Článek
No pojďme probrat, na co jsem už přišla.
Už je to zas 2 roky, co jsem hubla naposledy. Když jsem přestala dodržovat striktně nastavený jídelníček, tak jsem sice opět přibrala, ale pozitivní je, že se to zastavilo tam, kde jsem začínala, a nešlo to víc nahoru. Když to shrnu od začátku, začala jsem přibírat během těhotenství. U prvního ne, ale to jsem byla těhotná ve 20 letech a naopak jsem první měsíce zhubla, abych pak přibrala jen asi 8 kg.. takže jsem po porodu byla skoro na váze před otěhotněním.
Když jsem byla těhotná podruhé, tak jsem prožívala opravdu hrozný čas, krize ve vztahu, alkoholismus manžela a otce dítěte, noční úzkosti, kdy jsem čekala, s jakou zase přijde z hospody. Až to všechno vygradovalo v můj rychlý útěk z domu i s 3 letou dcerou tak, aby manžel nevěděl, že odcházíme a netušil, kam jsme šly. To jsem byla v 6.měsíci. Když jsem odešla, hodila jsem se do klidu (nebo jsem si to aspoň myslela), a za 3 měsíce do konce těhotenství jsem přibrala 10kg. S 10kg předtím to bylo 20 kg celkem. Dcera měla při narození 4,40 a já jen o 4 kg méně. No chápete to? Tenkrát jsem poprvé začala řešit svoji váhu, bylo mi 24, ale k ničemu to nebylo, protože můj život byl tak hektický a dramatický, že, ač jsem to tenkrát netušila, zhubnout jsem ani náhodou nemohla. Navíc tady mluvíme o době před 30 lety, kdy se o tom ještě tolik nevědělo a nemluvilo. Váha se tedy ustálila na +20kg. Ale víc už nelezla. Teď už vím, a je to potvrzené různými studiemi, že se tomu říká teorie nastavené hodnoty, že tělo ví, vyhodnotilo cílovou hmotnost jako bezpečnou, a chce se jí držet. Kruci. Aby toho nebylo málo, moje matka můj tehdejší tělesný stav nevhodně okomentovala. Razítko, podpis.
Takže jsem žila dalších 13 let takto, než přišlo 3. těhotenství. A hádejte co? Ano správně. Dalších 15 kg nahoře. Skutečně nechápu, jak jsem si mohla před 2. těhotenstvím myslet, že jsem tlustá.
Synovi je 17 a já se za posledních 5 let snažila nějaká kila sundat. 2× jsem to zkoušela s výživovou poradkyní, 2× jsem to vydržela několik měsíců, zhubla vždycky 10 kg, a pak se na to vyprdla. Proč? Nachytala jsem se, že se cítím jako ve škole. Jak před nějakou zkouškou. Jak kdybych byla té paní zodpovědná za to, jestli jsem zhubla nebo ne. Jestli jsem dodržovala to, co mi řekla, nebo jsem to porušovala. Jasně, že porušovala. A vždycky jsem si to porušení uměla nějak omluvit jak před sebou, tak před ní. Potřebovala jsem tuhle zkušenost, abych se dobrala do stavu poznání a pochopení, kde jsem dneska. Jaký to je stav?
Pořád mám ty kila. Ale už mi nevadí tolik. Vadí mi z toho pohledu, že bych ráda nějaká sundala, protože by to ulevilo mým kloubům. Hlavně kolena trpí. A k tomu ještě úraz kolene v mých 30 letech. Určitě by se mi obecně lépe hýbalo. Zkuste si vzít na záda 20-30kg batoh a předveďte ladnou chůzi nebo si zatančete. Nic moc, co? Taky bych možná oblíkla své šatníkové kousky, které mám už roky schované na to „až jednou“. Ale pochopila jsem, že i když jím obstojně zdravě a vyváženě, moje tělo si tu váhu chce držet. Pochopila jsem, že mé špeky jsou má obrana. Když jsem nad tím bádala hlouběji a nad svým životem a nad svým současným tělesným stavem, zjistila jsem, že mé tělo je v napětí. V systematickém stabilním napětí. Začala jsem to vnímat teprve nedávno. Proč? Protože dlouhé roky života jsem byla od svého těla odpojena. Nevnímala jsem pocity v těle. Proč? Protože jsem zažila v dětství taková traumata, která mě naučila se od těla odpojit. Když zažíváte něco hodně nepříjemného, tak mozek dá povel odpojit vnímání těla. Nevím, kdy jsem začala být v napětí. Ale poslední roky jsem to začala vnímat. Že jsem. Pořád. Začala jsem se učit tělo uvolňovat. Každému se jeho napětí ukládá někde jinde. Může to být čelist, krk, žaludek. Mě v kyčlích. Stabilně vnímám stažení, jde to až do bolesti. Vědomě uvolním, rozdýchám.. a za chvíli je to tam zase. A protože je tělo v napětí, potřebuje se chránit. Chrání se tukovými obaly. Chrání se proti nebezpečí světa. Přišla jsem na to, co mě v dětství ohrožovalo, a vysvětlila svému mozku, že už se nemusíme chránit tukovými obaly. Že už nedovolím nikomu ubližovat mi tak, jak to bylo v dětství, kdy jsem se chránit neuměla. Ale nevím, jestli to mozek tělu neřekl, nebo mi tělo nevěří. Už mu to vysvětluju spoustu měsíců a obaly furt drží. Asi musím jít ještě víc do hloubky, přijít na princip, proč mi tělo nevěří, a pak se uvidí.
Takže: už nehubnu. Kašlu na to. Začínám se ještě více zkoumat a hledám principy. A až ho najdu, uvidím, jestli se mé tělo změní. Taky se pořád učím mít se ráda a přijímat se taková, jaká jsem. Laskavě. Řekly byste svojí kámošce: „podívej se na sebe, jak vypadáš! Jsi hnusná, tlustá, odporná!“. Počítám, že neřekly.. a sobě ano? A co vaše obaly? Před čím vás chrání?
