Půjde-li to takhle dál, za deset let už v Evropě nevyrobíme ani pexeso

Můj oblíbený kanadský vědec českého původu Václav Smil definuje v knize Jak svět doopravdy funguje čtyři materiální pilíře moderní civilizace: ocel, cement, plasty a čpavek. Bohužel tyto pilíře to začínají mít zejména v zemích Evropské unie setsakramentsky nahnuté. Proč to mají nahnuté? Proč zrovna tyhle čtyři a proč ne taky kyselina hexafluoroantimoničná, batátové hranolky s aioli a kajenským kořením či nejnovější deska Lady Gaga? A co je mi vlastně po tom, když se živím jako terapeut veřejného prostoru, genderový specialista či youtuber specializující se na psí granule?

Na všechny tři otázky existuje stejná sada odpovědí.

Ta nejstručnější odpověď zní: Protože tyto materiální pilíře jsou pro moderní civilizaci naprosto nepostradatelné a nenahraditelné.

Ta trošku delší má podobu praktického testu: Až budete mít pět minut klidu (což v dnešní uřvané době nastává běžně mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní), představte si jakékoliv obydlené místo na naší zelené (či modré?) planetě. Máte to? Rozhlédněte se a popřemýšlejte, jak vzniklo všechno kolem vás. Rodinné či bytové domy, nemocnice, školy, nákupní centra, fabriky, úřady, elektrárny, silnice, tunely, mosty, železnice, inženýrské sítě. Nebo klidně přiberte do úvahy i méně sofistikované objekty jako skříň, stůl, židle, počítač, mobil, lampa, věšák, oběd, svačina…

No, dobře, pořád je to poněkud neprůkazné. Tak nám holt nezbývá, než zalistovat přímo ve Smilovi a vybrat pár výmluvných čísel a faktů.

Ocel vyniká pevností v tahu, tvrdostí i tepelnou odolností. Každé auto obsahuje průměrně 900 kg tohoto materiálu. A na celém světě se vyrobí 100 milionů aut ročně.

Beton je mimořádně odolný v tlaku, ale křehký v tahu, proto se často používá v kombinaci s ocelovou výztuží jako železobeton. Od roku 2007 žije většina lidstva ve městech „z betonu“. Jeho klíčovou ingrediencí je cement a díky tomu se stal nejpoužívanějším materiálem naší civilizace. Jen v letech 2018-2019 ho vyrobila Čína téměř stejné množství jako USA za celé 20. století.

Plasty mají bezkonkurenční tvarovatelnost, univerzalitu a lehkost. Narazíme na ně prakticky všude – určitě jste slyšeli o PVC, neoprenu, nylonu, plexi, teflonu, polystyrenu, polyuretanu či PET láhvích.

Připadá-li vám čpavek jako typický prvek „do počtu“, šeredně se mýlíte. Právě Haberovu-Boschovu syntézu považuje Smil za nejdůležitější vynález historie, protože bez něj by tady polovina z nás prostě nebyla. Zatímco v roce 1950 dokázal svět plnohodnotně nasytit jen necelou miliardu lidí, v roce 2019 to bylo už sedm miliard. Takřka polovinu z toho díky dusíkatým hnojivům, tedy čpavku.

A teď už jen triumfální kanonáda na závěr této argumentační smršti: V roce 2019 svět vyprodukoval 4,5 miliardy tun cementu, 1,8 miliardy tun oceli, 370 milionů tun plastu a 150 milionů tun čpavku.

Z výše uvedeného vyplývá, že udělat si takovou malou inventuru evropské produkce všech čtyř materiálních pilířů není úplně od věci. Tím spíš v době, kdy největší sousední zemi EU už čtvrt století ovládá kdosi s velmi chatrnými znalostmi historie, zeměpisu a mezinárodního práva. Tím se dostáváme k důvodům, proč ve středu pochodovaly Bruselem tři tisíce ocelářů z celé Evropy s celkem srozumitelnými transparenty „Save our steel. Do EU care?“.

1. pilíř: Ocel

Evropské ocelářství drtí nejen nízká poptávka a masivní dovozy z Asie, severní Afriky či Blízkého východu, ale především vysoké náklady na energie. Pokud vám připadá, že v tom posledním přeháním, přečtěte si něco o čím dál častějších zimních provozech ve stylu „brzda – plyn“. Výsledkem všeobecného marasmu je pokles produkce oceli v EU o 20 % od roku 2018 a největší krize za poslední dekádu.

