„Six–seven“, „volování“ Wericha a Voskovce a nacistické „Sieg Heil“

„Six–seven!“ řvou příslušníci generace sněhových vloček a pohybují dlaněmi směrem nahoru a dolů, jako by v nich něco vážili. Smějí se u toho jako zběsilí, protože prý je to zábava. Pokud jsou dotázáni, v čem ten údajný vtip spočívá, jen zmateně krčí rameny.

Jistě. Když je něco směšné nebo vtipné, není třeba kořeny humoru zkoumat a analyzovat. Prostě se zasmějeme a svět se točí dál. Ostatně v čem spočívá vtipnost oslovování se výrazem „vole“, které zavedli velikáni českého avantgardního divadla Jiří Voskovec a Jan Werich? Nikdo neví, přesto se „voluje“ prakticky dodnes.

Oslovení „vole“, které Jiří Voskovec a Jan Werich s takovou oblibou používali, nebylo v jejich podání vulgarismem, ale spíše symbolem intelektuálního bratrství a také absolutní vzájemné důvěry. V kontextu první republiky a jejich působení v Osvobozeném divadle sloužilo toto slovo jako nástroj revolty proti tehdejšímu upjatému měšťáctví. Zatímco smetánka si potrpěla na vybranou etiketu a škrobené tituly, V+W záměrnou neformálností demonstrovali svou svobodomyslnost a chuť provokovat konzervativní společnost.

Pro oba umělce šlo o výraz nejvyšší možné blízkosti, který signalizoval, že mezi nimi neexistují žádné bariéry ani přetvářka. Jan Werich navíc s oblibou vyzdvihoval jazykovou stránku věci. Slovo „vůl“ podle něj mělo specifickou zvukovou kvalitu a jadrnost, která do dynamického dialogu obou avantgardních umělců zkrátka patřila.

Tato forma oslovování se postupem času stala neodmyslitelnou součástí jejich osobního rituálu, což se naplno projevilo i v poválečné korespondenci. I když je dělila železná opona a tisíce kilometrů, oslovení „milý vole“ v dopisech sloužilo jako důkaz, že jejich přátelství zůstalo nezasažené časem, vzdáleností i režimem. Vlastně tímto způsobem povýšili běžnou nadávku na soukromý šlechtický titul.

Jedním z nejznámějších a nejvýstižnějších příkladů je úryvek z dopisu, který Jiří Voskovec poslal Janu Werichovi z New Yorku. V jejich korespondenci se oslovení „vole“ stalo téměř literární figurou.

Například Voskovec jednou napsal: „Vole, ty ani nevíš, jak mě to dojalo, jak jsem si to s chutí přečetl a jak jsem se v tom Tvém dopise zase s Tebou setkal.“

Jindy vtipně variovali formu oslovení podle nálady jako například: „Vole drahý a vzácný.“

V reakci na dlouhé mlčení se objevilo: „Ty starý, líný, chlupatý vole, proč nepíšeš?“

Právě v těchto listech je vidět, že slovo „vůl“ fungovalo jako lakmusový papírek upřímnosti jejich vzájemného vztahu. Werich k tomu ve vzpomínkách dodával, že si tak říkali proto, že „vůl je zvíře tragické, protože je to vlastně bejk, kterej přišel o iluze“.

Touto sebeironií a společným humorem dokázali V+W překlenout i fakt, že se po roce 1948 viděli už jen několikrát.

„Volování“ se v českém prostředí tak vžilo, že oslovení „vole“ je dnes už vnímáno jako citoslovce bez sémantického obsahu. „Vole“ říkáme jen lidem blízkým, kamarádům, vrstevníkům, prostě těm, k nimž pociťujeme důvěru.

Rozhodně se nejedná o nadávku!

Zatímco „vole“ představuje zdůraznění blízkosti a individuality osloveného, hláška „six–seven“ je projevem procesu přesně opačného, pokud ji tedy nevnímáme jako prostý důsledek předčasné demence. Není milá, nemá potěšit. Slouží k vyjádření sounáležitosti.

