Brusič Jiří Klabal, génius Robert Čapek a směr, kterým kráčí české školství

Vedle neonacistů se v poslední době vyrojili i novodobí svazáci. A pijí nám všem krev. Tedy všem asi ne…

Chci zjistit něco o autorovi příspěvku na platformě Médium Jiřím Klabalovi. Zkouším Google a ten mě zavádí na stránky Roberta Čapka. Je zbytečné vysvětlovat, kdo to je.

Všichni přece víme, že je to génius.

Hned v prvním odstavci se dozvídám: „Číst si blogy J. Klabala je jako testovat si svůj pedagogický cit. Jakmile si ho přečtete a budou se vám zamlouvat dvě, tři věty, asi na vás leze chřipka. Pokud to bude odstavec, nutně potřebujete prázdniny. A jestliže budete souhlasit s celým textem, je čas na lobotomii mozku.“

Ne, neleze na mě chřipka. Ani prázdniny by mi nestačily. Potřebuji lobotomii mozku!!!

Už je to tak. Čapkova diagnóza je neúprosná.

Dále se o Klabalovi dočtu, že je to „pedagogický brusič“.

Čapek ho nešetří: „Protože například v pedagogice nebo pedagogické psychologii by podle své vlastní učitelské filozofi prolézt vůbec neměl – tak slabě ji ovládá!“

Co že to Klabal „slabě ovládá“? Snad „učitelskou filozofi“?

Nevěděla bych ani, co je to učitelská filozofie (že by novodobý marxismus-leninismus?). Ale pochopit význam slova „filozofi“ je zcela mimo mé možnosti.

Jdu dál. Určitě se něco dozvím.

Ano, Klabal je prý ignorant.

„Kantorům podobným Klabalovi však už teče do bot,“ dočítám se.

Obávám se, že to nejsou jen „kantoři“, komu teče do bot. Stačí si pustit televizní zpravodajství a člověk má hned pocit, že se ocitl v alternativní realitě… Jak krásné asi musí být, mít ve všem jasno jako někteří „odborníci“.

„Progres se nedá zastavit, ani ve vzdělávání ne, dokonce ani v České republice ne. Klabal neklabal,“ uzavírá Čapek.

Trochu mě děsí, co je to ten „progres“. Vybavuji si závěrečnou scénu ze hry Milana Kundery Jakub a jeho pán, v níž se dochází k závěru, že „vpřed je vlastně všude“. Tudíž to může být i vzad.

Ale vracím se k úvodní otázce: Kdo je Jiří Klabal?

Robert Čapek mi pomohl, abych si vytvořila určitou představu. Jiří Klabal zjevně je pedagog, který se znelíbil určitému typu lidí. Až příliš vystrkoval růžky a vyjadřoval své názory. A to se v českém školství jaksi nenosí.

Jednu věc však stále nechápu: Proč zrovna ti nejchytřejší, jako je třeba pan Čapek, neučí? Vždyť vědí, jak na to!

Kdyby učili, nemuseli by se věčně strefovat do druhých. Přešli by od frustrace k seberealizaci. Byla by to pro ně výhra. (I když pro školství asi ne.)

V něčem však s panem Čapkem souhlasím. Špatné známky by se neměly dávat. Známkování vůbec by se mohlo zrušit. A stejně tak i školy.

Školy jako vzdělávací ústavy stejně už neexistují. Přeměnily se v denní stacionáře, do nichž rodiče odkládají své potomky v očekávání, že se tam zabaví. Pokud se snad i něco naučí, lze to vnímat jako bonus.

A když přestaneme lhát sami sobě a začneme věci nazývat pravými jmény, vznikne tu prostor pro zakládání skutečných škol.

Tedy výchovně-vzdělávacích institucí, v nichž učitel bude mít autoritu, nebude klaunem, bavičem, animátorem zábavy, fackovacím panákem ani slouhou žáků, rodičů, inspektorů a dalších specialistů a odborníků na školství a vesmír vůbec. Žáci budou v hodinách pracovat a možná i dostanou nějaké úkoly domů.

Jít si stěžovat budou moci nanejvýš na lampárnu. A kdo si dovolí učiteli vyhrožovat, že ho někde udá či nahlásí, dostane poznámku nebo výtku. Z nevhodného chování se budou vyvozovat důsledky.

Tyhle školy samozřejmě nebudou pro každého, ale jen pro elitu. (= Pro děti, které se nehroutí, když mají splnit sebenepatrnější zadání.)

Ostatní si mohou užívat wellbeing v dnešních „odkládárnách“ pro děti klidně až do patnácti let a potom šmytec. Ať se rodiče o své geniální a pracovité potomky postarají. Koneckonců budou mít k dispozici celé armády erudovaných odborníků, kteří jim poradí, jak by měli své potomky alternativně vést.

Umělá inteligence již brzy zruší pracovní posty úředníků, právníků, novinářů, překladatelů, pracovníků marketingu, prodejců atd. Možná nakonec i psychology, speciální pedagogy či odborníky na didaktiku.

Kdo se bude chtít v tomto nelítostném světě prosadit, bude muset disponovat mimořádnými schopnostmi, znalostmi a dovednostmi. A v systému, který neustále snižuje nároky, je bohužel nezíská.

Lidí s nedostatečně rozvinutými mozky, kteří mají ruce na práci, bude stále zapotřebí. Takže do patnácti wellbeing, zbytek života robotárna. Nic dobrého rozmazlené dětičky v životě nečeká.

Povídka Jiřího Klabala je krásná, dojemná a pravdivá. Přečtěte si ji.

„Svazáci“ ať klidně vynechají, stejně by nic nepochopili.

Závěrem je třeba podotknout, že ačkoliv Robert Čapek má Jiřího Klabala za „pedagogického brusiče“, já si myslím, že je to nadaný spisovatel. O Robertu Čapkovi se vyjadřovat netřeba.

Zdroje:

https://medium.seznam.cz/clanek/jiri-klabal-odchazeni-238156

https://robertcapek.cz/sport-ve-skolni-tride-capek-vs-klabal/