Článek
Já jsem vlastně jen zkoordinoval stěhovací a malířskou firmu, zatímco oni dělali své, když já jsem byl v práci. Jako by malým kouzlem, přišel jsem domů k hotovému dílu. Jen málo věcí je tak uspokojujících jako vidět, jak profesionálové vynikají ve svém oboru.
Takže čekáte-li stěhování, nemarněte čas nákupem štětců a štaflí a pokoušením fušovat se profesionálům do řemesla.
O stěhování snad ani není nutné se zmiňovat, že ideální je u toho vůbec nebýt. Jako ostatně u jiných takových akcí. Když nám před pár lety měnili v domě všude okna za plastová, odjel jsem na 14 dnu na Kanárské ostrovy a po návratu jsem si s uznalou tváří jen poslechl dramatické vyprávění řemeslníků a paní, která měla dohled nad závěrečným úklidem, jaké to bylo strašné a jak se všude prášilo.
Profesionální štěkny internetových diskuzí s.r.o.
Naplněni hrdostí na to, jak jsme vše zvládli, jsme s přítelkyní oslavovali naše nové bydlení. S příchodem června však přišla i tropická vedra. Bez žaluzií na oknech a s neúprosně pálícím sluncem jsme byli ve svém novém byte i po západu slunce doslova pečeni. Naštěstí jsme měli naše dva balkony. Jeden v obýváku a druhý v předsíni. To je nádhera i výhoda těchto starých domů znovu oživených moderními renovacemi.
Já si pustil televizi, zhasnul jsem světlo, otevřel dveře obou balkonů, odhrnul jsem záclonu. Bože, to bylo fajn, příjemně mírný průvan. Sedl jsem si s otevřeným pivem k televizi a pomalu se chladil vně i vnitřně.
Spokojení sami se sebou, jak jsme všechno hladce zvládli a jak hezky vše proběhlo, jsem si s přítelkyní pochvalovali nové bydlení. Začal červen a začaly vedra. Hrozná vedra, snad to znáte. Protože jsme se čerstvě nastěhovali ještě jsme neměli na oknech žaluzie a přes den peklo sluníčko, bylo večer v bytě téměř k nevydržení. Naštěstí jsme měli dva balkony. Jeden v obýváku a druhý v předsíni. To je kouzlo těchto starých domů a moderních rekonstrukcí. Přítelkyně si šla už lehnout do ložnice ani nedoufala, že usne v tom horku. Já si pustil televizi, zhasnul jsem světlo, otevřel dveře obou balkonů, odhrnul jsem záclonu. Bože, to bylo fajn, příjemně mírný průvan. Sedl jsem si s otevřeným pivem k televizi a pomalu se chladil.
Čeká vás rekonstrukce koupelny?
Přestože jsem krátkozraký doma brýle nenosím, jen do auta a v práci. Tak proto mi chvíli trvalo, než jsem v tom příjemném vánku postřehl při blikající modré obrazovce, že se v místnosti něco neuvěřitelně rychle kmitá. Řekl jsem si to horko, a to pivo. Napil jsem se ještě jednou piva a zavřel oči. Mžitky před očima. No nic, půjdu si taky lehnout, pomyslel jsem si, vstávám, rozsvěcím velké, troj-světlo ve velké místnosti v obýváků s krbem se kolem lustru prohánělo hejno asi 20 malých super rychlých netopýrů.
„Aááááááááá!“ vykřikl jsem, zatímco se netopýři proháněli kolem mé hlavy.
Zařval jsem zplna hrdla vší silou: „Aááááááááááá!“ a znovu: „Aááááááááááá!“ Netopýři ještě divočeji a rychleji začali v panice kmitat nejen kolem lustru, ale i kolem mé hlavy. Při třetím: „Aááááááááááá!“ přiběhla i rozespalá přítelkyně z ložnice, také mžouraje bez brýlí mrkala, co se děje a sykla na mě: „Pst! Ticho! Petře!“ A dodala vážně: „To jsou vlaštovky, nech je!“ Navzdory jejímu přesvědčení, že to jsou vlaštovky, jsem věděl, že se nemýlím. Snažil jsem se je vyhnat z bytu, ale netopýrů přibývalo.
Nakonec jsme s přítelkyní uprchli do vedlejšího pokoje, kde jsme začali plánovat naši obranu.
Ani netopýra ani vlaštovku jsem nikdy takto 20 centimetrů od mého nosu neviděl lítat, tak jsem na malý moment znejistěl, ale pak mi došlo, že vlaštovky to rozhodně nejsou. Snažil jsem se je sundaným tričkem vyhnat z bytu, mával jsem a kroužil jako lasem nad hlavou a netopýrů v místnosti přibývalo, už jich bylo bezmála 30.
I přes pozdní hodinu jsem zavolal svému kamarádovi, zkušenému vojákovi a lesníkovi, který bydlí na chatě v lese. Jeho rada byla jednoduchá: „Zhasni světla a oni sami odletí pryč.“ Pomyslel jsem si, co je to za radu, když netopýři jsou slepí a na co mi bude zhasnutí, ale poslechl jsem. Šel jsem už bez křičení tedy zhasnout. A v pravý čas, protože někteří netopýři se už začali ukrývat mezi laťky nad krbem. Zhasnul jsem chvíli v tichosti počkal a Puf! Bim! Jako na povel všichni odletěli jedněmi nebo druhými dveřmi balkonu ven.
A měl pravdu. Jakmile jsem zhasnul, netopýři jako malé M16 opustili náš byt.
Od té doby jsme na večírcích vyprávěli naši historku s názvem „To jsou vlaštovky, nech je!“ a díky netopýrům jsme se rychle rozhodli pořídit klimatizaci.