Voskovec a Werich vymezovali svou individualitu vůči celku, který je tlačil ke stádnosti. Dnešní mladí lidé, neustále ujišťovaní o své osobitosti, jedinečnosti a výlučnosti, naopak touží po sounáležitosti, jež je jim v rodinách zhusta odpírána.

V době, kdy krachující rodina přestala být základem společnosti, děti a mladí lidé trpí pocitem osamění a ztracenosti ve světě, který jim neustále podsouvá, že musejí především vyniknout, nebýt ovcí, nepříslušet ke stádu.

Jenomže to oni by právě docela rádi.

Vyřvávání „six–seven“ je projevem hlubokého zranění uvnitř jejich nebohých dušiček. Chybí jim blízkost rodinných příslušníků a potýkají se s absencí skutečného hlubokého přátelství, jaké prožívali třeba Voskovec s Werichem a generace mladých a později starších lidí po nich.

Chtěli by se zařadit, ale nevědí jak.

Hláškou „six–seven“ se vymezují vůči světu dospělých, kterého se bojí a vnímají ho jako nepřátelský a ohrožující, protože je jim podsouváno, že pouze dětství je tím pravým blaženým stavem, jediným bezpečným přístavem v nejistém světě. A s jeho neodvratným završením budou muset dát vale všem svým bláhovým nadějím.

A tak „six–seven“ není pozdrav, není to nevinná legrace, je to výhrůžka světu, vyhlášení nepřátelství. Když děti křičí „six–seven“, dávají hlasitě najevo, že si to s tím zlým, nepřejícím světem vyřídí.

Se všemi učiteli, kteří po nich chtějí, aby studovali. Se školníky a uklízečkami, kteří je peskují za nepořádek. S obsluhou ve fastfoodu, která po nich z nepochopitelných důvodů požaduje za jídlo zaplatit.

Dají jim všem jednoznačně najevo, co si o nich myslí – že na ně nahlížejí jako na slouhy, kteří nemají právo po nich cokoliv chtít.

Jejich agresivní pořvávání víc než cokoliv jiného připomíná hajlování či nacistický pozdrav „Sieg Heil“.

Hajlovalo se už ve dvacátých letech minulého století a pozdrav „Sieg Heil“ je ještě starší. Fráze „Vítězství zdar“ má své kořeny v německém nacionalistickém a takzvaném völkisch hnutí konce 19. a začátku 20. století.

Samotné slovo „Heil“ bylo v německém prostředí běžným pozdravem používaným například lovci nebo horolezci (něco jako české „ahoj“), ale nacionalistické spolky mu začaly dodávat politický a esoterický rozměr. Spojení „Heil und Sieg“ se v rámci těchto radikálních skupin objevovalo již kolem roku 1918, tedy krátce po první světové válce, jako výraz touhy po národní obrodě.

Do širokého povědomí však toto heslo vstoupilo až se vzestupem nacistické strany NSDAP ve 20. letech. Adolf Hitler spolu se svými spolupracovníky, zejména Rudolfem Hessem, proměnil toto spojení v mocný nástroj propagandy a masové hysterie.

Zatímco vizuální gesto vztyčené pravice nacisté převzali od italských fašistů, slovní doprovod „Sieg Heil“ se stal specifickým rituálem vyhrazeným především pro velká stranická shromáždění. Na těchto akcích Rudolf Hess často inicioval skandování.

Jakmile zvolal „Sieg“, dav sborově odpovídal „Heil“, což mělo u účastníků vyvolat pocit jednoty a fanatické oddanosti. Sounáležitost s národem demonstrovala generace mladých lidí vyrůstajících bez otců, které pohltila zrůdná mašinérie první světové války.

Po roce 1933, kdy se nacisté chopili moci, se volání „Sieg Heil“ stalo oficiálním státním rituálem. Zatímco v běžném každodenním styku se častěji používal pozdrav „Heil Hitler“, forma „Sieg Heil“ byla pevně spjata s armádou, politickými projevy a oslavami režimu, kde symbolizovala víru v totální vítězství a také víru v Hitlera jako spasitele národa. Tímto způsobem nacisté zneužili starší jazykové prvky a přetvořili je v symbol, který je dnes po celém světě vnímán jako jeden z nejvýraznějších projevů zrůdné ideologie útlaku.

