Článek
Víte, co je zatím nejdražší stavba v dějinách lidstva? Záměrně jsem se vyhnul formulaci „nejdražší stavba na Zemi“, protože tato se nachází ve vesmíru. Ano, jde o mezinárodní vesmírnou stanici ISS. V roce 2017 se její celkové investiční náklady odhadovaly na 157 miliard dolarů, v přepočtu dnešním kurzem tedy na nějakých 3,5 bilionu korun.
I tato nepochopitelná částka však bledne v porovnání s tím, kolik peněz už Němci nalili do obnovitelných zdrojů energie. Německá Agentura pro obnovitelnou energii spočítala (AGEE), že jen výstavba solárů, větrníků, bioplynek a vodních či geotermálních zdrojů v letech 2000-2021 spolykala 320 miliard eur (= 8 bilionů korun). Když k tomu připočteme i nezbytné investice do posílení elektrizační soustavy a další doprovodné náklady, do roku 2025 máme být na nějakých 520 miliardách eur (= 12,5 bilionu korun). Odhady do roku 2050 pak hovoří až o těžko uvěřitelných třech bilionech eur (= 75 bilionů korun).
Nejzřetelněji se tyto obří investice zatím projevují ve strmém růstu solární a větrné energetiky. Mezi léty 2002-2023 stoupl instalovaný výkon ve fotovoltaice z nuly na 80 GW a ve větru z 12 GW na 69 GW. Díky tomu se hned na začátku letošního roku mohla Spolková agentura pro sítě (Bundesnetzagentur) pochlubit, že země vloni poprvé v historii vyrobila více než polovinu elektřiny z obnovitelných zdrojů – konkrétně 55 %, zatímco předloni „jen“ 48 %.
Jenomže tady dobré zprávy končí. Německo se vloni dostalo do dlouho nevídaných výrobních deficitů, a to se významně podepsalo na roční výrobní bilanci. Německo se stalo poprvé od roku 2002 čistým dovozcem elektřiny.
Navíc se zatím ani omylem nedostavují skutečné cíle Energiewende, tedy snížení emisí oxidu uhličitého a konec fosilních zdrojů. Jak praví klasik, na novinářskou otázku „jak jste daleko“ by poctivá odpověď musela znít „jsme poměrně blízko“. Podle posledních informací z Bundesnetzagentur si chce Německo kvůli zajištění stability sítě podržet uhelné elektrárny minimálně do roku 2031 (mimochodem v tomto českém článku je roztomilý překlep s datem březen 3031). Ze stejného důvodu plánuje do roku 2030 vybudovat 25 GW v plynových elektrárnách. Bojovat proti změně klimatu výrobou elektřiny ze zemního plynu je přitom (při započtení úniků metanu při těžbě a přepravě paliva) asi stejně dobrý nápad jako využít ke stejnému záměru výrobu elektřiny z uhlí…
Zanechme ale laciné kritiky – vždyť snažit se dekarbonizovat něco tak obrovského a komplexního, jako je německá energetika, to je jako snažit se vymýtit korupci z celosvětového fotbalu… Abychom však byli poctiví, musíme se podívat na čísla vyjadřující emisní intenzitu na jednotku vyrobené energie. A tento pohled je bohužel naprosto tristní. Zatímco Francie aktuálně exceluje na úrovni 43 gramů CO2 na kWh, Německo je stále na téměř 400 gramech, tedy téměř desetinásobku!
Germany's Energiewende but Keeping the Nuclear:
— Mark Nelson (@energybants) July 8, 2023
Almost looks like a real decarbonization plan. pic.twitter.com/2tNQaKH1yt
A opět si můžeme s kapelou No Name pobrukovat hezkou písničku (ne I prokletí může být štěstí, ale Čím to je). Z grafu společnosti Radiant Energy Group lze snadno vyčíst, že kdyby Němci neodstavili své moderní jaderné elektrárny, pohybovali by se dnes zhruba na úrovni 100 gramů, tedy čtyřikrát níž! Až se budete příště v hospodě bavit o energetice, můžete zaperlit slovní hříčkou: Víte, jaký je v jádru rozdíl mezi francouzskou a německou dekarbonizací? No právě že v tom jádru…
Inženýr Wagner by samozřejmě reagoval (oprávněnou) replikou, že „Das ist doch die erste Phase, die Zuckerfabrik ist nicht fertig“. Připravují se obrovské investice do bateriových systémů, komunitní energetiky, přenosových a distribučních sítí a také do vodíku, který snad konečně umožní dlouhodobou akumulaci energie. A nově připravované „plynovky“ by měly být schopné spoluspalovat vodík, čili to taky není úplný úlet, ale docela promyšlený krok. Takže se možná někdy v roce 2045 či 2050 může ukázat, že navzdory všemu bloudění a strastím byla německá cesta správná. Nějakým zázrakem to všechno dohromady začne fungovat a výsledkem bude stabilní, bezpečná a cenově dostupná energie. Nebo taky ne a bude to v lepším případě jen děsně drahé, v horším nefunkční. Mně osobně připadá pravděpodobnější, že se nám konečně podaří jiný zázrak – uvedení termojaderné fúze do komerčního provozu.
Na závěr takové malé srovnání: Česko vyrobilo v roce 2023 z obnovitelných zdrojů pouze necelých 15 % elektřiny, z toho jen třetinu z větru a slunce. Podle dekarbonizačního scénáře z nejnovějšího Hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy (to je ten scénář, který jako jediný může vést ke splnění platných klimatických závazků ČR) bychom měli v roce 2040 vyrobit z obnovitelných zdrojů 38 % elektřiny (z toho čtyři pětiny ze slunce a větru). Čili budeme teprve někde napůl cesty tam, kde už Německo dávno je dnes. Se vším dobrým i špatným, co to přinese. Just saying.
Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
