Článek
Život je kontinuální proces hodnocení, srovnávání, testování a kontrol, kategorizace a dalších kontrolní procesů a klíčových bodů.
Kdo nás lidi (rozuměj „občany“) má pod kontrolou? A proč? Rychlá, jednoduchá a smysluplná odpověď neexistuje. V životě lidském stejně tak časový úsek, kdy bychom nebyli pod (něčí) kontrolou. Často nedobrovolnou.
Nejvyšší autorita? Budiž v případě, že je jediná. Ale co když jich je víc? I když mnohoženství a náboženství s více vrchními autoritami (nebo jak nazvat plejádu bohů) se už, tuším, nevede. (pozn.: bude-li třeba, opravte mne v diskuzi a nezapomeňte připomenout, že jsem dementní dědek, nýmand a lúzr. Děkuji předem za pochopení a přízeň).
Nejvyšší autorita hned po Bohu (zástupce a vyslanec Boha na zemi) plíživě, ale jasně ztrácí autoritu. Dříve to byla osobnost s neomezenou pravomocí, nyní je to prosebníček. Ani jedna z uvedených variant není ideální. Aktuálně z úst vyslance zní: Lidi prosím vás, neblbněte, Bůh to vidí a potrestá vás. Tak jo. Tak dál je v pořadí kdo? Ještě jeden velvyslanec tu je. Ten rozhodně není mírumilovný.
Nejprve připomenu, že jsem ze svého seznamu vyškrtnul šlechtice všeho druhu včetně králů, velkovévodů, knížat a jim podobných. Má úcta, výsosti, ale také vy jste už jen historickou retrospektivou. Škoda? Možná. Ale sociální evoluce je živel, který zbavil tyto osobnosti pravomocí.
Kdo je tedy aktuálně v žebříku vládnoucích elit na vedoucích pozicích?
Neziskovky! Cože? Klid, já myslím něco jiného než vy. Myslím totiž nadstátní organizace, pakty, unie a tak! Takže mne hned napadá jedna, kterou je Evropská Unie. Nebo třeba WHO. Nebo UNICEF. Jiné Unie nechám stranou. Pak jsou tu kamarádi z NATO.
Až nato, že to NATO asi není dobrý příklad. Výš je určitě Bloomberg, Bilderberg, World Economic Forum, Black Rock, nějací profláknutí jedinci a nejbohatší osobnosti světa, i když, ti jsou co do funkce „kontrolorů“ českého stáda nepodstatní. Dobře, ale jejich roli si asi málokdo z nás umí konkrétně představit. Přinejmenším základní kontrolní činnost, prostě vládnutí nad občany.
Takže ano, uhádli jste správně. Myslím tím stát náš vezdejší. To znamená všechny státní instituce, disponující výkonnou mocí. Tajná policie, státní policie, městská policie, ochranka čehokoliv a kohokoliv, starosta a jeho biřicové, vesnická garda, aha tak ti už ne. Nebo mnoho státních kontrolních orgánů, například Státní zdravotní ústav, Státní ústav pro kontrolu léčiv, Česká zemědelská a potravinářská inspece, Hygienické stanice a kdovíkdo ještě.
Mezi námi, zamysleli jste se nad tím, kolik státních úřadů nás může (má právo) kontrolovat, vyžadovat od nás osobní informace, poplatky, pravidelné „zprávy o činnosti“ včetně placení poplatků různého druhu, konče daněmi – všeho druhu?
Zrovna nedávno jsem si všimnul jedné vtipné (?) poznámky na téma „kdo a co je občan“. Další text je humor a nadsázka - já vím že to víte, ale přece jen kdyby, že?
Občanem je fyzická osoba, vlastnící chytrý mobil (včetně odposlechu, ale bez kódování), zato s udáním polohy, počítač, visí na internetu, má mail, ideálně také datovou schránku, účet v nějaké bance, ideálně s internetovým bankovnictvím, také na mobilu. Samozřejmostí je jeho „účast“ na jedné ze sociálních sítích, lišících se podle data narození, že. Osobní data, to snad ani nemusím zmiňovat. Jsou pod přísnou kontrolou (utajena, hahahaha). Nějaké ty otisky prstů, fotky tváře, rozpoznávání na kamerách ve veřejném prostoru. A je to, anonymita „model Stát 2024“ funguje.
Dobře. Teď co do všech v nadpisu uvedených procesů z doby už před narozením.