A zdá se, že to je teprve začátek. Už od příštího roku začnou výrobci dostávat méně a méně emisních povolenek zdarma, až přijde rok 2034 a začnou je platit v plné palbě. Šéf evropské ocelářské unie Eurofer Axel Eggert proto na začátku letošního roku stroze „poocelářsku“ utrousil: „Buď dekarbonizujeme, nebo zavřeme.“

Co to ale v praxi znamená dekarbonizace ocelářství? Třeba postavit obloukové elektrické pece. Tak šup, šup do nejbližšího Hornbachu a jde se na to, kde to vázne?! No, kéž by. Ta legrace je jednak neskutečně drahá (jak moc, to se dozvíte v příštím odstavci) a jednak sama o sobě nic neřeší, protože nedokáže obstarat primární výrobu surového železa z rudy, jen přepracování šrotu (z nějž se v Evropě zjevně stane strategická surovina). Velké množství projektů se proto zaměřuje na přímou redukci železné rudy pomocí vodíku, která vytváří tzv. houbovité železo, a to už se dá v elektrických obloukových pecích zpracovat. Ale víte, jak to je v Evropě s tím vodíkem… (leda snad kdyby ocelárna vznikla přímo v Humpolci)

Teď ta slíbená investiční náročnost. Určitou představu nám daly nedávno Třinecké železárny. V následující pětiletce chtějí kromě obloukové elektrické pece postavit paroplynovou elektrárnu a železorudnou briketovací linku. Dohromady to vyjde na miliardu. Bohužel ale ne korun, ale eur! Jájájipíjipíjééé.

Pokud ještě nemáte dost, definitivně vás dorazí energetická náročnost. Takových „Třinců“ je totiž po Evropě zhruba dvacítka. Pokud by všechny měly elektrifikovat provoz, dohromady by to zvedlo spotřebu elektřiny o 165 TWh. Čili šiklo by se nám velmi rychle přifázovat minimálně deset nových Temelínů!

Pro úplnost dodávám, že hutnictví je doslova na huntě (což je původně slangový výraz pro důlní vozík) i v Česku. Přestože už v roce 2023 padla výroba na historicky nejnižší objem, vloni našla zejména kvůli útlumu Liberty Ostrava nové dno ležící ještě o 30 % níže.

2. pilíř: Cement

CaCO3 → CaO + CO2

(Pro šťouraly: Výše uvedený vzorec znázorňuje počáteční fázi probíhající chemické reakce a vzniklý CaO se pak účastní další fáze za vzniku cementu.)

Jedna chemická rovnice je někdy víc než tisíc slov. Jestli na pravé straně vidíte taky CO2, tak se spolu asi shodneme na tom, že při výrobě cementu se tento skleníkový plyn objeví, i kdybychom na komín nasprejovali podobiznu Grety Thunbergové v nadživotní velikosti. Je přitom úplně jedno, jestli pod kotlem zatopíme uhlím, plynem, elektřinou či žíněmi z jednorožců (a že k vypálení slínku za teploty 1450 °C je potřeba fortelně zatopit). „Céóčko“ tak jako tak prostě vznikne coby procesní emise ve formě nevyhnutelného vedlejšího produktu.

Že je však něco nevyhnutelné, to neznamená, že se to nedá nacpat pod zem nebo někde jinde využít. Tušíte správně, cementáři jsou na tom trošku hůř než oceláři – jedinou realizovatelnou cestu dekarbonizace pro ně představují technologie CCS (ukládání oxidu uhličitého) či CCUS (využití a ukládání oxidu uhličitého).

V evropském cementářství sledujeme velice podobný příběh jako v evropském ocelářství: Emisní povolenka čím dál hlasitěji promlouvá do provozní ekonomiky, a provozovatelé tak čelí čím dál většímu tlaku na provedení bolestných investic. Bolestných protože velmi nákladných (zase se bavíme o řádově desítkách miliard na jeden závod) a protože dramaticky zvyšujících provozní spotřebu elektřiny (samotní výrobci uvádějí až dvojnásobek). Čili kdybychom opravdu chtěli dekarbonizovat přes 200 evropských cementáren, vyšlo by to investičně na pár bilionů korun a z hlediska spotřeby elektřiny by to znamenalo další desítky TWh navíc (= násobky Temelínů).

Asi vás proto nepřekvapí, že cementářství se po ocelářství v mnoha ohledech dost opičí. Jednak stoupají importy do EU a jednak některé závody přecházejí na provoz ve stylu „jdeme na spot, a kdyby se to náhodou podělalo, pošleme lidi radši domů“.

3. pilíř: Plasty

Přiznání je polehčující okolnost, tak se tedy přiznávám, že o výrobě plastu toho zas tolik nevím. Tvrdá data však mluví poměrně srozumitelně: Primární výroba v EU27 se v posledních dvou letech propadla na covidovou úroveň!

„Mnoho našich konkurentů buď zavřelo, nebo oznámilo strategické revize evropských aktiv. Pokud se všichni sbalí a odejdou jinam, nedojde k ekologickému přechodu. Místo toho, aby se plasty vyráběly v Evropě, kde máme poměrně přísnou kontrolu životního prostředí, (…) vyrábějí se jinde a přepravují se přes půl světa. Je to zcela kontraproduktivní,“ shrnul situaci Rob Ingram z britského konglomerátu Ineos. Nepřipomíná vám to něco?

