Článek
Autobusová zastávka
Autobusová zastávka v jedné z vesnic v předhůří katalánských Pyrenejí.
Krásné počasí. Nikde nikdo.
Na nekryté lavičce sedí mladá slečna, sedmnáct, devatenáct let. Tetování, výrazné piercingy – uši, nos, jazyk. Zapaluje si jointa a klidně kouří.
Přichází stará, elegantní paní, tak kolem osmdesátky. Přisedne si.
Slečna pozdraví první. Paní odpoví.
Slečna se zeptá, jestli jí kouření vadí.
Paní řekne, že ne – jsou přece venku, na vzduchu.
Začnou si povídat. Smějí se.
Za chvíli si vyprávějí, jako by se znaly roky. Přitom se nikdy předtím neviděly.
Přijíždí autobus. Nastupují spolu. Sedají si vedle sebe.
Tečka.
Byla jsem svědkem téhle situace asi před třemi lety. Dojala mě. Ne tím jointem, ale samozřejmostí respektu. Tím, že rozdílnost nebyla hrozba.
Svoboda, která není zadarmo
Dnešní Španělsko působí uvolněně, tolerantně, někdy až „nekorektně“. Lidé říkají věci napřímo. Hádají se nahlas. Klidně i na ulici. Často to zní ostře – ale málokdy to znamená konec vztahu, přátelství, rozhovoru.
Tohle není náhoda.
A není to jen „jižanský temperament“.
Je to důsledek historie.
Francisco Franco vládl Španělsku téměř čtyřicet let autoritářským, nacionalistickým a fašisticky orientovaným režimem. Politické strany byly zakázány, odbory rozpuštěny, svoboda slova tvrdě cenzurována. Režim systematicky potlačoval opozici, levici i regionální identity – zejména Katalánsko a Baskicko.
Během španělské občanské války v letech 1936–1939 zahynuly statisíce lidí. Po jejím skončení následovaly další roky represí frankistické diktatury – tisíce lidí byly popraveny, další skončily ve vězení, v exilu nebo zmizely beze stopy.
V Barceloně je na kopci Montjuïc místo zvané Fossar de la Pedrera – společný hrob, kde je podle katalánských paměťových zdrojů pohřbeno přibližně 4 000 obětí frankistické represe. Právě sem byla po popravě v roce 1940 přenesena i památka tehdejšího katalánského prezidenta Lluíse Companyse, jediného demokraticky zvoleného prezidenta v Evropě popraveného fašistickým režimem.
Frankova smrt v r. 1975 znamenala začátek přechodu k demokracii – tzv. Transición. Proces to nebyl jednoduchý ani samozřejmý. Probíhal pomalu, skrze kompromisy a s obavou, aby se země znovu nepropadla do násilí. Povedlo se to. Španělsko vstoupilo do Evropského společenství až v roce 1986.
Svoboda, kterou dnes ve Španělsku cítíme, však není přirozený stav.
Je to vybojovaná a pamětí hlídaná hodnota.
Proč se tady mluví nahlas
Mnoho španělských rodin má osobní zkušenost s tím, co znamená mlčet ze strachu. Mrtvé a zraněné, politické vězně, exil, rodinné příběhy lidí, kteří se už nikdy nevrátili – a roky, kdy se doma nemluvilo otevřeně ani u stolu.
Možná právě proto dnes lidé:
- říkají nepohodlné věci
- hádají se otevřeně
- ale neumlčují se
Protože vědí, kam umlčování vede.
Ulice jako zrcadlo společnosti
Ve španělských městech – a Barceloně obzvlášť – mluví i ulice. Výlohy, zdi, kontejnery. Humor, ironie, nadsázka. Nikoli násilí.
Na jednom z kontejnerů na sklo stojí:
„Jsou lidé, kteří si myslí, že sklo se může pomíchat s jiným odpadem. A že Země je placatá. A že upíři existují. To už je ale jiný problém - problém pomíchaných myšlenek.“
Ekologie s úsměvem
...
V jiné výloze se líbají dvě dívky a nápis říká:
..
.. „Klid, jsme jen namalované. Nám nemůžeš ublížit.“
Výloha: svoboda a sexualita ve veřejném prostoru
...
Na zdi čtu anglicky:
„Popírači klimatické změny si dělají selfie s lesními požáry, zatímco tančí mezi troskami našich budoucností.“
Klimatický street art v Barceloně
...
A pak je tu nenápadný plakát se vzkazem:
„Tell people you love them.“
Žádné heslo, žádná ideologie. Jen jednoduchá připomínka lidskosti ve veřejném prostoru.
A právě tady si člověk všimne, kde stojí.
Plaça de George Orwell.
Náměstí pojmenované po spisovateli, který celý život psal o nebezpečí manipulace, totality a umlčování. O světě, kde se slova ohýbají a lidskost se stává podezřelou.
Ten kontrast je výmluvný.
Na místě, které nese jméno varování před světem beze slov, visí obyčejná věta o tom, že bychom si měli říkat, že se máme rádi.
A možná právě v tom je podstata svobody projevu.
Ne v tom, že všichni souhlasíme.
Ale v tom, že smíme říkat i to nejprostší – nahlas, veřejně a bez strachu.
Láska, Orwell a Barcelona
Co si z toho vzít dnes
V Česku dnes často cítím něco jiného. Autocenzuru. Strach říct názor, aby se někdo neurazil. Mlčení místo rozhovoru. Přerušení vztahů místo sporu.
Společnost se ale nerozpadá proto, že se lidé hádají.
Rozpadá se tehdy, když se přestanou bavit.
Když se názory neříkají průběžně a otevřeně, lidé se radikalizují a uzavírají do názorových bublin. Ty jsou čím dál tím méně propustné – až přijde okamžik, kdy už se bavit prostě nemůžeme.
Španělsko mi připomíná, že demokracie není o pohodlí.
Je o odpovědnosti mluvit – a snést, že někdo odpoví jinak.
A že svoboda slova nezačíná souhlasem.
Ale ochotou zůstat spolu v nesouhlasu.