Existuje teorie, podložená i zprávami amerických tajných služeb z doby druhé světové války, že rytmické skandování „Sieg Heil!“ mohl Hitlera naučit jeho blízký spolupracovník Ernst Hanfstaengl. Ten studoval na Harvardu a údajně se inspiroval technikami amerických roztleskávaček a jejich úderným skandováním při zápasech amerického fotbalu, které pak přenesl do nacistické propagandy pro zvýšení masového efektu na shromážděních.

Voskovec s Werichem reagovali na vzestup nacismu a jeho rituály s odvahou, která byla v tehdejší Evropě naprosto výjimečná. Ve svých hrách v Osvobozeném divadle, zejména v kusech jako Osel a stín (1933) nebo Kat a blázen (1934), podrobili nacistickou symboliku a pozdrav „Sieg Heil“ drtivé satirické palbě.

Místo ustrašeného ticha zvolili zbraň nejsilnější – zesměšnění. Ukázali, že tyto monumentální rituály jsou ve skutečnosti absurdní a prázdné, čímž zbavovali diktátory jejich aury nedotknutelnosti.

Nejslavnějším příkladem jejich odporu byla píseň „Hej rup!“, ale především vizuální gagy přímo na scéně. Ve hře Osel a stín parodovali diktátorské manýry skrze postavu, která svými gesty i dikcí nepokrytě připomínala Hitlera.

Když se na jevišti objevily davy, mechanicky hajlovaly. V+W tím publiku nastavovali zrcadlo, jak snadno se dav nechá zmanipulovat pouhým rytmem a prázdným heslem.

Jejich humor byl natolik trefný a pro nacisty nebezpečný, že německé vyslanectví v Praze opakovaně podávalo oficiální protesty na československé ministerstvo zahraničí a dožadovalo se úprav her nebo jejich úplného zákazu.

Vrcholem této konfrontace byla hra Pěst na oko, jejímž hlavním tématem se stal satirický pohled na fanatismus a totalitní symboly. Voskovec s Werichem pozdrav „Sieg Heil“ v očích diváků proměnili z hrozivého symbolu síly v komickou kulisu, čímž dodávali lidem morální sílu čelit nastupující hrozbě. Právě tato schopnost vysmát se zlu do očí se stala důvodem, proč byli mezi prvními na seznamu osob, které mělo gestapo po okupaci v roce 1939 zatknout, což je nakonec donutilo k emigraci do USA.

Odjeli těsně před okupací. Jejich cesta vedla přes tehdy ještě svobodnou Francii, odkud následně vypluli lodí do USA. V emigraci pak společně strávili válečná léta, během nichž se snažili československý odboj podporovat například pravidelným vysíláním pro BBC, které bylo určeno posluchačům v okupované vlasti. Po skončení války se oba vrátili do Prahy, ovšem jejich cesty se definitivně rozdělily po komunistickém převratu v roce 1948, kdy se Voskovec rozhodl pro druhou a trvalou emigraci, zatímco Werich zůstal v Československu.

A tady se dostáváme zpět k pořvávání obsahově vyprázdněného „six–seven“, které můžeme pouze v tom lepším případě vnímat jako projev (snad dočasné) demence způsobené nadužíváním digitálních technologií.

Je možná trochu odvážné uvažovat o hlášce „six–seven“ jako o moderní neonacistické šifře, i když to není úplně od věci. Používáním šifer se extremistické skupiny snaží obejít zákony zakazující propagaci nacismu a jeho symbolů na veřejnosti.

Anglická výslovnost číslovky šest, tedy „six“ [sɪks], vzdáleně připomíná německé slovo „Sieg“ [ziːk]. Číslovka sedm, „seven“ [ˈsɛvən], může v této kombinaci sloužit jako zástupný symbol pro slovo „Heil“.

V neonacistické numerologii se čísla používají k nahrazení zakázaných hesel. Mezi nejznámější patří například číslo 18 (pořadí písmen v abecedě A. H. – Adolf Hitler) nebo 88 (H. H. – Heil Hitler).

