Článek
Zatímco kritici v nich vidí nebezpečné demagogy, jejich voliči v nich spatřují naději pro opomíjenou střední třídu. Macinka a Turek vtrhli do české politiky jako postavy z antického dramatu. Jsou Motoristé jen dalším stupněm demokratické evoluce, nebo oním obávaným démonem, před kterým varoval už Platón ve své teorii o hostině?
Jak zajistit, aby jedna ‚vášnivá většina‘ nezničila práva ostatních? Spor o lídry Motoristů přináší otázku starou 2400 let: Kde končí demokratická soutěž a kde začíná nebezpečí pro samotnou demokracii?
Když v roce 399 př. n. l. athénská demokracie odsoudila Sokrata k smrti, jeho žák Platón zažil trauma, které formovalo celou západní politickou filozofii. Varování starověkého myslitele před vládou lůzy dnes rezonuje v debatě o politicích, kteří testují hranice demokratického systému – včetně českých Motoristů.
Platónovo děsivé proroctví
Ve svém díle Ústava popsal Platón demokracii jako předposlední stadium úpadku státu. Není to náhoda. Věřil, že nadměrná svoboda vede k chaosu, chaos vyvolává touhu po silném vůdci – a ten se stává tyranem.
„Dokud v obcích nebudou kralovat filosofové nebo dokud nynější králové nebudou opravdově filosofovat, není pro obce konce zla,“ tvrdil Platón. Jeho řešení? Vláda osvícených expertů bez rodin a majetku, kteří by nemohli být zkorumpováni.
Moderní ucho v tom slyší autoritářský sen o tzv. vědoucích lepších. Ale Platónovo varování před demagogy, kteří získávají moc skrze líbivá hesla místo pravdy, zní dnes mrazivě aktuálně.
Aristotelova lekce
Aristoteles, ač Platónův žák, byl pragmatičtější. Analyzoval ústavy více než 150 řeckých městských států a dospěl k revoluční myšlence: i když je každý jednotlivec v davu méně moudrý než filosof, kolektivní moudrost může být větší.
Přirovnal to k hostině – jídlo, na které přispějí všichni, je často lepší, než pokrm od jednoho kuchaře.
Přesto i Aristoteles varoval před tzv. čistou demokracií, tedy stavem, kdy vášnivý dav může hlasováním rozhodnout o čemkoliv, včetně vyvlastnění majetku nebo popravy nevinného. Jeho řešení? Smíšená ústava (Politeia), kde silná střední třída tvoří stabilizující prvek mezi bohatými oligarchy a lůzou.
Demokracie ano, ale s pojistkami
Když James Madison, Alexander Hamilton a John Adams psali americkou ústavu, byli posedlí jedinou otázkou: Jak zabránit tyranii většiny? Madison v Listech federalistů varoval: „Demokracie byly vždy dějištěm nepokojů a sporů… a byly obecně tak krátké ve svých životech, jako byly násilné ve svých úmrtích.“
Proto USA nejsou čistou demokracií, ale republikou s komplexním systémem brzd. Senát – původně nevolený přímo, měl brzdit radikální nápady z dolní komory. Nejvyšší soud – nezávislá instance chránící ústavu před vášněmi dne. Sbor volitelů – pojistka proti populistickému demagogovi. Rozdělení moci – aby ani vítěz voleb neměl absolutní kontrolu (!!!).
Byl to záměrný „nedemokratický“ design. Cíl? Ochladit vášně lidu, než se promění v tyranii. Motoristé: Demokratická evoluce nebo Platónův démon? Do tohoto kontextu vstupují Petr Macinka a Filip Turek. Jejich případ ilustruje dilema, které trápí demokracie od antiky.
Argumenty, že NEJSOU ohrožením:
Volební legitimita – Turek získal ve volbách rekordní počet preferenčních hlasů. Macinka zastává post ministra zahraničí a životního prostředí.
Aristotelova hostina – Reprezentují voliče, kteří se cítí být ignorováni bruselskými technokraty. Jejich hlas je součástí kolektivní moudrosti, ne bug systému.
Pluralita názorů – Kritika Green Dealu nebo migrační politiky je v demokratické soutěži legitimní.
Argumenty, že JSOU problém:
Platónův demagog – Silná rétorika cílící na emoce (obrana spalovacích motorů, útok na elity) připomíná antické varování před populismem.
