Článek
Bylo jedno letní ráno, prázdniny. Sraz byl naplánován na 14 hodinu u hangáru na letišti Brno-Tuřany. Byli jsme skupina dobrodruhů, kteří si chtěli splnit svůj sen a zažít něco neobvyklého. Na místě už na nás čekal mini vrtulník typu R22. Posádka byla připravená, všichni měli na sobě sportovní oblečení a byli plni očekávání.
Když jsem se blížil k přistávací ploše, srdce mi bušilo a byl jsem plný vzrušení i obav. Vrtulník stál přede mnou a jeho lopatky se zlověstně točily. Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem předtuchu, jako by ta kovová potvora skrývala tajemství a čekala, až mě pozře. Ignoroval jsem své vnitřní pochybnosti, sebral jsem všechnu odvahu, vstoupil dovnitř a posadil se vedle pilota.
Pilot, zkušený veterán s mnoha lety zkušeností, nám podal krátkou bezpečnostní instruktáž. Poté se všichni pohodlně usadili do malé kabiny vrtulníku. Po chvíli se ozvalo hlasité burácení motoru a vrtulník se začal pomalu zvedat z betonové plochy letiště. Byl to jedinečný pocit, který v sobě vzbuzoval mírné vzrušení a zároveň i pocit svobody.
Motor se s řevem probouzel k životu a vibroval mým tělem, jak jsme pomalu stoupali k obloze. Adrenalin se ve mně rozproudil a smísil se se silným koktejlem strachu a vzrušení. Vrtulník se s každým poryvem větru pohupoval a kymácel, jako by dráždil hranice bezpečí. Jak jsme se vznášeli nad zemí, díval jsem se dolů na rozlehlou krajinu pod námi. Brněnská přehrada se táhla jako mozaiková deka a její řady zelené zeleně ostře kontrastovaly se zemitými tóny země. Byl to úchvatný pohled, dechberoucí krása, kterou dokáže zachytit jen pohled z ptačí perspektivy.
Pilot manévroval s vrtulníkem s obratností, která popírala větrné turbulence. Klesali jsme, hned na to stoupali a kličkovali, bravurně klouzali nad Brněnskou přehradou. Třpytivá voda pod námi odrážela sluneční světlo a vytvářela fascinující tanec světla a vody v přehradě. Jako by přehrada šeptala příběhy o zapomenutých cestách nad její hladinou. Uprostřed kochání se tou krásou však vrtulníkem otřásl náhlý poryv větru a otřásl námi jako lístkem.
Vnitřnosti se mi sevřely panikou, když jsem se chytil sedadla a zoufale se modlil, aby kovový pták znovu získal stabilitu. Zdálo se, že se čas zastavil, když jsme přeletěli turbulence a ohlušující zvuk motorů přehlušil jakékoli racionální myšlenky. Stejně rychle, jako bouře přišla, se rozplynula a zanechala za sebou podivné ticho ve vzduchu. Pilot se širokým úsměvem obratně navedl vrtulník zpátky na přistávací plochu a lopatky zpomalily do jemného hučení.
Po 20 minutách plných zážitků a úžasných výhledů vrtulník opět přistál na letišti. Každý z nás – cestujících měl v očích zářivý úsměv a ve svých fotoaparátech desítky jedinečných fotografií. Tento den si určitě budeme pamatovat jako jeden z nejkrásnějších ve svém životě.
Vystoupil jsem na pevnou zem, nohy se mi ještě třásly z toho závratného vzrušení. Nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem zvláštní směs úlevy a úžasu. Když jsem odcházel od vrtulníku, mysl se mi plnila otázkami. Jak se nám podařilo přežít ten divoký let? Bylo to pouhé štěstí, nebo pilotova zkušenost? Ten zážitek ve mně zanechal nesmazatelnou stopu, vzpomínku vrytou do mé paměti. Uvědomil jsem si, že život, podobně jako ten let vrtulníkem, je křehká rovnováha mezi strachem a vzrušením. Právě ve chvílích nejistoty skutečně ožíváme.
A tak jsem z heliportu odjížděl s nově nabytým pochopením pro křehkost života a s horoucí touhou vyhledávat další dobrodružství, která mi alespoň trochu „vyrazí dech“. Let vrtulníkem mě změnil, zažehl ve mně žízeň po neznámém a nechal mě přemýšlet, jaké další zážitky má svět v zásobě.