Pokřik „six–seven“ a „six–eight“ se objevuje v prostředí radikálních fotbalových fanoušků nebo na koncertech extremistických kapel, kde slouží jako jakési „tajné podání ruky“ a způsob, jak veřejně manifestovat svou příslušnost bez rizika trestního stíhání.

Zatímco původní „Sieg Heil“ bylo rituálem masové poslušnosti v totalitním státě, používání kódů je strategií přežití extremistických skupin v demokratické společnosti, která se těmto symbolům brání. V právní praxi se dnes na podobné šifry pohlíží stejně jako na původní symboly, pokud je lze v daném kontextu prokazatelně spojit s propagací hnutí směřujících k potlačení práv a svobod.

Při interpretaci významu „six-seven“ je však nutné rozlišovat mezi dvěma zcela odlišnými světy, které spojuje pouze stejná číselná kombinace.

V rovině analýzy extremismu se tento výraz objevuje jako forma fonetického kódu, kde anglická výslovnost čísel šest a sedm (případně osm) slouží k zamaskování nacistického pozdravu „Sieg Heil“. Tato metoda obcházení zákonů je podrobně popsána v odborných publikacích a zprávách o extremismu, které vydává Ministerstvo vnitra České republiky.

Mezi klíčové zdroje patří manuály pro Policii ČR a výroční zprávy o situaci na extremistické scéně, které upozorňují na to, jak radikální skupiny opouštějí zakázané symboly ve prospěch číselných šifer a „dog whistling“ kódů. Na mezinárodní úrovni se principy tvorby nenávistných symbolů zabývá databáze organizace Anti-Defamation League, která sleduje zneužívání čísel v neonacistické subkultuře.

Naprosto odlišnou a v současnosti dominantní rovinou je masové rozšíření tohoto spojení jako internetového memu mezi dětmi a dospívajícími. V tomto moderním kontextu nemá „six-seven“ žádný ideologický podtext. Někdy se uvádí, že odkazuje na výšku basketbalisty LaMelo Balla a text rapové skladby, která se stala virální na sociální síti TikTok.

Tento fenomén, často označovaný jako digitální slang generace Alfa, analyzovaly servery jako Wired.cz nebo česká Wikipedie, které shodně uvádějí, že pro mladé lidi jde o neškodnou formu zábavy bez jakékoliv vazby na historii nebo politiku. Zatímco tedy bezpečnostní analýzy varují před zneužitím čísel v konkrétním prostředí extremistických koncertů nebo fotbalových stadionů, v běžném veřejném prostoru se dnes jedná o projev globální internetové kultury.

Jistě. Povědomí současných dětí a mladých lidí o minulosti je mizivé. Spousta z nich patrně ani netuší, kdo byl Adolf Hitler, a když jim předložíte jeho fotografii, nanejvýš konstatují, že má cool knírek. Přesto lze nalézt jistou souvislost ve vyprázdněnosti hlášky „six-seven“ a pozdravu „Sieg Heil“.

Touha mladých po sounáležitost s davem a po stádnosti jednoduše děsí. A hlavně – může být kdykoliv zneužita silným, charismatickým vůdcem. Příklady existují. Viz ruské Z nebo americký slogan MAGA.

Platí totiž, že pokud je mysl prázdná, představuje prostor k zaplnění.

Zdroje:

Voskovec, J., & Werich, J. (2007–2008). Korespondence I–III. Praha: Akropolis. (Edici připravil Ladislav Matějka)

https://www.wired.cz/clanky/six-seven-67-6-7-dve-cisla-ktera-nedavaji-smysl-a-proto-je-vase-deti-krici-u-vecere

https://mv.gov.cz/clanek/extremismus-vyrocni-zpravy-o-extremismu-a-strategie-boje-proti-extremismu.aspx

https://mv.gov.cz/clanek/vyrocni-zpravy-o-extremismu.aspx

https://www.goethe.de/ins/cz/prj/jug/the/ext/cs11877917.htm

https://www.adl.org/es/resources/hate-symbols/search?page=1