Symbolika a minulost – Turka provázejí kontroverze spojené s nacistickými artefakty a rasistickými výroky na sociálních sítích. I když to označuje za jakýsi černý humor, pro část veřejnosti to signalizuje nebezpečný vztah k hodnotám liberální demokracie.
Eroze institucí – Macinkův konflikt s prezidentem Pavlem, odmítnutí Turkovy nominace na ministra, nebo Macinkovo vedení zahraničí podle diktátu amerického velvyslance – to vše vyvolává otázky o respektu k brzdám systému.
Frakce ve smyslu Madisona – Když Macinka zrušil sekci ochrany klimatu na ministerstvu nebo když straničtí lídři hovoří o „Trumpově revoluci“, nejde jen o politický program, ale o pokus změnit samotná pravidla hry.
Kde leží skutečné riziko? Ani Platón, ani Aristoteles, ani Madison neodsuzovali pluralitu názorů. Jejich strach byl jiný: že se systém stane nástrojem vlastního zničení. Demokracie je ohrožena ve chvíli, kdy politická síla:
- Přestane uznávat legitimitu svých oponentů
- Zpochybňuje nezávislost soudů nebo volební pravidla
- Koncentruje moc do rukou jednoho ‚vůdce‘ bez vnitřní kontroly
- Používá většinu k potlačení menšin
U Motoristů zatím jde o stranu, která se pohybuje v rámci zavedených pravidel. Ale jejich rétorika a metody testují odolnost českého systému brzd. Kdo se bojí demokracie? Historie nám dává tři skupiny, které se demokracie obávají:
Autokraté – protože transparentnost a odpovědnost je likvidační
Elitáři – protože se bojí ‚vlády lůzy‘ (viz Platón)
Privilegovaní – protože demokracie má tendenci narovnávat příležitosti
V případě Motoristů je situace komplikovanější. Část veřejnosti v nich vidí hlas opomíjených, který vrací moc lidem. Jiní v nich vidí Platónovy demagogy, kteří nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů.
Churchill svého času řekl: „Demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.“
Ale co když si demokracie svobodně zvolí nesvobodu? Co když vášnivá většina hlasuje pro zrušení brzd, které ji chrání?
Lekce z Grónska: Když ministr volá ambasády. Možná nejnaléhavější příklad přináší nedávná aféra. Když Donald Trump začal vyhrožovat Dánsku kvůli Grónsku a evropští lídři vydali společné prohlášení solidarity, český ministr zahraničí Petr Macinka se před reakcí šel zeptat na americkou ambasádu. Podle zápisů z jednání velvyslanec Merrick (bývalý finanční manažer Trumpa) „odrazoval od připojení se ke společnému vyjádření evropských lídrů.“
Tohle není otázka levice vs. pravice. Je to otázka suverenity. Ministr zahraničí demokratického státu se táže cizí mocnosti, co smí jeho země říct? James Madison by v tom viděl přesně to, před čím varoval: frakci, jejíž loajalita není k zájmům celku, ale k vnější síle.
Aristotelova střední cesta
Odpověď na otázku v titulku není černobílá. Petr Macinka a Filip Turek nejsou per se ohrožením demokracie – pokud budeme demokracii chápat jako systém, kde se různé zájmy střetávají v soutěži.
Stávají se rizikem ve chvíli, kdy:
- Jejich rétorika přestane respektovat instituce
- Jejich politika slouží cizím mocnostem více než české suverenitě
- Jejich metody podkopávají brzdy, které chrání menšiny před většinou
Nejstabilnější není vláda nejchytřejších, ani vláda lidu (čistá demokracie). Je to smíšený systém s pevnou ústavou, nezávislými soudy a silnou střední třídou.
Motoristé testují tento systém. Otázka není, zda mají právo existovat – to mají. Otázka je, zda česká ústava, média a občanská společnost dokáží absorbovat jejich nápor, aniž by se systém zhroutil.
Protože jak říkal Platón: Cesta od demokracie k tyranii je často krátká. A začíná vždycky stejně – vůdcem, který slibuje „vrátit moc lidu“, zatímco v tichosti koncentruje moc do vlastních rukou.
Winston Churchill: „Nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem.“ Ale také: „Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.“
Česká demokracie není ohrožena Macinkou či Turkem. Je ohrožena naší neschopností rozlišit populismus od politiky, vášeň od moudrosti, a líbivá hesla od pravdy. Tohle varování je staré 2400 let a platí dodnes.