Početí. Zdravotní stav rodičů pod kontrolou všeobecných lékařů? Možná. Budiž. Prevence je nutná, i když nikoho z občanů nezajímá. Zuby máte, milí budoucí rodičové? No, že nejsou zubaři ani plomby zdarma, že.
Fajn. Počali jste sami? No super. Tak hajdy do poradny, budoucí maminko. Nejde vám „to“? Nevadí, lékaři vám poradí. Nebo to provedou za vás. Pod kontrolou. Klidně i opakovaně, kdo platí, ten velí. Důsledky? Inu, my jsme vás varovali.
Tak jo, porodili jste. Další lékařské rady z poradny, kontrola, nic se nesmí zanedbat. Možná začnou nějaké spekulace o „normalitě“. Připravte se, že ty budou pokračovat celý život. Co není normalizované, je podezřelé! Jesle? Inu, už tu jsou zase. Rodiče nemají čas na péči, musí pracovat, aby splatili hypotéky. Život není peříčko a je drahý. Drahý život je ještě dražší, mezi námi. Už jen takový ajfoun, že…
Tak jo, dítě v jeslích pod permanentní kontrolou (?). Nic jsem neřekl, toho si nevšímejte. A šup do školky. Dvě možnosti – státní, podle toho to také vypadá, prostě státní dítě, protože státní učitelky, osnovy, a ty učitelky – no, víte, je jich málo…takže jak to asi s nimi vypadá, že. Ne, já to nemyslím zle, opět je to jen nadsázka, protože šibeniční humor je to poslední, co nám zbývá, když je zle. Tak už dost drzosti.
Nebo školka privátní. Jazyková, alternativní Montesori (v dnešní době a za ty prachy?), nebo typ podle přání, záleží na tom, na jakou máte, že. Dokonce „lesní“! Lesní děti, ty prý přežijí všechno. Včetně parazitických kamarádíčků. Nebuďte rozmazlené, to dáte.
Ze školky hurá do péče seniorů. Pardon, babička (že by možná i dědeček?). No, víte, dnešní senioři – buď pracují, nebo jsou v „úschovně pro seniory“. Když jim ji zaplatíte, vy potomci, mají se tam celkem dobře.
Škola, to je státní ústav s garantovanou péčí, dárek státu občanům. Tudíž se učte, co já – stát – chci, abyste se učili. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Kde domov můj, tam rozum stůj. Rozuměj – především kraviny, které vymysleli od reality odtržení ministerští úředníci (tedy, možná naštěstí to není někdy až tak zlé, protože to jsou především úřednice).
A co dělá škola, miláčkové? No jistě! Kontroluje, hodnotí, vynáší soudy, píše poznámky, povolání rodiče na pohovor, na němž dostane od rodičů učitel(-ka) vynadáno), kategorizuje, normalizuje, píše vysvědčení a později posudky. Pod kontrolou denně – od toho máme třídní knihu.
Učitelé, bohu díky za ně. Být učitelem (-kou), to je poslání. To je řehole. Výkon je pod kontrolou – ředitele (-lky), inspekce, zřizovatele, nesmím zapomenout na rodiče. Za poslední věkové období v délce asi 2 let a na stará kolena jsem konečně prozřel. Strávil jsem hodně času komunikací s jednou ředitelkou jedné velké ZŠ. Pochopil jsem, o co jde v MŠ a ZŠ.
A co rodiče, mají si kde řvát?
Tak jo, vzdělání jsme přežili, hurá do světa práce, byznysu a velkých peněz. A vůbec, víte vy co. Já vám napíšu, jak to vidím, až si odpočinu. Tohle stačilo ažaž. Vlastně jsem zapomněl mimoškolní vzdělávání - říkám tomu „kroužkování“. A co teprve tábory (!). No, s ohledem na to, že těch, které byly nějak koncentrační, těch si můj otec užil hned několik, tak mi naskočila husí kůže. Stejně tak se to stalo, když jsem si přečetl „poplašné zprávy“ o současných dětských táborech. Cena, kvalita, a tak. Jak je to v tomto případě s kontrolami, nemám tušení. Jisté je, že k nim se uskuteční většinou až nedobrovolně poté, co dojde k nějakému maléru. Když se z „chovanců“ dětského tábora stanou plaváčkové, to je asi ten nejmenší průšvih.
