Článek
Proč v obyčejných lidech dodnes straší poválečná propaganda?
Brno, 25. května 2026. Je pondělí. Krásný květnový den v Brně. Skoro třicet stupňů, slunce ještě nezapadlo a já jdu po práci na pivo. Moje oblíbená zahrádka má dnes zavřeno. Nevadí, všude je hospod jako máku. Vejdu do té sousední, sedám si, ještě nestačím dosednout a už je přede mnou s láskou načepované studené pivo. Pěna jako sníh, sklo orosené. Krásná chvíle.
Jsem tu mezi cizími. Hlavu mám sklopenou, koukám do piva a dělám, že neposlouchám. Ale uši si píší. Pečlivě. Každé slovo. A teď mi došlo, že jsem se ocitl v jiném vesmíru.
„Všecky je měli postřílet…“
Právě skončil v Brně sjezd sudetských Němců. Brno – město, které před jednaosmdesáti lety vyhnalo desetitisíce svých německých sousedů na pochod smrti do Pohořelic. Dnes potomci těch vyhnaných přijíždějí do města svých předků. Mnozí přivážejí staré fotografie. Někteří jen pláčou na hřbitovech. A téměř všichni prosí o usmíření. Ale tady, na zahrádce, je úplně jiný svět. Slyším:
„Všecky je měli tenkrát postřílet, nejen vyhnat. Byl by dneska klid.“
„Vidíš, oni se vrací! Já to říkal, že se vrátěj pro majetek. Tátova chalupa, dědův mlýn – to si přijdou nárokovat!“
„Henleinovci jedni. Ti za všechno mohli. A teď budou brečet, jak jim bylo ublíženo?“
„Hitlera vítali kytkama, a teď si přijedou do Brna na výlet? Hospodu jim postaví, ať se nažerou.“
Nevěřím vlastním uším.
„Beneš měl pravdu! Beneš věděl, co s nima. Škoda, že to nedotáhl.“
„A naši politici se s nima ještě objímaj. Hanba! Hanba!“
„Já bych jim ten Brno-Pohořelice nechal projít znova. Ať si to vyzkoušej.“
„To je všechno Brusel a Berlín. Chtěj nás vzít zpátky pod Říši.“
Sedím, piju. Pivo je dobré, ale v krku mi přesto začíná drhnout. Slyším slovník, který znám jen z dokumentů z poválečných let. Slyším propagandu, na které vyrostli moji prarodiče. Slyším formulace, které doslovně – doslovně – sedí do projevů příznivců Tomia Okamury a Jindřicha Rajchla.
Žádné pochopení. Žádné usmíření. Žádné odpuštění. Jen čirá, sytá, dobře napumpovaná nenávist.
Kde se to v lidech vzalo? Tihle lidé na zahrádce nejsou zlí. Nejsou hloupí. Jsou to obyčejní Brňáci, kteří přišli po práci na pivo – stejně jako já. Mají rodiny, hypotéky, starosti. Jen mají strach. A ten strach jim někdo systematicky přiživuje.
Tady totiž nejde o sudetské Němce. Sudetští Němci jsou jen kulisa. Většina účastníků sjezdu jsou staří lidé – pamětníci, kteří přišli s prosbou o smíření. Někteří mluví dokonale česky, protože je jejich matky tak naučily. Přijíždějí položit kytku, zavzpomínat, podat ruku. Jenže ruka napřažená ke smíření je v české politice momentálně strategický cíl. Protože když ji můžeš ukázat jako pěst, vyhraješ volby.
