Článek
Věřily, že jde o malárii…
Netušily, že v jeho těle v té chvíli probíhá smrtící demolice. A už vůbec nemohly vědět, že injekční jehla, kterou bez sterilizace opláchly v míse s teplou vodou a použily u dalšího pacienta, se právě stala rozbuškou pro nejstrašnější známou epidemii v historii lidstva.
Když se buňky mění v kaši
Mabalo se vrátil z cesty po severu země, kde ochutnal uzené ‚divoké‘ maso. Pravděpodobně právě tam se setkal s přirozeným hostitelem viru — kaloněm. O několik dní později už nebylo pochyb o tom, že malárie vypadá jinak. Pacient začal nekontrolovatelně zvracet černou tekutinu, přidal se zničující průjem a krvácení ze všech tělesných otvorů. Dne 8. září Mabalo Lokela zemřel. Virus ho doslova rozpustil zevnitř.
Příčinou onemocnění je patogen Zaire ebola virus, který patří do čeledi Filoviridae. Jeho inkubační doba se pohybuje v rozmezí od 2 do 21 dní. Mezi typické příznaky nákazy patří náhlé vysoké horečky, selhání jater a ledvin nebo masivní vnitřní a vnější krvácení. Smrtnost kmene Zaire dosahuje až 90 %.
Zairský prales zachvátila panika a nemocnice v Yambuku se proměnila v neúprosnou továrnu na smrt. Měla k dispozici pouhých pět injekčních stříkaček pro stovky lidí denně. Z 17 zdravotníků vbrzku 11 zemřelo v krutých křečích. Nemocnice musela být neprodyšně uzavřena a obehnána ostnatým drátem.
Termoska plná smrti míří do Evropy
Zatímco ve zničených vesnicích podél řeky Kongo umíraly celé rodiny, belgická sestra zdokumentovala příznaky své umírající kolegyně a odebrala vzorek její krve. Zkumavky byly vloženy do obyčejného modrého chladicího boxu plného ledu a poslány běžným komerčním letem do Evropy.
Zdravotní sestry z kinshaské nemocnice Ngaliema stojící před jedním z prvních nakažených ebolou (1976), zdravotní sestrou Mayinga N'Seka. Ta se nakazila při léčbě nakažených.
Když zásilka dorazila do Institutu tropické medicíny v Antverpách. Led byl téměř roztopený a jedna ze zkumavek praskla. Vědci manipulovali s jedním z nejnebezpečnějších organismů světa v obyčejných rukavicích a bez tlakových obleků.
Mladý vědec Peter Piot se podíval do elektronického mikroskopu a strnul. Nespatřil známé kulovité částice běžných virů, ale obří, zakroucené struktury připomínající dlouhé červy. Šlo o nový filovirus.
Blesková karanténa – Yambuku
Aby vědci nezpůsobili věčnou stigmatizaci vesnice Yambuku, pojmenovali nový virus podle nejbližší menší řeky — Eboly. Piotův tým se ihned vydal do epicentra nákazy. Metoda záchrany byla drsná, ale účinná: neúprosná izolace zasažených rodin, pálení veškerého oblečení i lůžkovin a okamžitý zákaz tradičních pohřebních rituálů, při nichž pozůstalí omývali a líbali mrtvá těla.
První epidemie v roce 1976 si vyžádala 280 lidských životů z 318 nakažených. Dala však světu tvrdé varování. Dnes, o půl století později, již máme proti ebole účinnou vakcínu Ervebo a protilátky, přesto virus zůstává temnou připomínkou toho, jak tenká je hranice mezi naší civilizací a neviditelným světem mikroorganismů.
