí)

Proč se mi ve Španělsku líbilo být ženou

(a proč mám pocit, že se to vytrácí)

„Guapa!“
„Diosa!“
„Tetorra!“

Procházím uličkou katalánského města. Je konec devadesátých let, je mi kolem třiceti, je léto, mám na sobě jen tílko a sukni nad kolena. Z lešení u jednoho domu na mě kouká několik chlapíků, živě se baví, mávají na mě a volají na mě věci, které by doma v Česku zněly neomaleně, možná až vulgárně. „Krásko! Bohyně! Prsatice!“

Jenže já je tak nevnímám. Necítím posměch ani útok. Necítím ohrožení. Necítím, že by si na mě někdo „něco dovoloval“. Cítím spíš prosté konstatování: vidím tě, jsi žena, jsi hezká, a říkám to nahlas. Vzhlédnu, usměju se. Dva z těch veselých chlapíků mi pošlou vzdušný polibek. Jdu dál a je mi… dobře.

Nikdy jsem ve Španělsku neměla pocit acoso – obtěžování. Nikdy jsem neměla pocit, že by mě nějaký španělský muž využíval proto, že je muž a já jsem žena. Prožila jsem tam svá mladá léta – intenzivní, rozhodně ne bez rizik. Neidealizuji si tu společnost a netvrdím, že byla spravedlivá ke všem ženám. Říkám jen jednu věc: mně se tam jako ženě žilo dobře. Cítila jsem se žensky, přijatá, viděná.

A nebylo to jen o vztazích mezi muži a ženami. Byla to celková atmosféra. V devadesátkách bylo ve Španělsku normální tykání mezi všemi. Setkání začínalo radostí, pozdravem, dvěma polibky, objetím. Ženy, muži, mladí, staří, různé sociální vrstvy. Kontaktní lidé. Přímí. Nekorektní. A právě tahle nekorektnost – dnes už téměř sprosté slovo – mi vyhovovala.

Piropo není totéž co acoso

Je důležité přesně vymezit pojmy, protože bez toho se dnes nelze bavit dál.

Piropo je tradičně spontánní kompliment. Někdy poetický, jindy snad i trochu drsný, někdy přímočarý – ale ne nutně agresivní. Je součástí kulturního kódu, v němž se počítá s tím, že žena:

Acoso (obtěžování) je něco jiného. Je to chování, které:

Rozdíl není vždy v samotných slovech, ale v kontextu, tónu a možnosti odejít beze strachu.

A ano – dnešní Španělsko tohle téma řeší velmi intenzivně. Podle průzkumů považuje zhruba 40 % španělských žen verbální projevy na ulici za formu obtěžování, zatímco jiná část žen je vnímá jako neutrální, nebo dokonce pozitivní zkušenost. Právě tahle rozdílnost vnímání je jedním z důvodů, proč se společnost snaží nastavovat přísnější pravidla chování ve veřejném prostoru.

To dává smysl. Zároveň to ale vede k tomu, že se vytrácí šedá zóna – prostor pro lidskou spontánnost, kde ještě není jasné, zda jde o flirt, kompliment, nebo jen o krátké setkání dvou světů.

Co se změnilo

Dnes tu změnu vnímám velmi konkrétně. V hotelech mi recepční vykají, i když se známe roky. Ne proto, že by byli chladní nebo nevlídní. Ale proto, že „se to tak má“. Profesionalita. Odstup. Bezpečí.

Chápu to. A přesto cítím smutek. Protože spolu s tím mizí něco, co pro mě bylo esencí španělského světa: blízkost, fyzická přítomnost, radost ze setkání. Nejen mezi muži a ženami, ale mezi lidmi obecně.

A začínám si klást otázku, jestli se podobný posun neodehrává i ve vztazích mezi muži a ženami – obzvlášť v Katalánii, která je ekonomicky silná, kulturně „evropštější“ a velmi rychle přejímá nové normy chování.

Generační zlom žen ve Španělsku

Je fér dodat jednu zásadní věc: Španělsko zažilo během jedné až dvou generací obrovský skok v postavení žen. Z tradiční role ženy–manželky a matky, často ekonomicky závislé, se během krátké doby staly ženy vzdělané, pracující, emancipované. To je historicky extrémně rychlá změna.

Takové zlomy málokdy probíhají hladce. Přinášejí svobodu, ale i přepětí. Opatrnost. Někdy i strach udělat chybu. A možná i proto se dnes španělští muži častěji drží zpátky – aby nebyli špatně pochopeni, aby nebyli nařčeni, aby se nedostali do konfliktu s novými pravidly.

Karel Čapek kdysi o jihu Evropy napsal, že „je tam dobře být ženou“. Nemyslel tím ženu jako objekt. Myslel tím ženu jako osu – střed domova, vztahů, života. A možná právě proto si tehdejší kultura mohla dovolit ženu obdivovat i nahlas, bez potřeby se omlouvat.

Z mého subjektivního pohledu je škoda, pokud se spolu s ochranou žen vytrácí i tahle lehkost – a jistá poetika uctívání ženskosti.

Neříkám, že to bylo ideální

Neříkám, že tehdejší Španělsko bylo bezpečné pro všechny ženy. Neříkám, že machismus neexistoval. Neříkám, že bych chtěla zavírat oči před násilím nebo zneužíváním.

Říkám jen tohle:
mně se tam jako ženě žilo dobře.

Otázky, které nechávám otevřené

Neodpovídám na ně. Zatím.

Téma postavení žen ve Španělsku má samozřejmě i jiné, méně viditelné vrstvy – práci, mateřství, rodinné role, násilí, ekonomickou realitu. To jsou témata, která si zaslouží vlastní, samostatný text a jiný typ pohledu. Tenhle článek byl vědomě zaměřený jen na jednu rovinu zkušenosti.

Zdroje: