Článek
V tom tichu, které ruší jen praskot lodních trámů a tiché vydechnutí úlevy, se psaly dějiny. Roald Amundsen dokázal nemožné:
31. srpen 1906, přístav Nome – Norský polárník jako první proplul tzv. Severozápadní průjezd a přistál v Nome
Voda cáká o promrzlé boky trupu. Větrem ošlehané tváře šesti mužů na palubě lodi Gjøa jsou zvrásněné únavou, ale v očích jim plápolá oheň, jaký dokáže vykřesat jen absolutní vítězství. Tři roky. Tři nekonečné roky v ledovém pekle, kde se smrt schovávala za každou vlnou, kde slunce na celé měsíce mizelo za obzorem a kde hlad a zoufalství dýchaly posádce na záda.
Roald Amundsen stojí na palubě, ruce zatnuté v pěst, prsty znecitlivělé arktickým mrazem. Sleduje siluetu přístavu Nome, která se rýsuje v dálce. Je to tady. Konec cesty. Severozápadní cesta – hřbitov desítek mořeplavců před ním, mýtická a smrtící námořní zkratka spojující Atlantik s Tichým oceánem – je pokořena.
Z hrdla se derou výkřiky, které přehlušují vlnobití. Muži se objímají, smějí se skrze slzy. Dokázali to. Jako první na celé širé Zemi.
Co předcházelo tomuto úspěchu?
Když Roald Amundsen poprvé pohlédl na plavidlo jménem Gjøa, spatřil skromnou rybářskou loď z roku 1872. Byla to zvláštní shoda náhod, neboť ve stejný rok spatřil světlo světa i on sám. Její míry působily v porovnání s obřími polárními parníky úsměvně, neboť dosahovala délky pouhých jedenadvaceti metrů a její výtlak čítal pouhých osmačtyřicet tun. Z dnešního pohledu je až nepochopitelné, že se na takto malinkém plavidle někdo vůbec odvážil vstoupit do nehostinných arktických vod.
Amundsen u letounu Dornier Wal na Špicberkách v roce 1925
Za tímto výběrem však nestála skromnost, nýbrž krutá realita. Amundsen jednoduše postrádal finanční prostředky na financování velké a robustní expedice, a proto musel vzít zavděk malou lodí. Namísto desítek členů posádky sestavil tým čítající pouhých šest mužů. Také zásoby na palubě byly velmi omezené, což znamenalo, že se posádka musela spoléhat na průběžné doplňování jídla lovem a rybolovem přímo v divočině.
V létě roku 1903 se loď vydala na cestu a vyplula z rodného Norska. Proplula zrádným Baffinovým mořem a zamířila k pobřeží poloostrova Boothia až k Ostrovu krále Viléma. Zde se naplnily obavy všech mořeplavců, protože Gjøa zůstala téměř celé dva roky uvězněna v nelítostném sevření ledu. Na památku této dlouhé a dramatické chvíle nese tamní zátoka s jedinou osadou na ostrově dodnes hrdý název Gjoa Haven.
Vítězství čeká toho, kdo má vše v pořádku – tomu říkáme štěstí. Porážka je jistá pro toho, kdo zanedbal přípravy – tomu říkáme smůla.
Skutečným klíčem k přežití celého podniku se stalo Amundsenovo znamenité pochopení místních poměrů. Rozhodl se totiž odložit stranou jakoukoliv evropskou pýchu a namísto spoléhání se na moderní, avšak nepraktické vybavení se učil od původních Inuitů.
