Článek
Čínská společnost Evergrande Group, založená v roce 1996, byla ještě v roce 2018 nejhodnotnější developerskou společností na světě. V roce 2021 se ale začala potýkat s problémy, které zasáhly celý realitní trh v zemi a které způsobily nevídanou vlnu protestů čínského obyvatelstva. Jak je možné, že se tento obr zhroutil? A proč by vás to mělo zajímat?
Čína je zemí, kde za posledních 40 let vzrostla bezprecedentně urbanizace. Z 18 % v roce 1975 se do roku 2020 zvýšila populace žijící ve městech na 64 %, což představuje 900 milionů lidí. Není proto divu, že stavebnictví bylo důležitou součástí čínského hospodářského zázraku umožňující přesun chudého zemědělského obyvatelstva do měst, kde se tito lidé stávali dělníky v nově vznikajících továrnách pohánějících motor ekonomiky.
Nemovitosti zároveň se zvyšující se kupní sílou obyvatelstva začaly fungovat jako svého druhu spoření v zemi, kde jsou standardní finanční produkty nedostupné nebo vystavené nejasným a ze dne na den proměnlivým rozhodnutím centrální nedemokratické vlády. Nastupující střední třída se upínala k vlastnímu bydlení jako k jedinému zajištění budoucnosti ve společnosti s chabým sociálním zabezpečením a demografickými problémy a tím ještě více roztáčela kola byznysu s bydlením.
Zároveň ale tento byznys fungoval v prostředí zcela mimo regulace a standardy platné na Západě. Právní jistoty běžné v Evropě, jako například, že finance vybrané od zákazníků pořizujících si byt v jednom projektu není možné použít na dokončení jiného, to, že nedodržení smluvních termínů s sebou nese vymahatelné pokuty nebo že není možné uzavřít hypotéku a vybírat splátky za nemovitost, která je v současnosti pouze na papíře, to vše jsou jevy, které byly v Číně naprosto běžné. Banky přijímaly jako „zástavu“ za úvěry neexistující byty, běžní Číňané platili splátky, jejichž dokončení se protahovalo o roky, pokud se dokončení vůbec dočkali.
Bank of America v roce 2022 odhadovala, že až 9 % staveb v Číně, ve kterých mělo nalézt domov až 7,3 milionu lidí, se stalo stavbami duchů, které marně čekají na dokončení. Finanční závazky ale majitelům bytů v těchto stavbách nikdo neodpustil, a to ani v době covidových restrikcí a s tím často spojené ztráty zaměstnání. Bojkot splátek hypoték a s ním spojené protesty ve více než 100 čínských městech z roku 2021 situaci obyčejných Číňanů nezměnila.
Situace v realitním sektoru přitahovala pozornost centrální čínské vlády od roku 2020, kdy začalo být jasné, že obří developerské společnosti zodpovědné až za 30 % čínského HDP operují s obrovským rizikem bez patřičného zajištění svých dluhů. Za regulaci výstavby byla do té doby primárně zodpovědná lokální vedení místních provincií, která ale neměla sebemenší motivaci výstavbu brzdit, právě naopak, mimo jiné i kvůli korupci, zajištění levné pracovní síly migrující do jejich oblastí a zisku z prodeje nově zastavěné půdy.
Zavedení tzv. tří červených linií odhalilo hloubku problému. Celá řada čínských developerských společností nedokázala splnit tři nově zavedená maxima poměru dluhu k celkovému majetku majetku a k dostupnému kapitálu. V říjnu 2021 porušilo nově zavedené limity patnáct developerských společností, jejichž prodeje v roce 2020 činily 672 miliard USD. Evergrande z nich byla největším kolosem na hliněných nohou, který se od té doby potýkal s přetrvávajícími problémy. Přesto byla tato společnost mimo jiné i zahraničním kapitálem považovaná za too big to fail.
Nyní společnost Evergrande vyhlásila v New Yorku bankrot. Ačkoli se společnost podle svých představitelů bude snažit o restrukturalizaci, pád tohoto obra s sebou již nyní přinesl konec několika menších developerů působících na čínském trhu a bezpochyby zhorší již tak zpomalující čínskou ekonomiku. Ta dlouhodobě v důsledku omezení spojených s pandemií, ale také z důvodu rostoucí nejistoty plynoucí ze zvyšování snah komunistického vedení „míchat“ se do trhu, zhoršuje svoje vyhlídky. Restrukturalizace společnosti také mimo jiné zahrnuje 31,7 miliard dluhu mimo Čínu. Tyto peníze si Evergrande zapůjčila především od amerických bank a investorů.
Navzdory tomu, že o čínské realitní krizi většina Evropanů příliš neslyšela, ekonomická nákaza způsobená nestabilitou čínských developerů se může šířit dál do světové ekonomiky. I pokud by se pokles ekonomiky (v krátké době již třetí, po covidovém a tom spojeném s ruskou agresí) nakonec do Evropy nepřenesl, mohou hospodářské problémy zvyšovat apetit čínské komunistické strany odvést pozornost nespokojeného domácího obyvatelstva někam jinam. Třeba k agresivní zahraniční politice.
Zdá se, že doba snění o Číně, která se nakonec spolu se zapojením do mezinárodního obchodu nakonec „nakazí“ i demokracií, se skutečně chýlí ke konci.
Zdroje:
