Článek
Sport bývá popisován jako boj.
Ne jako válka, ale jako boj podle pravidel – měřitelný, spravedlivý, kontrolovaný. Boj, v němž soupeř není nepřítel, ale nutná podmínka výkonu. Právě proto má sport sílu překračovat hranice, jazyky i ideologie.
A právě proto se v dějinách znovu a znovu ukazuje, že sport nikdy nestojí mimo svět, ve kterém se odehrává.
Rok 1936 je jedním z nejvýraznějších příkladů.
623 kilometrů za možnost soutěžit
V létě 1936 se dva mladí sportovci vydali z Madridu do Barcelony.
Ne vlakem. Ne autobusem.
Pěšky. A hraním fotbalu.
Jeden z nich se jmenoval Santos Barrios. Bylo mu 28 let. Nebyl profesionální hvězdou ani politickým aktivistou. Byl to obyčejný sportovec, který chtěl soutěžit.
Cesta měřila 623 kilometrů. Spali, kde se dalo. Trénovali cestou. Když dorazili do Barcelony, zhubli osm kilogramů. Nešli si pro slávu ani pro peníze. Šli na olympiádu.
Ne do Berlína.
Olympiáda, která měla být jiná
Mířili na Olimpiada Popular – Dělnickou, lidovou olympiádu. Měla být otevřenou odpovědí na olympijské hry v Berlíně, pořádané pod patronátem nacistického režimu.
Barcelonská olympiáda měla jiný smysl:
sport bez rasové ideologie, bez militarismu, bez propagandy.
Sport jako kolektivní a spravedlivý boj, otevřený i ženám, postavený na myšlence solidarity, ne nadřazenosti.
Jejím centrem měl být Estadi Olímpic Lluís Companys na Montjuïcu.
Olympijský stadion v Barceloně (1936): od sportoviště k uprchlickému táboru
Stadion bez sportu
Olympiáda měla začít v červenci 1936.
Den před zahájením však vypukla španělská občanská válka.
Hry se nekonaly.
Olympijský stadion se změnil v něco jiného.
Mezi podzimem 1936 a jarem 1937 zde našlo útočiště více než 21 000 uprchlíků – ženy, děti, civilisté prchající před postupujícími frankistickými jednotkami.
Spali na betonových tribunách. Bez hygieny, s minimem jídla.
Místo, kde se měly rozdávat medaile, se stalo nouzovým uprchlickým táborem.
V roce 1938 přišlo těžké bombardování Barcelony.
V lednu 1939 padla republika v Katalánsku.
Útěk, který neskončil svobodou
Po pádu Barcelony odešlo do Francie téměř půl milionu lidí.
Místo bezpečí je čekaly internační tábory – improvizované, přeplněné, nelidské.
Nejznámější z nich, Argelès-sur-Mer, byl tábor na holé pláži: písek, vítr, ostnatý drát, hlad a nemoci.
Lidé, kteří měli sportovat, skončili za dráty. Jiní byli vězněni, popraveni nebo umlčeni.
A pak tu byly děti
Válka ale nedopadla jen na dospělé.
Mezi lety 1937–1938 evakuovala španělská republika do Sovětského svazu přibližně tři tisíce dětí, dnes známých jako Niños de Rusia. Většinou pocházely ze severu Španělska, odkud se fronta rychle posouvala a civilní obyvatelstvo čelilo bombardování.
Děti byly umístěny do dětských domovů a škol po celém Sovětském svazu – do nejméně šestnácti zařízení, část na území dnešního Ruska, část na území dnešní Ukrajiny. Učili je španělští učitelé a byla snaha zachovat jazyk i paměť.
Měly být v bezpečí.
Jenže v roce 1941 napadli nacisté i Sovětský svaz.
A tyto děti prožily válku podruhé – jen v jiné zemi. Mnohé se mohly vrátit domů až po desetiletích. Některé nikdy.
Mýtus apolitického sportu
Od té doby se opakuje jedna věta:
Sport má být apolitický.
Historie ale ukazuje opak. Sport je vždy součástí světa, ve kterém vzniká. A pokaždé, když sportovec připomene realitu – válku, mrtvé, nerovné podmínky – ozve se, že „to do sportu nepatří“.
Sport má být čistý boj.
Spravedlivý boj podle stejných pravidel.
A pokaždé, když je sportovec potrestán ne za podvod, ale za připomínku reality,
nejde o obranu sportu.
Jde o popření jeho smyslu.
