Článek
Hašiš, chudoba a paměť mlčení. Proč Španělsko přistupuje ke konopí jinak než my
Když jsem v 90. letech přijela z postkomunistického Československa do Španělska, narazila jsem na realitu, která mi dlouho nedávala smysl.
Nešlo jen o svobodu projevu, ale i o přístup k tématům, která byla u nás po desetiletí vytěsněná z veřejného prostoru.
Typickým příkladem byly drogy.
V Československu jsem vyrůstala v informačním vakuu. Neexistovala diskuse, jen varování. Všechny drogy byly prezentovány jako jednotné zlo. Alkohol do této kategorie nepatřil – přestože se pil masově a bez zábran.
Byla to droga, o které se nemluvilo.
Ve Španělsku jsem najednou viděla, že marihuana a hašiš jsou běžnou součástí života. Ne okázale, ne demonstrativně. Prostě jsou. A to i mezi starší generací.
Teprve postupně mi začalo docházet, že to, co jsem vnímala jako „benevolenci“, není projev lehkovážnosti. Pochopila jsem, že odpověď neleží v současnosti, ale hluboko v historii.
Země chudoby, nerovností a přerušených životů
Španělsko bylo po dlouhá staletí chudou zemí. S vysokou negramotností, extrémními sociálními rozdíly a tvrdými životními podmínkami. Občanská válka ve 30. letech nebyla jen konfliktem – byla kolektivním traumatem.
A hlavně: neskončila mírem.
Skončila vítězstvím jedné strany, která tu druhou neintegrovala, ale umlčela, zničila nebo donutila mlčet. Mnoho rodin přišlo o blízké, domovy, důstojnost. Bolest se nepřetavila v dialog – zůstala v tichu.
Následovala dlouhá frankistická diktatura. Chudoba, hlad, negramotnost, obrovské sociální rozdíly. Rodiny s mrtvými, zraněnými, vězněnými. Desítky tisíc lidí v exilu, včetně koncentračních táborů na jihu Francie. Paměť, která se dědila – často beze slov.
Frankismus vytvořil zvláštní tichý kontrakt mezi státem a společností:
nemluv, nevyčnívej, neřeš politiku – a my se nebudeme dívat na to, co děláš doma.
V tomhle prostoru vznikaly malé úniky. Alkohol. Hašiš. Marihuana.
Ne jako revolta, ale jako způsob přežití.
Rodina na cestě, poválečné Španělsko
Maroko, hašiš a středomořský svět
Hašiš nepřicházel z žádného exotického „podsvětí“. Přicházel od sousedů.
Maroko bylo španělským protektorátem, Středomoří je sdílený kulturní prostor. Kvalitní hašiš byl dostupný, známý, relativně bezpečný. Nebyl vnímán jako cizí jed – zvlášť ve srovnání s alkoholem, který ničil celé rodiny.
Ještě v 90. letech mě zarazilo, když jsem při obědech se španělskými důchodci viděla, jak si nenápadně schovávají nedojedené jídlo do ubrousků. Ne proto, že by neměli peníze. Ale proto, že hlad byl jejich dlouholetou zkušeností. Stejně tak jsem slýchala příběhy lidí, kteří na konci frankismu skákali pod vlak, protože neměli z čeho žít.
V tomhle kontextu dává „hulení“ úplně jiný smysl, než jaký jsme mu byli zvyklí přisuzovat u nás.
Dnešní právní rámec a realita
Dnes je přístup Španělska ke konopí pragmatický.
Užívání a držení pro vlastní potřebu v soukromí je tolerované.
Užívání na veřejnosti je správním deliktem a může být teoreticky pokutováno (nikdy jsem se s tím nesetkala).
Prodej a distribuce jsou trestné.
Specifickým fenoménem jsou tzv. Cannabis Social Clubs – neziskové spolky pro dospělé členy, fungující v uzavřeném okruhu. Existují, ale jejich právní jistota je menší, než si lidé myslí. Neexistuje žádné celostátní „povolení“ a soudy jednotlivé případy posuzují individuálně.
Čísla bez mýtů
Podle Evropské agentury EUDA (dříve EMCDDA) užilo v posledním roce konopí:
- 12,6 % dospělých ve Španělsku
- 11,1 % dospělých v Česku
Konopí je v obou zemích nejrozšířenější nelegální droga.
Česko dlouhodobě patří k zemím s nejvyšší mírou užívání v Evropě, Španělsko je také vysoko – zejména u mladších věkových skupin.
Rozdíl není v číslech.
Rozdíl je v tom, jak se o věcech mluví.
Co si z toho odnést
Tenhle text není obhajobou drog.
Je o tom, jak historická zkušenost formuje vztah společnosti k bolesti, paměti a svobodě.
Španělsko není liberální ráj. Je to země s velmi živou pamětí nesvobody.
A právě proto se tu o věcech mluví otevřeně – i když nepohodlně.
Protože mlčení už jednou stálo příliš mnoho.
Společnost se nerozpadá proto, že se lidé hádají.
Rozpadá se tehdy, když se přestanou bavit.
