Článek
Pro deje Omara Agha je to další obyčejný letní den v říši, která už po staletí žije z krve, strachu a lidského zboží. Pak se ale na obzoru objevují plachty. Nejsou to osamocené, bezbranné bárky vydané napospas osudu. Blíží se armáda.
Konec jedné dlouhé noční můry. 27. srpna 1816 v přístavu Alžír – dnešní Alžírsko. Celkem 5 britských řadových lodí, 4 fregaty, několik lodí s děly a minometných člunů pod velením lorda Exmoutha, doplněných nizozemskou eskadrou 5 fregat pod velením viceadmirála Van Capellena. Důvod – soustavné pirátství, únosy evropských námořníků i civilistů z pobřeží a jejich zotročování berberskými státy.
Vlajková loď HMS Queen Charlotte se blíží k útesům s chladnokrevnou elegancí děsivého predátora. Záběry z paluby mluví jasně: žádné další vyjednávání, žádné ponižující poplatky za ‚ochranu‘, které Evropa platila příliš dlouho.
Britský admirál Edward Pellew kotví svou loď pouhých padesát metrů od hradeb nepřítele. Padesát metrů. Tak blízko, že muži na hradbách se vidí zblízka téměř dýchají stejný vzduch. Alžířané zpočátku nevěří svým očím. Považují to za drzost, možná za sebevraždu. Pak padne první výstřel. A pekelná brána se otevírá.
Přesila děl a strategická převaha. Spojenecké loďstvo disponovalo celkem zhruba 500 až 600 děly. Alžírské pobřežní baterie měly k dispozici přes 300 těžkých děl, avšak jejich obsluha čelila do té doby nevídané koncentraci námořní palebné sily. Britské a nizozemské lodě během několikahodinové bitvy vystřílely přes 50 000 střel a stovky dělových koulí.
Vteřiny se mění v čisté utrpení. Vzduch trhá ohlušující řev stovek děl, která drtí staleté opevnění na prach. Dřevo praská, kámen se drolí a k nebi stoupají sloupy hustého, černého dýmu smíchaného se zápachem síry a krve.