Jako přes kopírák: ambiciózní klimatické cíle, vlna regulací zvýhodňující mimoevropské dodavatele, slábnoucí hospodářský růst EU, vysoké ceny energií, levnější výroba v zahraničí. Jen vloni oznámily zavření továren v Evropě například společnosti ExxonMobil a Sabic. V Česku propustila 500 neratovická Spolana.

4. pilíř: Čpavek

Abych byl upřímný, o výrobě čpavku toho popravdě vím ještě méně než o výrobě plastů. Navíc se o tomto důležitém tématu bohužel skoro nepíše. Z toho mála, co je k dispozici, lze vyčíst, že Rusko zase tolik nemusí mrzet, že přestalo vydělávat raketu na vývozu ropy a zemního plynu do Evropy. Teď vydělává jinou raketu (byť o dost skromnější) na vývozu dusíkatých hnojiv.

Kvůli vysokým nákladům a levné ruské konkurenci uzavřela na začátku letošního roku jeden ze svých dvou závodů v Německu společnost SKW Piesteritz, která vyrábí miliony tun hnojiv a močoviny. „Politici dosud neučinili vůbec nic účinného proti zaplavení evropského trhu levnými ruskými hnojivy,“ uvedla spoluředitelka Antje Bittnerová.

Velmi výmluvný je i graf zachycující desítku největších světových výrobců hnojiv. Vidíte tam někde normální evropskou zemi? Já ne.

Co teda s tím?

Spousta evropských politiků nyní vkládá naději do tzv. CBAMu, tedy uhlíkového cla. Má to čtyři písmena, je to anglická zkratka a zní to dobře. To by mohlo fungovat, ne? V čem že to vlastně spočívá? Je to celní mechanismus, který uvaluje zvýšené poplatky na dovoz emisně náročných produktů (jakými jsou naše materiální pilíře) ze třetích zemí. Cílem je pochopitelně narovnat rozdíly v uhlíkových nákladech mezi EU a zbytkem světa.

Jenomže problém je v tom, že spousta těch třetích zemí exportuje do EU jen velmi malou část své produkce, takže v lepším případě vyhradí na export ta nejefektivnější a nejčistší zařízení a zbytek pojede „byznys az jůžl“. V horším případě nám asijští dodavatelé jen namalují takové certifikáty, jaké se nám budou líbit, a ani pro nás nic extra nevyhradí…

Osobně mám tedy trochu obavu, že zkontrolovat emisní intenzitu čínských či indických podniků bude možná ještě náročnější než samotná transformace evropského průmyslu.

Další nástroj, k němuž mnozí vzhlížejí jako k potenciální spáse, je Clean Industrial Deal, který má Evropská komise zveřejnit už 26. února. Jedním z jeho výsledků by měl být i Akční plán pro ocel a kovy, který poskytne detaily o podpůrných opatřeních v ocelářství. Nemůžu se však zbavit dojmu, že při vší snaze půjde jen o další z mnoha případů ekonomického zázraku ve stylu „tu samou věc z jedné strany daním a z druhé dotuji, proč to sakra nefunguje?“

Po první čtvrtině 21. století je na čase přiznat si jednu nepříjemnou pravdu. Čtyři materiální pilíře moderní civilizace, tedy ocel, cement, plasty a čpavek, vyrábíme bez ohledu na úctyhodných vědeckotechnologický pokrok stále převážně z fosilních paliv a vůbec nemáme ponětí, jak to v dohledné době změnit. „Dokud nebude veškerá energie používaná k těžbě a zpracování těchto materiálů z obnovitelné přeměny, zůstane moderní civilizace zásadním způsobem závislá na fosilních palivech,“ píše k tomu Václav Smil. Nezbývá, než smířit se s tím, že to všechno půjde o dost pomaleji, než jsme si představovali, a že bez zásadního technologického průlomu se to možná v požadovaném měřítku ani nestane.

Dlužím vám ještě omluvu za ten provokativní titulek, trošku jsem si zapřeháněl. Nicméně nedávno jsem pořídil balíček karet „na prší“ (32 listů) a k svému úžasu jsem i na něm našel obligátní domicil MADE IN CHINA.

„Jde nám to jak hutě,“ říkalo se kdysi a v tom přirovnání se zjevně odrážela kondice československého ocelářství. Zkuste to dnes někde říct a lidi si budou klepat na čelo. To rčení „meleme z posledních sil“ zůstává dodnes naprosto srozumitelné. Skoro nikdo však neví, že se sílou nemá nic společného a odkazuje na situaci, kdy v cementářských silech zbývají poslední suroviny. Domnívám se, že nic neodráží lakoničtěji stav evropské výroby materiálních pilířů než tyto jazykové paradoxy.

No nic, jdu si přečíst vynikající román Jak se kalila ocel a snad hned uvidím, jestli mi to pomůže překonávat překážky…