Obyvatelé Yambuku v roce 1976
27letý vědec zastavil neviditelného zabijáka
Říjen 1976. Když západní svět řešil politiku a popkulturu, v zairské džungli na břehu řeky Kongo vládl absolutní děs. Dopis z malé misijní stanice:
„Lidé umírají během několika dnů. Zvrací krev. Všichni zdravotníci jsou po smrti.“
Zatímco většina expertů by od ohniska neznámé krvácivé horečky utíkala, co nejdál, sedmadvacetiletý belgický mikrobiolog Peter Piot usoudil, že musí udělal přesný opak. Spolu s malým mezinárodním týmem nasedl do vojenského letadla C-130 a přistál uprostřed infekčního pekla.
Když tým dorazil do vesnice Yambuku, našel město duchů. Nemocnice byla opuštěná, zamčená a visel na ní provizorní nápis:
„Prosím, nevstupujte. Kdo vstoupí, zemře.“
Tělesné pozůstatky prvních obětí ležely v tropickém horku a vzduch byl prosycen smrtí a strachem.
Piot a jeho kolegové neměli k dispozici žádné moderní laboratoře 4. stupně zabezpečení (BSL-4) s přetlakovými obleky. Měli jen bavlněné pláště, tlusté gumové rukavice, jednoduché brýle a plastové zástěry. V tropickém vlhku, kde teplota běžně přesahovala 35 °C, se v tomto vybavení nedalo dýchat, natož pracovat.
Podmínky v terénu byly extrémní, protože zde nefungovala elektřina, nebyl k dispozici telefon a chyběla i tekoucí voda. Vědci museli spoléhat na improvizovanou výbavu a k nezbytné sterilizaci využívali plastové mísy, chlorové vápno a obyčejné vařiče. Jejich hlavní zbraní se tak stal papír, tužka a nekompromisní logistika.
Hledání pacienta nula
Vědci museli projít přes 55 vesnic v okruhu stovek kilometrů. Jezdili v rozpadajících se terénních vozech přes zničené mosty a cestu si často museli prosekat mačetami. Každý den čelili riziku, že se sami nakazí.
Trpělivým vyslýcháním vesničanů a mapováním a trasováním Piotův tým brzy odhalil dva hlavní kanály, kterými se „černá smrt“ šířila.
Během rituálních pohřbů příbuzní před uložením do hrobu těla omývali a líbali. Vzhledem k tomu, že krev a tělesné tekutiny obětí obsahovaly miliardy virových částic, šlo o jistý rozsudek smrti. Stejně tak bylo pro vědce zdrcující zjištění o krvavých jehlách, když vyšlo najevo, že misijní nemocnice roznesla virus po okolí kvůli opakovanému používání pouhých pěti nesterilních stříkaček.
Bez jakýchkoli léků či vakcín zbývala vědcům jediná metoda: neúprosná karanténa. Tým vytvořil kolem zasažených vesnic přísná ochranná pásma.
Museli jsme lidem vysvětlit, že jejich milovaní musí umírat o samotě a že se jejich těl nemohou dotknout. Bylo to mentálně nesmírně zničující, ale byla to jediná cesta, jak zachránit lidstvo před katastrofou.
Vědci naučili místní obyvatele spalovat oblečení i slaměné matrace po obětech a mrtvá těla zalévat dezinfekcí a pohřbívat v hlubokých hrobech daleko od zdrojů vody.
Triumf rozumu nad apokalypsou
Díky neuvěřitelné odvaze a disciplíně vědeckého týmu i místních obyvatel se šíření viru v listopadu 1976 zcela zastavilo. Epidemie zhasla stejně náhle, jako vzplála. Tým Petera Piota dokázal něco, co hraničilo se zázrakem — izoloval jeden z nejnebezpečnějších patogenů světa přímo v jeho rodišti aniž by, aby se virus rozšířil do velkých měst a odtud do celého světa.
Peter Piot se později stal šéfem programu UNAIDS při OSN a jedním z nejslavnějších epidemiologů historie. Příběh z roku 1976 však navždy zůstává mementem: proti těm nejhorším přírodním zabijákům často nerozhodují superpočítače, ale lidská odvaha, chladná hlava a obyčejná hygiena.
